Jedním z cílů autofikčního psaní Annie Ernaux je snaha „dojít co nejdál ve střetu s realitou“. Potvrzují to překlady próz Paměť dívky, Mladík a Událost, v nichž se vrací k traumatickým momentům svého života. Ne však proto, aby je terapeuticky znovuprožívala, ale aby svou existenci „rozpustila v myslích a životech druhých“.
V rozhovoru z roku 2016 pro Magazine littéraire budoucí nobelistka Annie Ernaux sděluje: „V mém životě jsou tři události, do kterých jsem se jednoho dne musela ponořit. O první události, kdy se v roce 1952 můj otec pokusil zabít mou matku, píšu v Hanbě. Druhou událostí je můj tajný potrat, ke kterému se vracím v Události a v Prázdných skříních. Zbývá událost třetí, léto 1958.“ Trvalo přes padesát let, než se laureátka Nobelovy ceny dokázala k oné letní noci z roku 1958 vrátit, a sice v knize Paměť dívky (Mémoire de fille, 2016), kterou si dnes můžeme přečíst v překladu Tomáše Havla – stejně jako texty Mladík (Le Jeune homme, 2022) a Událost (L’Événement, 2000), jež spolu vyšly v jednom svazku. V citátu zmíněné prózy Les Armoires vides (Prázdné skříně, 1974) a La Honte (Hanba, 1997) v češtině zatím k dispozici nemáme.
Jedná se o texty konfesijní povahy, v nichž se autorka s archivářskou přesností a odvážnou upřímností vrací k traumatickým událostem, …
