O čem nenapíšu, to se nezavrší

V rozhovoru z roku 2016 pro Magazine littéraire budoucí nobelistka Annie Ernaux sděluje: „V mém životě jsou tři události, do kterých jsem se jednoho dne musela ponořit. O první události, kdy se v roce 1952 můj otec pokusil zabít mou matku, píšu v Hanbě. Druhou událostí je můj tajný potrat, ke kterému se vracím v Události a v Prázdných skříních. Zbývá událost třetí, léto 1958.“ Trvalo přes padesát let, než se laureátka Nobelovy ceny dokázala k oné letní noci z roku 1958 vrátit, a sice v knize Paměť dívky (Mémoire de fille, 2016), kterou si dnes můžeme přečíst v překladu Tomáše Havla – stejně jako texty Mladík (Le Jeune homme, 2022) a Událost (L’Évé­nement, 2000), jež spolu vyšly v jednom svazku. V citátu zmíněné prózy Les Armoires vides (Prázdné skříně, 1974) a La Honte (Hanba, 1997) v češtině zatím k dispozici nemáme.

Jedná se o texty konfesijní povahy, v nichž se autorka s archivářskou přesností a odvážnou upřímností vrací k traumatickým událostem, jež v ní jsou „skrytě a nezdolně přítomné“. Skrytou minulost se spisovatelka pokouší odhalit, a tak „prozkoumat propast mezi děsivou realitou toho, co přichází, v okamžiku, kdy to přichází, a podivnou ireálností, která po letech povléká to, co přišlo“, jak píše v Paměti dívky.

Druhotná činnost

Základem, na němž trojice loni vydaných próz stojí, je „směsice sexu, času a paměti“ (Mladík). V Paměti dívky se Ernaux s pronikavým pohledem vrací ke svému sexuálnímu zneužití a milostnému zklamání v osmnácti letech na letním táboře, v Události k nelegálnímu potratu na dívčí koleji o pět let později a v Mladíkovi líčí svůj poměr s výrazně mladším mužem, když jí bylo 54 let. Návrat ke vzpomínkám osobního i politického rázu přivádí autorku k poznání ženské tělesnosti i její sociální podmíněnosti. Z tohoto hlediska formativní momenty získají svůj pravý význam až samotným sepsáním.

Psaní Ernaux charakterizuje spojení intimního a společenského sdělení – potřeba poodhalit část své minulosti, a dát tím svědectví osobní formu. Tuto potřebu přitom spisovatelka nechápe jen jako osobní, ale také jako politický čin. „Prožijeme­-li něco, ať už je to cokoli, získáváme nezadatelné právo o tom napsat (…) Pokud svou zkušenost nevylíčím bezezbytku, se vším všudy, přispěji k zastírání reality, v níž žijí ženy, a podpořím svět, v němž dominují muži,“ konstatuje Ernaux v Události. Psaní se jeví jako možnost narušit společenský status quo.

Angažovanost tohoto gesta autorka přebírá z existencialistické filosofie. Jean­-Paul Sartre byl přesvědčen, že když spisovatel píše, odhaluje situaci sobě i jiným, aby ji mohl změnit. „Prozaik, literát je tedy člověk, který zvolil určitý způsob druhotné činnosti, kterou je možno nazvat odhalování,“ konstatuje Sartre v jednom ze svých esejů. Ernaux se svým psaním pokouší přispět k odkrývání pravdy, která je pro ni – stejně jako pro Simone de Beauvoir – vždy subjektivní, vnitřní a intimní. Proto vychází ze svého „já“, které přetváří v předmět literárního zkoumání, přičemž se snaží zachytit, jak na ni – často skrze její tělo – dopadají jednotlivé události jako na sociální bytost, tedy subjekt ve světě.

Po stopách paměti

Pokud je pravda subjektivní, nelze mluvit než o subjektu, o tom, co prožil, jím prožívaném bytí. Ernaux jasně deklaruje autobiografický záměr, ale zároveň si je vědoma limitů osobního sdělení. Proto se snaží uchopit „já“ analyticky – v sociálním kontextu a metafyzické opravdovosti. Přitom čelí formálnímu, literárnímu dilematu: jak spojit dva heterogenní materiály, text a vzpomínky? Jak proniknout do svého minulého „já, aniž by se vzdálila osobní pravdě“? Paměť je z podstaty selektivní a neúplná, proto se textové ztvárnění minulosti jeví jako nejednoduchý úkol. Ernaux přitom nechce svoji minulost znovu vytvářet, ale spíš „ve vzpomínkách chybějící realitu hledat“. Z psaní se tedy stává proces, v jehož průběhu chce, jak píše v Paměti dívky, „dojít co nejdál ve střetu s realitou“.

