Holky s bouchačkou

Virginie Despentes je dítě ­postutopické „mitterrandovské generace“. Víra v ­lepší bu­doucnost vyprchala a veřejný prostor zaplavuje zklamání a deziluze z globální neoliberalize světa. Sedmnáctiletá punkerka utíká z rodného Nancy, toulá se ulicemi Lyonu, sem tam pracuje jako sexuální pracovnice nebo uklízečka, zpívá a píše feministické texty pro svoji kapelu Straight Royeur, čte Dostojevského, Bukowského, Kinga a dívá se na filmy Abela Ferrary či Williama Friedkina. Ale je to především četba Kathy Acker, která ji přivede k psaní. „Nikdy jsem se nesetkala se spisovatelkou, která by psala o sexu s takovým násilím (…) Je schopná napsat ‚I want you to fuck me, I want you to fuck me ­twice‘, a zachovat veškerou poetiku,“ tvrdí Despentes o Acker. Na základě této inspirace zřejmě vznikl i název jejího prozaického debutu.

Nesnášená debily

Baise­-moi (Ošukej mě) vychází v roce 1994, poté, co ho odmítlo devět nakladatelů, u under­­groundového nakladatelství Florent Massot s nálepkou „Pozor, explicitní obsah“. Bude trvat necelý rok, než se text dostane k širší veřejnosti a objeví se na titulních stránkách kulturních magazínů doslova jako mediál­ní bomba. Ve stejném období jsou publikovány i prvotiny Michela Houelle­becqa, Christine Angot, Catherine Millet či Vincenta Ravaleca a s nimi do literatury proniká nová reprezentace těla a tělesnosti – deformace, explicitnost, materialismus. Tělo je především kůže nesoucí stopy systémového násilí, ať už patriarchálního, či liberálního. S odkazem na Georgese Bataille by se dalo říct, že román se jeví jako čirá „transparentnost“, kde máme „právo vidět i říct vše“, zkrátka už neexistuje „žádná hranice mezi estetickým a biologickým, ale požadavek na právo těla a hmoty“. Jenže kdo má a nemá právo tyto hranice překročit? Ohlasy na Baise­-moi jsou na rozdíl od recepce děl zmíněných autorek a autorů výrazně rozporuplné. Autorka čelí ostré kritice především z konzervativních pozic: je jí vytýkána jak nízká estetická citlivost textu, tak jeho nesourodost a nedostatečná harmonie. Despentes si ale postupně získává čtenářstvo napříč generacemi právě svou nekonvenčností, výraznými motivy a suverénní drzostí.

„Z nechuti k nevkusu,“ hlásá Nadine, jedna z protagonistek románu. Vkus Despentes má zajisté své zákonitosti; přímočarost, oralita, formy ošklivosti a kýče se mísí s excentričností. S touto estetickou kůží jde spisovatelka na trh: svůj étos formuje pomocí skandálu a šokování a v roce 2000 jej stvrzuje natočením stejnojmenného filmu. Španělský filosof a spisovatel Paul B. Preciado ve své „autoteorii“ Testo Junkie (2008) popisuje Virginii Despentes jako „psa bez pána štěkajícího na smečku liberálů, kteří odsuzují sexuální násilí protagonistek“. Není divu, že katolické sdružení Promouvoir spustí kampaň vedoucí k zákazu filmu právě kvůli explicitním sexuálním a násilným scénám. Despentes na cenzuru reaguje provokativně: „Je v pohodě být nesnášená debily!“ Přesně takový etický postoj praktikují i její hrdinky Manu a Nadine.

Chaos, vraždy a spousta sexu

Román tematicky navazuje na americkou tradici tzv. rape­-revenge narativů, v níž se protínají otázky sexuálního násilí s (po)etikou pomsty. Tento podžánr, mísící horor a krimi, vznikl jako reakce na rostoucí zájem radikálního feminismu o problematiku znásilnění a pornografie. Nečekaně se ho ale většinou ujímají autoři mužského pohlaví, kteří aplikují to, co Laura Mulvey označuje jako „mužský pohled“ (male gaze): žena se spíš stává stylizovaným obrazem. Despentes se přes veškerou pozornost věnovanou těmto narativům snaží přeformulovat falocentrickou perspektivu, přičemž žánr zpolitizovává a překračuje jeho běžné hranice. Uchopuje téma na bázi osobní zkušenosti a zároveň využívá představivosti k propojení svého a „možného“ světa skrze fikci. Tento návrat k vlastnímu znásilnění prostřednictvím fiktivního narativu by se mohl zdát v době, kdy francouzská literatura zažívá rozkvět autofikce, překvapivý. Jako by snad pro autorku bylo snazší mluvit o traumatu právě díky odosobnění a potřebné retrospektivní a fiktivní vzdálenosti.

