K diskursu pomíjivosti se Daniela Hodrová vracela nejen v prozaické, ale i v teoretické tvorbě. Od monografií sumarizujících románovou poetiku se přesouvala čím dál více k fragmentárním esejistickým textům, které můžeme číst i jako osobitou interpretaci jejích vlastních próz.
„Truchlohra, kterou rozehrávám, vzchází z mých marností! Vtahuji je bez jejich svolení, jaká troufalost!, do tance smrti, který svět i tento pokoj v svém kole má, co z toho bude? co z toho bude?, všechny kolem sebe, nejen loutky a živé, ale dokonce i mrtvé, ti všichni začínají pod taktovkou mé propisky křepčit, Bohunka s berlemi se pomalu otáčí okolostolalala, Karel na krvácejícím koberečku hopsá, Jaroslav se vlní v prostěradle, do kterého jsme ho zavinuly s noční sestrou na Františku,“ píše Daniela Hodrová ve svém thanatografickém románu Vyvolávání (2010; viz A2 č. 3/2012), v němž se před námi vynořují postavy historické i fiktivní, lidé živí i mrtví, jako by mezi nimi nebyl žádný rozdíl.
K nejvýraznějším z nich patří Šašek a Smrt a Bohunka (Grögerová) a Jaroslav. Všichni se ale již na prvních stranách textu pletou – jako by se slévali v jednu bytost. Když vypravěčka hladí Šaška po rukách, poznává ruce Jaroslavovy, když hladí ruce Smrti, vzpomíná na Bohunku, …