Zachytit někdejší Annie znamená opakovaně překračovat propast mezi časoprostory, oscilovat mezi tady a teď, tam a kdysi. Pomocí materiálních artefaktů z minulosti i usilovného rozpomínání se spisovatelka pokouší onu propast zaplnit. V Události jde právě o paměť materiální, pomocí které usiluje o rozšíření přítomnosti do minulosti. Ernaux doslova putuje po stopách své paměti a snaží se pravdy fyzicky dotknout. Každý objekt, každé místo, každý záznam nesou vzpomínku a stejně jako Proustova madlenka nás mohou přenést v čase. Jedná se o okamžiky probouzení, kdy se skrze fragmenty velmi heterogenní povahy (úryvky z dopisů, poznámky, písně, knihy, filmy) navracíme zpět ke své dřívější každodennosti.

Deník se stane zásadní stopou v Události, jelikož společně s „diářem z té doby jsou jediné, na co se ohledně svých pocitů a myšlenek můžeme s jistotou spolehnout, a to z důvodu imateriálnosti a prchavosti toho, co nám běží hlavou“. Paměť dívky prostupují fotografie, které jsou schopny zmrazit moment a zhmotnit tak vzpomínku. A v Mladíkovi vztah s mladším milencem představuje jakýsi portál do minulosti, kdy „jako malá holka v Y. pozbyla věku“ a „v polovědomí proplouvala z jednoho času do druhého“. Všechny tyto zkušenosti vedou k Annie.

Překonat determinismy

Během této až barthesovké anamnézy se vzpomínky stávají důležitějšími než vyprávění. Fungují jako chaotický, ale zároveň organizující princip. Vzájemně na sebe reagují a vstupují do asociativní hry paměti, která otřásá tradičním biografickým řádem. Zkoumáním tohoto procesu autorka nachází možnosti a hranice psaní o sobě. V textech vystupují dvě „já“ – píšící subjekt koexistuje s popisovaným objektem (někdejší Annie) –, a rozpolcené „já“ se odráží v časovém labyrintu zrcadlové síně. Texty tak způsobují literární závrať narušující klasickou monotónnost biografického diskursu. Událost se jeví jako koherentní forma sepsaná retrospektivně v první osobě, text je nicméně prokládán reflexivními pasážemi, kde spisovatelka vstupuje do dějové roviny svými komentáři. Čímž dochází k alternaci mezi „já“, které píše, a „já“, které vypráví. Skrze sebekritický metadiskurs se zároveň dozvídáme o vzniku knihy a touto oscilací dochází k textové fragmentaci a k dialogickému vrstvení časových, ale také subjektivních linií.

Nejpřesněji toto časové rozpolcení zachycuje Paměť dívky. Ernaux si na začátku pokládá otázku, zda „odlišit tu první od druhé používáním ‚ona‘ a ‚já‘ – což mi sice ze subjektivního pohledu nepřipadá nejpřesnější, zato však nejdobrodružnější“. V textu pak dochází k výrazné trhlině mezi „já“ a „ona“. Vzdálenost mezi mladou, nezkušenou, naivní Annie a přezíravou, místy sarkastickou spisovatelkou je markantní: „Je ta dívka mnou? Jsem já jí? (…) Dívka z fotografie není mnou, není však ani výplodem fantazie.“ Tímto rozpolcením chce Ernaux zachytit proměnlivou subjektivitu v čase, kdy se „já“ jeví jako součet fragmentů minulosti, ve kterých se ztrácí a mnohdy nepoznává. Cílem autorky je, jak jsem již zmínila, dotknout se onoho „ona“, znovu se mu přiblížit.

Podaří se jí to až psaním, jež osvobozuje něco, co bylo uvězněno. Vypravěčka Paměti dívky může „skutečně odejít“ z tábora až poté, co „do něj prostřednictvím psaní znovu vstoupila a zůstala tam celé měsíce (…) Teď už můžu říct: ona je já a já jsem ona.“ Ruka, která píše, je propojená s pamětí – je to ostatně tatáž ruka, která byla její součástí kdysi. Tím, že Ernaux píše, dává svému tělu možnost sebevyjádření a tím ho získává zpět. „O čem nenapíšu, to se nezavrší a zůstane jen prožité,“ píše Ernaux v Mladíkovi. Organický akt psaní pro ni představuje vrchol, završení událostí, způsob, jak uchopit totalitu bytí v čase, jak uspořádat paměť a vytvořit z prožitků nějaký smysl. „Skutečný záměr mého života možná tkví jedině v tom: nechť se mé tělo, pocity a myšlenky promění v psaní, to znamená v cosi srozumitelného a všeobecně platného, nechť se má existence bezezbytku rozpustí v myslích a životech druhých,“ čteme v Události. Stejně jako u Simone de Beauvoir i pro Annie Ernaux psaní ztělesňuje poslání, svobodu, ale také zdůvodnění její existence, které jí umožňuje překonat sociální a politické determinismy.

Autorka je romanistka.