Vývoj rusko-ukrajinské války je ovlivněn skutečností, že Ukrajině docházejí zbraně i vojáci. Vojenská služba se v zemi stala vnitropolitickým tématem číslo jedna. Pomalu se mění i nálada ve společnosti, která už není tak odhodlaná jako v roce 2022.
„Možná není všechno tak rychlé, jak si někdo představoval,“ řekl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v novoročním rozhovoru pro britský časopis The Economist. Mnohé opravdu nasvědčuje tomu, že rusko-ukrajinská válka jen tak neskončí. Na bránící se Ukrajinu navíc čekají nové hrozby. Pomoc od zahraničních partnerů, ať už USA, či Evropské unie, je čím dál nejistější. Kromě nerozhodnosti dárců tu jsou i jiné obtíže – zásoby vojenské techniky na Západě takřka vyschly a evropský průmysl nestíhá vyrábět dostatečné množství zbraní a munice. Ve Spojených státech je situace o něco lepší, rozhodně ale nesnese srovnání s Ruskem, jehož hospodářství se už potřebám války plně přizpůsobilo.
Většina analytiků se přesto domnívá, že spojenci Ukrajinu padnout nenechají. Je tu ale závažný problém, s nímž pomoci nemohou. Ukrajinské armádě se nedostává vojáků. Na začátku války se na frontu dobrovolně hlásily stovky tisíc mužů. Zájem byl takový, že potřeby armády dokonce značně převyšoval. Už loni se ale situace změnila. Na vojáky, kteří slouží od začátku války, navíc doléhá únava a pocit bezvýchodnosti – konec války je stále v nedohlednu, jim se však nenabízí žádná legální možnost, jak armádu opustit. Mobilizace pokračuje, přibylo ale lidí, kteří se povolávacímu rozkazu začali vyhýbat.
V posledních měsících se vojenská služba stala na Ukrajině jedním z hlavních vnitropolitických témat. Na sociálních sítích, ale i v médiích se stále častěji objevují zprávy o nezákonném jednání představitelů armádních náborových center, kteří se ve snaze splnit plán odvodů leckdy nezastaví ani před násilím. Značnou popularitu si získávají videa, natočená muži, již se jim postavili na odpor a povolávací rozkaz nepřevzali nebo se přinejmenším nebáli hlasitě vyjádřit svůj nesouhlas. Podobná bezprostřední konfrontace ovšem nepředstavuje právě bezpečný způsob, jak se armádě vyhnout. Jistější je prostě nevycházet z bytu, vůbec nejlepší je Ukrajinu opustit. To lze udělat různě: přejet hranice s padělanými či úplatkem získanými doklady, přeplavat přes hraniční řeku Tisu do Rumunska, nebo se tamtéž dostat obtížnou cestou přes karpatské hřebeny.
Svévolný postup při mobilizaci může dostat do nepříjemné situace celou rodinu. Počátkem letošního roku ukrajinská média zveřejnila příběh ženy, která si stěžovala, že jejího manžela vojáci doslova unesli přímo z auta. Ona, neřidička, tak sama s dítětem zůstala daleko od domova.
Až bude po nás, nebude už nic
Při pohledu ze zákopů ovšem podobné výstřelky zvláštní emoce zřejmě nebudí. V online deníku Ukrajinska pravda 2. ledna letošního roku vyšel naléhavý text spisovatele Artema Čecha (jeho esej jste si mohli přečíst v A2 č. 6/2023), který bojoval už v letech 2015 a 2016 a do armády se vrátil hned v únoru 2022: „V této drastické realitě není místo pro spravedlnost. Není pro ni místo tam, kde umírají tisíce. (…) Není tam místo pro nic, kromě touhy křičet. To nepopíšeš v žádném textu o krvavém bahně a ohořelých tělech ve vojenských sanitkách, které nikdy nedorazily na místo určení. Napíšeš o krvavém bahně a ohořelých tělech. Stejně to ale nepocítíš. Pocítíš to jenom tehdy, když to prožiješ. (…) Pokud nepřitáhneme do armády každého, kdo udrží zbraň, i proti jeho vůli, brzo bude po nás. A až bude po nás, nebude už nic. Nanejvýš spisovatelé v exilu budou psát a číst články o tom, jak jsme to všechno prosrali.“ Jeho pocity pravděpodobně sdílí velká část těch, kteří dobrovolně narukovali na samém počátku války a teď sledují proměny nálad v ukrajinské společnosti z pozice, v níž nemají příliš na výběr. Ilarion Pavljuk, mluvčí ministerstva obrany a shodou okolností také spisovatel, v prosinci prohlásil, že armáda je obětí vlastního úspěchu – většina občanů už totiž v ruské invazi nevidí bezprostřední existenciální hrozbu. „Leckdo si chybně myslí, že to za něj zařídí někdo jiný,“ shrnuje podstatu problému.
