Větrné mlýny 2024, 166 s.
Jan Antonín Pitínský proslul jako režisér mnoha originálních divadelních inscenací, v posledních letech se však stále více věnuje autorskému psaní v oblasti dramatu, prózy a poezie. Dokladem toho, že se přesvědčivě prosadil jako spisovatel, je i jeho nová prozaická sbírka. Obsahuje třiadvacet textů lišících se rozsahem i žánrovým zaměřením: některé z nich jsou krátké črty vystihující banální situaci, jiné zase vzpomínky konfrontující minulost se současností, další mají podobu strohých reportážních záběrů z malého města, jedna z povídek je hororovým ohlasem lidové pověsti. Všechny spojuje osobité autorské vidění a vypravěčský styl, jaký jinde v současné české próze nenajdeme. Pitínského charakterizuje neobyčejně bohatý, lehce archaizovaný jazyk (místy připomínající třeba Vančurovo Rozmarné léto nebo Hrabalovo pábitelství), příklon k neotřelému metaforickému popisu nejběžnějších skutečností a schopnost vytušit fantastično pod povrchem všednosti: „Kachny kreslily po hladině své šikmooké geometrie krátkými nahnědlými štětci. Tlustá krev kaprů občas vyšplíchla nad vodami. Draze Bůh maloval krutými černými tahy tyto hrůzy. Papír šustil v drásavé nicotnosti, plíce lidí pískaly strašidelnou melodii tuby a dřeva. (…) Prudký, nepatřičný hněv či spíše patrná bída byly na papírech namalovány krátkými úsečnými tahy kohosi vysokého s vychrtlými prsty.“ Pitínského prózy vyvolají ve čtenáři celou škálu emocí – od údivu a potěšení až k nostalgii a smutku, ale nejspíš ho i občerství jako doušek živé vody.