Když jsi Alikovi poslal fotku z tisíc kilometrů vzdáleného polského pohraničí a když se tě on pak zeptal, kam jedeme, protože bylo jasné, že tohle městečko s upraveným jezírkem uprostřed nemůže být náš cíl, schválně jsi mu řekl: „Do Apšu.“ I když to nebyla tak docela pravda, bydlení jsme měli rezervované v sousední vesnici. Jenže jsi tušil, že se tě Alik překvapeně přeptá: „Do Apšu?“ A taky že se přeptal a dodal ještě: „To snad máte stroj času?“
Apšu byl na začátku milénia klub v Moskvě. „Nebyl to úplně klub, ale nebyla to ani restaurace. Spíš místo k životu,“ jak o něm řekla jedna kunsthistorička. Nacházel se v suterénu domu mezi stanicemi metra Novokuzněcká a Treťjakovská, naproti tehdy oprýskanému chrámu svatého Klementa mučedníka, který dnes září novotou. Nevisela nad ním žádná cedule, člověk musel vědět, kam jde. Mám ještě někde schované všechny ty rukodělné plánky, které mi moskevští známí kreslili na čtverečkované stránky …
