Umění udělat tečku

„Ty jeho dlouhé černé vlasy, a tehdy se to stalo, tehdy se to rozhodlo, že on a ona budou spolu, tak to zkrátka bylo, pomyslí si a vyhlíží na Cestu, která se jako tenká čára vine podél Fjordu, ale jeho tam nikde nevidí, pomyslí si a pak pohlédne na Pěšinu, která vede od Cesty k Zálivu a k Boudě na loď a k Molu, pak přehlédne celý Fjord, který je pořád stejný a pořád se mění, a potom pohlédne na Horu na druhé straně Fjordu, která někde mezi černou a šedou strmě padá z Nebe, které se lehce pohybuje mezi šedou a bílou, až k linii lesa dole u paty Hory, a teď jsou černé i stromy, a jaké to bude hezké, až se znovu zazelenají, až zazáří zelení, pomyslí si a znovu pohlédne na Horu, a pak si pomyslí, že to vypadá, jako by Hora padala a zároveň vydechovala.“

Fosseho léty vybroušený styl nekonečných „neurotických“ vět, které někdy rezignují na interpunkci, jindy na velká a malá písmena, aby se opět objevila, když to čtenář nejméně čeká, dává nahlédnout do mysli, která se stále vrací sama k sobě – ke vzpomínkám, snům nebo představám o minulosti. I v novele To je Ales (Det er Ales, 2004) autor přenáší čtenáře do obyčejného, každodenního života uprostřed divoké norské přírody. Tentokrát svůj příběh vypráví stařena Signe. Je rok 2002 a ona si vleže na lavici u svého domu obsedantně znovu zpřítomňuje onen osudný den, od nějž uplynulo více než dvacet let, kdy její manžel Asle vyplul na moře a už se nikdy nevrátil. Nejde ale jen o předčasně ukončené manželství; vidíme, že tragédie provází životy hned několika generací rodiny. „To je Ales, pomyslí si, jeho praprababička, to přece ví. Ales to je, po které se on sám jmenuje, tedy spíš se jmenuje po jejím vnukovi, Aslem, který umřel v sedmi letech, který se utopil v Zálivu, tak to bylo, bratříček Dědy Olava, jeho jmenovec. Ale tohle je Ales.“

Melancholie, úzkost, absurdita

Zdánlivě se zápletka může jevit jako banální; toho, kdo se na Fosseho styl nenaladí, bude možná čtení nudit, nebude ochoten číst tytéž fráze stále dokola. Stejně jako dřívější tvorba norského spisovatele se ale i tato sugestivní próza dotýká archetypálních témat, například přitažlivosti nebezpečí, jemuž nemohou muži odolat, nezvladatelné bolesti, kterou působí ztráta milovaného partnera, a hledání možností, jak se s ní vyrovnat. Je v tom melancholie, úzkost i absurdita, ovšem nikoliv náznak humoru, jako se to autorovi výjimečně dařilo v diptychu Melancholie I, II (1995, 1996, česky 2007, 2009). Jeho druhý díl bývá dokonce přirovnáván k Faulknerovu Hluku a vřavě (1929, česky 1997) pro místy zcela chaotické vyprávění způsobené perspektivou senilní osoby. Na téma umírání malíře Larse Herteviga, jenž trpí schizofrenií, se zde podařilo naroubovat repetitivní nutkání jeho sestry vykonat potřebu! A ty ryby na záchodě…

Jistá vypjatost situací, kdy se hrdinové zcela noří do vlastních myšlenek, Fossemu vynesla dokonce srovnání s Joyceovým Odys­seem (1922, česky 1930), protože autorovým až „umanutým“ tématem je lidské vědomí. „Že bych, řekne Asle / Že bych si na chvíli vyjel na Fjord, řekne on / Dneska taky, řekne Signe / Asi jo, řekne Asle / a on se znovu obrátí k oknu a ona ho tam znovu vidí stát a znovu ho od té tmy venku skoro nerozezná a vidí před oknem jeho černé vlasy a vidí černý svetr, který splývá s tmou venku / Dneska taky, řekne Signe / a on neodpoví.“

