Povídková tvorba Maxima Osipova, který od vpádu ruských vojsk na Ukrajinu žije v exilu, se českému čtenáři představuje poprvé. Autor pohlíží na provinční život v Rusku krutě realisticky i groteskně zároveň. Ukazuje ho jako bezútěšný, temný a plný ztrát, ale přesto se v něm najde i místo pro štěstí.
Kniha Kámen, nůžky, papír a jiné povídky (Krik domašnej pticy, 2011; česky 2024) spisovatele, nakladatele a kardiologa Maxima Osipova (nar. 1963 v Moskvě) se v Rusku dočkala nadšených recenzí. Autor podobně jako jeho krajan Čechov, ke kterému bývá často přirovnáván nejen kvůli svému původnímu povolání, rád ukončuje příběhy právě ve chvíli, kdy zdánlivě směřují k uspokojivému závěru. Povídku totiž vnímá jako žánr, jenž má daleko blíž k básni než k románu. Nejde mu tolik o téma či obsah, jako spíš o vybroušený styl, jemnou obraznost a formu.
Z jeho psaní lze cítit zvláštní druh nostalgie, zklamání, ale i obrovskou lásku k lidem, vyjádřenou s čechovovskou tragikomičností. „V jednu chvíli si vylévají srdce, ve druhé jsou agresivní,“ líčí například vodkou nasáklé cestující na čtrnáctihodinové trase vlakem, s nimiž se setkáváme ve zvláště působivé povídce Moskva-Petrozavodsk. Objevuje se tu hrubost (třeba inovativní „léčba“ údajného deliria tremens …