Mobilizace a posun nálad
Snaha vyřešit tento hlavolam – jak doplnit řady obránců, neztratit důvěru občanů a nezruinovat hospodářství – vede k leckdy skutečně kuriózním návrhům. V Zelenského kanceláři se například prý diskutovalo o tom, že vojenské službě by se mohli vyhnout muži, kteří vydělávají alespoň tisíc dolarů měsíčně a poctivě platí daně. Z mobilizace by se tak stal i nástroj boje proti šedé ekonomice, na druhou stranu by ovšem takový přístup vedl k ještě drastičtějšímu rozštěpení ukrajinské společnosti. Další uvažovanou možností, jež vzbudila velkou pozornost médií, byla mobilizační loterie. Na tyto návrhy nejspíš nedojde, ukrajinský parlament ale v těchto dnech projednává nový zákon o mobilizaci, jehož ustanovení zneklidnila například Ukrajince žijící v zahraničí. Pokud by zákon byl schválen v původní podobě, znamenalo by to, že bez dokladu potvrzujícího vojenskou registraci by si Ukrajinci v zahraničí nemohli vyřídit ani prodloužit pas. Už na konci prosince tak značně stoupl zájem o nové doklady, který se v Praze, Berlíně i v polských městech projevil frontami před konzulárními odděleními. Nový zákon obsahuje body, které by úřadům dovolily podstatně zkomplikovat život každému, kdo se vojenské registraci vyhýbá – nemohl by například získat řidičský průkaz, disponovat s nemovitostmi, provádět finanční operace či obdržet dávky od státu. Další zásadní změnou je snížení věkové hranice pro mobilizaci ze sedmadvaceti na pětadvacet let. Naopak úlevu či přinejmenším určitou naději by mohl přinést těm, kteří bojují od samého začátku války – to by se však nejspíš muselo skutečně najít oněch půl milionu mužů, které prý ukrajinská armáda potřebuje. Konečná podoba zákona ale není zdaleka jistá.
Ukrajinský sociální antropolog Volodymyr Arťuch, který nyní působí na Oxfordské univerzitě, říká, že podle jeho pozorování v ukrajinské společnosti dochází k „velice silnému posunu nálad. Vzrůstá bohužel ochota přistoupit na mír za jakoukoli cenu.“ Spolehlivé průzkumy, které by tuto tendenci doložily, však prý zatím neexistují. Na vedení země ale tyto změny bezprostřední vliv mít nebudou, domnívá se Arťuch, neboť prezident se při svém rozhodování řídí mezinárodní situací, nikoli náladami běžných Ukrajinců. Pravděpodobně však můžeme očekávat krizi legitimity, jež bude mít za následek represe, pasivní odpor a sporadické výbuchy nespokojenosti či násilí, dodává expert.
Jasné východisko ze situace se nenabízí. Ukrajinská i světová média občas zmiňují jednotky, jako je 3. samostatná úderná brigáda, která vede aktivní náborovou kampaň, nabízí rekrutům lepší podmínky, a dokáže tak přilákat vysoce motivované mladé lidi. S vyhlídkou na vleklou krvavou válku, která navíc pravděpodobně neskončí slavným vítězstvím, to však nejspíš stačit nebude. Ukrajinu tak letos zřejmě čeká vzrůstající napětí a nespokojenost. Otázkou je, nakolik se tento vývoj odrazí na schopnosti země pokračovat v obraně, či dokonce zasazovat Rusku účinné údery, jak se to v poslední době dařilo zvláště na černomořském válčišti.
Autor je ukrajinista.