Spisovatelka Jóko Tawada podobně jako průkopníci moderní japonské literatury těží ze znalosti dvou kultur. V jejích německy i japonsky psaných románech převládá skeptický pohled na Japonsko. Autorka žijící v Berlíně zkoumá i zkušenost cizince, který nikdy tak docela nezapadne do evropské společnosti.
Je tradicí moderní japonské literatury, že její nejzajímavější a nejinspirativnější díla vznikají tam, kde na sebe narážejí tektonické desky dvou radikálně jiných světů: deska japonská a deska některé ze západních literatur. Japonská literatura vlastně díky takovéto srážce vznikla: na uzavřený svět tradičního, feudálního Japonska doby Edo udeřil svět západních mocností 19. století. Tím se odstartovaly rapidní a razantní modernizační změny celé japonské společnosti, které následně ovlivnily i japonskou literaturu. Po prvních – mnohdy velmi volných – překladech do té doby zakázaných západních děl následovalo překotné hledání nových možností japonské literatury v teorii i praxi a vytváření nového literárního jazyka použitelného v moderních časech. Úspěšné završení celého procesu bylo stvrzeno příchodem nových autorů a vznikem původních japonských románů odrážejících novou dobu. Mezi největšími postavami nové literatury pak často nacházíme tvůrce doslova rozkročené mezi …
