Masivní psací stůl, křeslo a kalamář – rodné domy a pracovny spisovatelů se tváří, jako by dávní velikáni stále žili, a přitom jejich odkaz dokonale umrtvují. Poukazují tak na zásadní rozpor v tom, jak se vztahujeme k literárním dějinám. Jak ale nabídnout něco víc než jen okénko do minulosti?
Psací stůl Karla Čapka. Foto Petr Brož (CC BY 3.0)
Stojím uprostřed pokoje zařízeného v měšťanském stylu. Koberce, masivní nábytek, obrazy, obří hodiny a několik vysokých oken za záclonami. Když se přesouvám z jednoho rohu do druhého, pod nohama mi skřípou vyleštěné parkety. Ze stropu visí na dlouhém zdobném řetězu ohromný lustr. Obří porcelánový objekt se vznáší v prostoru, v podzimním temném dni slabě žhne, měkké světlo z něj stéká na pohovku, polstrované židle, a především: exponuje mému pohledu velký písařský stůl s třemi řadami přihrádek, kalamářem, v němž je zapíchnuto brko, a tak dále. Zde tvořil, zde psal… Pomalu se sunu pokojem, přemýšlím, jestli je to vůbec pracovna, nebo spíš to, co se nazývalo parádní pokoj. Nakonec možná obojí. Všechny ty blyštící se předměty a načechrané polštáře ve mně likvidují představu člověka, který se roky věnuje výhradně své práci (v tomto případě dokonce ne práci, ale poslání), je vůdčím zjevem kritiky, hybatelem národní politické scény a uměleckého provozu. Člověka, jenž by určitě nesnesl, aby mu jeho práci třídili, uklízeli, strkali do šuplíků, aby pod ním rejdili smetákem a vlhkým hadrem stírali prach, který on svým nelidským nasazením, tlukotem silného srdce neustále zviřuje.
Je tady ticho a teplo; on, mistr a centrální mozek národa, sedí na pohodlné židli; venku už zase zima, silný vítr se prohání po náměstí a lomcuje uvolněným plechem na protější střeše.
Snad si jen odskočil
Takové poměry tedy vládnou pracovně. Vedlejší místnost patří vitrínám. Je jen průchozí. Hyzdí ji nástěnky s naučnými texty; dříve temná chodba, dnes decentně nasvícená výstava fetišů. Za skleněnými stěnami je nashromážděno ohromné bohatství věcí, ať už jde o užitné předměty, módní doplňky, psací potřeby, penály a jiné. Rychle přejíždím očima po té spoustě a hledám potřeby modloslužebné – a ano, přímo přede mnou stojí lahvička a v ní Kristova zbroj. Krásné dílo, určitě s ním náruživě obcovaly celé generace, než se objevilo ve sbírkách muzea. Hned vedle je růženec a pak také několik křížů. Co ovšem chybí, anebo lépe, co konkrétně mně chybí, je relikvie, srdce expozice, fetiš fetišů. Přejíždím očima a hledám, zda náhodou někde nenajdu smotek vlasů, štěpinku kosti nebo zub. Chci na vlastní oči vidět vrcholnou památku, chci čelit předmětu, který jako magická svorkovnice drží pohromadě všechny ty obrazy, co byly během dvou set let navrstveny kolem jednoho jediného osudu. Uložena v monstranci, na měkkém brokátu, odpočívající navzdory všem protivenstvím času…
Jenže nic podobného tu nemají. Přítomný kult je plně sekularizován, je zvědečtěn a zhistoričtěn, je uspořádán podle odlišných parametrů a milovníkovi fetišů nezbývá než odejít zklamán. Příbytek, světnička, sednice, stůl, židle, pohovka i pyžamo, všechny ty běžné věci jsou stále jen položkami v inventáři, dokud mezi nimi neleží ta jedna jediná, nejdůležitější věc. Teprve pak se pokoj rozsvítí velebnou krásou, pak uslyšíme hudbu a s ní i něco z bojů, které mistr/učenec/mučedník za svého pohnutého života prožíval na čele národa.
Všechny ty dobové knihy a lžíce, skříně a matriční lejstra nejsou než oněmělými pamětníky heroických časů a těžko se do nich vcítit. Informační tabule, které chtějí ve dvou odstavcích textu vtáhnout návštěvníka do tehdejších bojů a shrnout to podstatné (rozuměj: látku maturitní zkoušky), nemůžou tuto poruchu kultu nikdy nahradit. Jsou příliš silnou bariérou, chtějí oddělit záležitost kultu od záležitosti vzdělání; a přitom už samotná struktura mnohých expozic je dostačujícím důkazem toho, že sami vystavovatelé nevědí, na kterou stranu se přidat, zda budovat širší kulturní povědomí a rozvíjet odkaz racionální historické vědy, anebo spíš lákat na soubory dochovaných objektů, vyvolávajících dojem, že spisovatel tu dosud sedí, případně že si jen zrovna odskočil něco vyřídit na úřad.
Vyhovět všem?
Z této podvojnosti možná vyplývají další problémy. Když odhlédneme od skupiny návštěvníků, kteří přicházejí do expozice dobře
poučeni, kdo jiný by měl vlastně tyto salónky a sednice navštěvovat? Jestli jde návštěvník do muzea čerpat informace, nebo si jen chce prohlédnout pozůstalost po spisovateli, přiblížit se k literárním fetišům, asi není zas tak důležité; správce takového muzea se ale ocitá v roli, kterou mu rozhodně nezávidím. Musí totiž vyhovět všem. Musí postavit mikrosvět, do kterého se vejde všechno, a zároveň přitom nepodléhat pochybnostem, zda je to tak v pořádku. Jestli vyhovět všem náhodou neznamená neudělat nic pořádně.
V literárním salóně by snad mohl popustit uzdu fantazii. Rád vzpomínám na to, jak jsem byl okouzlen krátkým filmem promítaným ve smyčce v pražském Muzeu literatury: dámy u vodní dýmky probírají věci národního kultu a počínají si přitom se svůdnou ležérností. Těch několik minut filmu vyplnilo onu zvláštní mezeru, která v expozici vzniká mezi kultem a vystavovanými objekty, mezi intuitivně vnímaným velkým příběhem dějin a idiosynkrazií historických aktérů, a navíc – což je vlastně úplně nejdůležitější – znovu a jasněji nasvěcuje jejich dílo a předvádí ho v nových kontextech. A je-li u toho ještě i ta vodní dýmka, jejíž náustek koluje od jedněch úst ke druhým, pak tu máme i symbol sdíleného fetiše, nejspíš i lepšího, než jsou všechny ty předměty vystavené ve vitrínách.
Jenže! Promítejte takové klipy v rodném domku na venkově! Přesvědčte místní zastupitele, že časy se mění a že se to týká i způsobů, jak vystavovat literaturu a pozůstalost. Obávám se, že s něčím takovým nelze uspět. Literatura v jejich pojetí, to je totiž především souhrn vědomostí, které se v přesné posloupnosti museli naučit k maturitě, je to svět seznamů, a ta proklatá sednice s polstrovaným křeslem a psacím stolem slouží přinejlepším jako brána, skrze niž se cestuje časem. A všechny ty starodávné věcičky, osobní vlastnictví dávno znamenité mrtvoly, právě těmto krátkým výletům do minulosti velmi dobře poslouží.
Autor je antikvář a nakladatel.