I v próze To je Ales nacházíme ozvuky „halucinujícího“ psaní, kdy v naprosto zoufalé si­­tuaci hrdinů ztrácíme ze zřetele, co je aktuální myšlenka, co vzpomínka a co podivný sen způsobený prochladnutím, hladem a nesmírnou únavou. Takto snili třeba mladí rodiče – pozoruhodní uprchlíci – Asle a Alida v románu Mámení (2007, česky 2009). Dvojice právě dorazila do norského Bergenu (tehdy Bjørgvinu) a nemá kde složit hlavu, v čemž pochopitelně poznáváme aluzi na biblický příběh Josefa a Marie. Také Signe z nově přeložené knihy jako by pro své stáří nebyla schopná tak úplně rozlišovat vzpomínky od myšlenek a snů.

Zpěvný minimalismus

Všechna uvedená díla nicméně trochu zaostávají za starším románem Ráno a večer (2005, česky 2007), kde Fosse bravurně užívá přechodů z normálního jazyka do jakéhosi animálního kódu (příkladem je scéna s porodem) a kde se mu daří s minimem prostředků dosáhnout velkolepého efektu „rána“ (hrdinovo dětství) a „večera“ (jeho smrt). V dokonalé kompozici je možná více okolností zamlčeno než sděleno, ale celé to funguje a čtenář pokračuje stránku za stránkou s velikou chutí.

Svým minimalismem je Fosse typickým představitelem soudobé norské literatury. Jeho texty přitom u nás nemají přímý stylistický ekvivalent – což je velká výzva pro překladatele. Píše navíc lyrickou, velice zpěvnou menšinovou variantou spisovné norštiny – novonorštinou (nynorsk). Ta má původ v národním obrození 19. století a stojí (na rozdíl od převažujícího bokmålu) na dialektech, které na venkově přežily staletí dánské nadvlády.

Za „z naratologického hlediska téměř koktající“ označil Fosseho způsob vyprávění literární teoretik Per Thomas Andersen. Fosseho oblíbenými způsoby ozvláštnění jsou anafora, elipsa, anakolut nebo asonance. Norský experimentátor ale možná není zas tak novátorský, jak mu kritici přisuzují. Naopak – v rámci takzvaného nového modernismu se vrací ke kořenům evropské prózy a s jazykem pracuje systematicky – motiv opakování využívá od úrovně hlásek až k nejvyšším celkům.

Uprostřed nejhlubší temnoty

Fosseho velkým tématem je víra. Jeho prarodiče významně ovlivnil norský puritanismus, respektive kvakerství na straně jedné a pietismus na straně druhé. Sám spisovatel se v padesáti čtyřech letech obrátil od formálního norského protestantismu, ve kterém vyrůstal, ke katolické víře. V eseji Negativní mystika (1993, česky 2007) píše: „Psaní mi umožnilo náboženský prožitek, udělalo ze mě náboženského člověka (…) a některé z mých nejniternějších zážitků lze nazvat zážitky mystickými (…) Psaní mě proměnilo, rozptýlilo mé samolibé bezpečí a nahradilo je pokorným vědomím toho, že jsem odevzdán do rukou jiného i onoho. Takže to, co jsem já, jsem já jen z milosti jiného a onoho.“ Právě spiritualitu ostatně Fosse významně tematizuje v díle, které mu nejpravděpodobněji vyneslo Nobelovu cenu: Det Andre Namnet. Septologien (Jiné jméno. Septologie, 2019–2021). Jak zdůrazňuje, v osobním životě mu byl Bůh nejblíže právě uprostřed té nejhorší temnoty. A toho si je vědoma i stará žena Signe.

Autorka je publicistka.