Jeden ruský emigrantský literární kanál, který sleduju na telegramu, začíná každý den básní. Jméno autora je vždy uvedeno až pod ní. A tak si verše na obrazovce telefonu čtu řádek po řádku bez očekávání i předsudků. Autora někdy uhodnu, někdy ho vůbec neznám, jindy mě mile překvapí, že tohle skutečně napsal ten a ten, anebo se zděsím, když zjistím, že taková banalita je dílem někoho, koho mám ráda. A tak přemýšlím o tom, jak moc je mé vnímání textu ovlivněno znalostí toho, kdo za ním stojí. Stačí, když nevydržím, a ještě než dočtu, sjedu pohledem dolů na jméno, a báseň je hned o něco lepší, anebo naopak. Básně pocházejí z různých dob i jazyků, ale pokaždé se nějak vztahují k aktuálnímu dění. Ne nutně tak přímo jako báseň Zviada Ratianiho, uveřejněná 30. listopadu zjevně proto, že jejího autora večer předtím zatkla tbiliská policie za účast v protestech proti rozhodnutí gruzínské vlády přerušit přístupová jednání s Evropskou unií.
Když si tu krátkou báseň čtu, jméno autora ještě …
