Odranec. Malá ves schovaná hlouběji v kopcích nedaleko Nového Města na Moravě, vlastně jedna z nejvýše položených, obklopují ji ze všech stran lesy a pláně, v zimě všude naváto sněhu, těžko se přiblížit. Od železnice, zařezané po vrstevnici do úbočí hor, se musí jít dlouho nevábným, hospodářským lesem přes kopec, z druhé strany pak otevřenou krajinou, nejlépe po umrzlé silnici. Když se mezi kopci žene ledový vítr se sněhem, cesta je těžko průjezdná pro auta, natož abys na ní potkal chodce. Odranec leží snad na konci světa a je to na něm vidět. Hned na kraji obce u popelnic chlap oblečený tak po venkovsku, až tě to překvapí. Doslova hadrář, otevírá víka kontejnerů a možná pomrkává po kartonových krabicích, které by se daly spálit v kotli. Na pozdrav jen něco zabručí a schová se mezi barevné popelnice.
Než Odranec přejdeš, uvidíš mnoho polosesutých chalup, domy, které hrubým odhadem mohly zpustnout už před desítkami let. Eternitové střechy provalené a zarostlé mechem, okna oloupaná, omítka se sotva drží. Předzahrádky jsou zarostlé křovím, občas zahlédneš zbytky lavičky na zápraží a všude kolem harampádí. Některé z domů kdysi vypadaly hezky, jsou to souměrná stará stavení, určitě hezčí než všechny ty břízolitem nahozené dvougenerační hrady – ale těch v Odranci stojí jenom pár. Uvidíš několik novostaveb, ve kterých se v pozdním odpoledni svítí, a zaslechneš i výkřiky dětí, co se dole pod vsí vozí na ledovce. Na návsi hasičská zbrojnice, opravená tak akorát, nic okázalého, požární nádrž dočasně slouží jako hřiště pro hokejový zápas. Odrostlé děti se starším brankářem, který jim to zároveň píská. Chceš si je vyfotit, ale když tě zahlédnou, zápas se téměř zastaví. Teď v zimě tudy někdo jde? Cítíš otázku, a tak využíváš toho, že cesta uhýbá mezi domy a vede tě z Odrance nahoru na Bohdalec. Stoupáš strání ke skále, odkud se ti zanedlouho otevře výhled. Někde za kopcem leží Polička a Litomyšl, v dálce možná uvidíš zasněžený Králický Sněžník.
Ze skalnatého zubu na kopci nad Odrancem obhlédneš kraj, okolní kopce schovávají několik pohorských vesnic, jak se říkalo. Jsou podobně skryté a ve všech před více než dvěma stoletími žili lidé, kteří dokázali během několika let zformovat ozbrojený odpor proti odvádění rekrutů do válečného konfliktu s revoluční Francií. Evangeličtí pastorové předčítali lidem politické články z Krameriova tisku a vrchnostenští úředníci, kteří to měli do opevněných měst dost daleko na to, aby byli zadobře spíše s místními, se tvářili, že žádnou radikalizaci nevidí. Po silnicích – údajně – jezdili tajní vyslanci a tvrdili lidu, že válka se nevede kvůli územním ziskům, ale z popudu šlechty, která potřebovala zastavit reformy a udržet nucené práce. Po vesnicích se vymáhaly odvody, odvodové komise si vždy potají vyhlédly vhodné adepty a za přispění myslivců a hajných je po nocích chytaly a předávaly armádě. Určitě to muselo být prima, odejít na čtrnáct let válčit a vrátit se v lepším případě jako mrzák. Do Odrance nebo na Studenec, kde v zimě fičí a v létě se hospodaří na kamenných úhorech.
Jak padá tma, představuješ si zvláštní rituál. Dole pod skalou je jedno z tajných shromaždišť lidového radikálního hnutí; po odpoledním vojenském výcviku se skládá přísaha mlčenlivosti. Katolíci i evangelíci, všichni v jedné řadě, stojí před jámou, kterou předtím vyhrabali a strčili do ní kus dřeva se smolnou svící. Jeden po druhém přistupuje k duchovnímu a přísahá, že zůstane navždy věrný svým bratrům ve společné věci vzpoury proti šlechtě, církvi a úřadům. Nakonec se všichni navzájem líbají, stvrzují bratrství i spiklenectví, rozdávají si odznaky a listy chráněné pečetí, do níž je otisknut symbol zednické lžíce. Zpívají. Dobře vědí, že se blíží válka, právě proto také stavějí jakési paramilitantní skupiny, ve vzduchu visí všeobecná vzpoura.
Setmělo se a výjev zmizel. Dole v Odranci se rozsvěcují okna v chalupách, už k tobě nedoléhá ani křik bruslařů. Zůstáváš na kopci, ještě chvíli, abys uvážil situaci. Válka je tu zas, zatím ještě docela daleko. Občas na ni přijde s kamarády řeč; co by, kdyby, půjdeme někam, anebo zůstaneme, spousta otázek, nad kterými by tě ještě před pěti lety ani nenapadlo uvažovat. Do Austrálie? Nebo do Odrance? A dá se vůbec před světovou válkou někam schovat?
Zbývá pár desítek minut. Měl by ses zvednout a pokračovat dolů do Sněžného, chytit poslední autobus a nechat se odvézt k vlaku. Na západě uhasínají červánky, citelně se ochlazuje. Zapneš kabát až ke krku, vypiješ zbytek čaje a ještě než se vnoříš do řídkého lesa, párkrát přejedeš silným světelným kuželem místo, kde jsi zahlédl obřad těch, co nechtěli nechat dojít zoufalou situaci úplně do konce – a až na výjimky si stejně své odsloužili. Jejich odpor byl zlomen, některé z nich válka nakonec sežrala. Nicméně ten duch, který po nich zbyl, se může nést časem, možná že zůstal i někde tam nahoře ve zdech zpuchřelých chalup, a třeba si na něj vzpomenou i někteří potomci mužů a žen, kterých se tehdejší situace týkala. Anebo taky ne, třeba si na něj vůbec nevzpomenou, ale až půjde do tuhého, prostě přepnou do režimu odporu a začnou se spojovat. Lidé z Odrance a dalších pohorských vesnic v lesích mezi Hlinskem, Žďárem a Poličkou.
Autor je antikvář a nakladatel.