Větrné mlýny 2024, 396 s.
Je zvláštní, jak rychle jsem se chytl na vábničku literáta, který se rozhodl udělat ze svého textu střed světa a koncentrovat kolem něj všechny světy paralelní, tedy i ten můj. Vypravěč Zábranského deníkové prózy je hnán jakýmsi iluzorním pocitem opakovaného selhání samotného autora v reálném světě, a stejně tak i selhání (téměř) všech lidí, kteří vstoupili do jeho života. Jeho motivace je tak silná, že vytváří obří stavbu, v jejíchž etážích se splétají akty proher i vítězství (často zalomených zpět k prohře), pocity vděčnosti jsou obraceny vniveč rozkladnou silou ublíženosti a podobně. Bylo by k nesnesení, kdyby Zábranský tenhle kotel psychicky zruinovaného člověka nechal vřít někde v osamění. Jelikož je ovšem tento autor několika ucházejících románů přesně ten typ vyhroceně angažovaného člověka, jenž má blízko k extremismu jakéhokoli druhu, nechá svého protagonistu pracovat ve světě, který nakonec docela dobře znám. Chudáci jsou ovšem ti, kdo se v tomto světě ocitají proti své vůli, které s sebou hrdina vláčí kanálem či nad nimiž se snaží upevnit si svou velmi diskutabilní dominanci. Jejich situace musí být téměř neúnosná. Na druhou stranu: vítězně od této knihy odcházíme my, kdož jsme si tenhle způsob proklínání světa i lidí užili, sdílíme s vypravěčem jisté pocity i předsudky a možná i vztahy k nejbližším lidem. My, kdo nemáme na to je takto otevřeně formulovat, a ještě z nich udělat román. Tedy je zahustit a nakonec odvážně předložit ostatním jakožto vnitřně soudržný autonomní svět balancující mezi fikcí a nechutnou sebeanalýzou.