Soubor textů Dagmar Urbánkové zaznamenává období, kdy zahrady zdánlivě přestávají být zajímavé: listí opadá, barvy se ztrácejí a vše se oddává spánku. Autorka ale v krátkých prozaických útvarech, které volně přecházejí do veršů, nachází minimalistické kouzlo tlení, rozpadu a zastaveného času.
Botanická zahrada Praha
Vinice sv. Kláry
To se u nás málo vidí – tak široký terasovitý rádius plný jižanských černých hlav. Vinné révy. Skruty a zuby. Seshora svah vypadá jako obrovitá krojová suknice, prostě zdobená řádky. Nebo jako ochranný límec pro psa. Dnes zrovna pod šedými mraky, které nesou sníh. Nevypad z nich, a ony nadité plují dál. Odkryly sirný svítivý podklad nad sebou a celý svah rázem žlutě rozkvet. Proměny se dějí rychle, na kopci to bliká, přeháňky.
Réva je i není vysoká. Není to ani les, ani keř, nemá to listy, něco má dráty, drápy. Momentálně je vichr, s „vertiko“ zkrouceninami to ale nehne. Viniční domek pode mnou …
