LP, Polí5 2024
Sýček – za chvíli už deset let existující kapela s kořeny v jižních Čechách – byl svého času na regionální scéně nepřehlédnutelný. Po částečné obměně složení a experimentální fúzi s dalším jihočeským projektem Rek se však skupina nadlouho odmlčela. Letos prošla už třetí personální proměnou a po sedmi letech vydala druhé dlouhohrající album. Výraz formace kolem frontmana Libora Staňka II. se proměňuje organicky a za pochodu. Některé subtilní odkazy ke starší tvorbě na aktuálním albu přitom fungují jako pomrknutí na posluchače sledující kapelu od jejího zrodu. Nejslyšitelnější změnou oproti ryze krautrockové desce z roku 2017 je jednak doprovodný ženský vokál, výrazný zvláště v písni Mandarinka, jednak větší zapojení syntezátorů. Navzdory stylovým odkazům k alternativnímu rocku konce minulého století se jedná o svěže znějící počin nesený energickou a minimalistickou rytmikou. Lehce anachronická je pouze poetika textů, které nezapřou okouzlení poslední fází československého undergroundu a otevřeně se hlásí k vlivu Filipa Topola nebo Egona Bondyho. Oproti shoegazeovým polohám patrným při koncertních vystoupeních v předchozí sestavě se aktuální Sýček opět přiklání ke krautrocku. Jednoduché repetitivní rytmy jsou někdy uklidňující, jindy znepokojivé a v závěrečné písni Nosferatu až tísnivé. Úvodní skladba, nazvaná příznačně Manifesto, je každopádně manifestací toho, co Sýčkovi vždycky šlo: manifest téhle skupiny je manifestem beze slov.