Příběh začíná náhledem do každodennosti dvou mladých žen z předměstí. Dvě paralelní životní kapitoly se vzájemně zrcadlí jako samotné postavy. Zatímco Nadine masturbuje s cigaretou v puse u hardcore pornografického snímku, Manu je spolu se svou kamarádkou brutálně znásilněna skupinou mladíků. Jejich náhodné setkání na nádraží odstartuje iniciační roadtrip vyplněný krvelačnou společenskou pomstou. Jednotlivé perspektivy se prolínají a vytvářejí sesterskou celistvost: Manu a Nadine, dvě ozbrojené dívky, které se drží za ruce a kráčejí spolu proti světu. Epizodní scény kompozičně čerpají z americké pulpové estetiky: chaos, přestřelky, krádeže, vraždy, spousta sexu, masturbace, krve a lahví Jack Daniel’s. Za vším je schéma. Od samého začátku se setkávají duální principy Erós a Thanatos, slast a smrt, a jejich hranice se stírají. Právě touto dynamikou se Despentes snaží poukázat na úzkou spojitost mezi ženskou sexualitou a patriarchálním násilím.

Groteskní realismus

Děj románu připomíná film Thelma a Loui­­­se (1991). Jenže zatímco snímek Ridleyho Scotta působí esteticky uhlazeně, Baise­-moi je pěkně pocuchané, ale o to realističtější dílo. Ani jedna z protagonistek se nepodobá Susan Sarandon, která ztělesnila Louise. Nadine je „o tři hlavy vyšší než Manu a váží dvojnásob (…) lihově černé kruhy pod očima“, zatímco Manu inkarnuje tělesný živel s „okousanými nehty se sloupaným lakem (…) a malými zažloutlými prsty od cigár“, neustále „se škube“, „mlaská“, „cpe se čokoládou a zapíjí to whisky“ a „mluví děsně nahlas“. Jedná se o městské Amazonky devadesátých let: příliš hlučné, příliš vulgární, příliš šílené. Jejich smích připomíná zdeformovanou medúzu, hrozbu pro patriarchální řád, jak by potvrdila Hélène Cixous. Despentes tak vytváří jednotlivé portréty pomocí hyperbolizace, která dodává textu skoro až groteskní přesah. Vše se dostává na povrch tělesnosti a všechno je tak nějak otočeno vzhůru nohama – směrem ven. Tato místy až vulgární exteriorizace evokuje Bachtinovy „akty tělesného dramatu“ odkazující na „nízké“ projevy tělesnosti, jako jsou vyprazdňování, souložení, smrt, ale také na jídlo či pití. U Despentes tato fyzičnost prosakuje textem – jak tematicky, tak jazykově či symbolicky. Hrdinky jsou přímým ztělesněním tohoto estetického fenoménu. Jako kdyby se veškeré na nich páchané násilí, ať už sociální, či sexuální, dostávalo jejich kožními póry ven do společnosti.

Autorka dokáže ale propojit tragédii s ironií. Oscilujeme mezi komickým a děsivým – samotné násilí je bez patosu a místy se jeví když ne burleskně, tak v zásadě performativně. S touto nadsázkou se Despentes pokouší přepsat dichotomii mezi „obětí“ a „subjektem“ a poukazuje na banálnost genderově podmíněného násilí. Zapojuje tak radikální fantazii à la Valerie Solanas: Co kdyby se holky uměly bránit? Co kdyby holky měly zbraně a nebály se je použít? Jedná se o Teorii King Konga (2006) v praxi. Jak říká Nadine: „Co se týče pravidel, vlastně se nic nemění, pořád jde o to, kdo jako první sundá toho druhého. Akorát že zbraň teď držíme my. Rozdíl je to zásadní.“ Jejich pomsta ale nesměřuje k jednotlivci, nýbrž k celku. Zastřelí „skutečně elegantní dámu“ společně s ženstvím, policisty společně se systémem, dítě společně s mateřstvím, elitního architekta společně s buržoazií. Manu dokonce tyto vraždy považuje za veřejně prospěšné. Všechno včetně názvu knihy je hyperbolizovaná performance, ale přesto bychom se trochu bát měli. Není náhoda, že Paul B. Preciado tuto násilnou revoluci nazval „genderovým, třídním a rasovým terorismem“.

Na závěr si nelze nevzpomenout na duo Deleuze & Guattari a jejich konceptuální pojetí mladé dívky jako „ukradeného těla“, „prchavé bytosti“ a „bláznivé rychlosti“, umožňující proklouznout patriarchálnímu řádu a kontaminovat své okolí. Nadine a Manu se symbolicky přibližují této revoluční vizi. Jenže Despentes nám naději, alespoň tedy s Baise­-moi, nedává. Cesta k únikovému východu je systémově zatarasena a odysea tak spěje k velkému finále: protagonistky musí zemřít, aby se zrodila kniha a s ní i spisovatelka. Vše je tak formováno do věčného cyklu života a smrti.

Autorka je romanistka.