Hřbitovy můžeme vnímat jako ostrůvky svobody v čím dál kontrolovanějších a usměrňovanějších městech. Díky své výlučnosti a specifičnosti poskytují útočiště jak lidem, kteří se jinde cítí zranitelní či neviditelní, případně nemají v městském ruchu dostatek klidu, tak i mimolidským aktérům.
Procházím se po hřbitově, kde jsem před časem prováděla dlouhodobý antropologický výzkum. S paní, s níž jsem se tu během posledních měsíců seznámila, se společně smějeme tomu, jak někteří lidé reagují, když jim vyprávíme o našich zdejších návštěvách: „Mně vždycky říká švagrová, že je divný, jak pořád chodím na ten hřbitov. A já jí na to odpovídám: ‚To je moje idyla. Já se tady cítím dobře.‘“ Přitakávám, taky se tu cítím dobře. Jsme uprostřed relativně rušné části Prahy, hřbitovní zeď ale funguje jako bariéra oddělující dva zcela odlišné světy. Síto, které propustí jen určité druhy a rytmy pohybu. Relativně striktní psaná i nepsaná pravidla sice mnoho věcí vylučují, souběžně ale umožňují rozvíjet způsoby dlení, pro jaké jinde nejsou vhodné podmínky. Díky stínu i upraveným a přehledným cestám je hřbitov vhodnějším, bezpečnějším a příjemnějším místem pro procházky než okolní kopcovité parky, což ocení nejen starší osoby, ale také třeba lidé s kočárky. Hlavní chodníky doplňuje nespočet menších zakroucených a schovaných cestiček s lavičkami, jež poskytují různé formy útočišť. Klid láká i ne-lidské tvory a organismy: žije tu několik koček, pravděpodobně pár zajíců, spousta ježků, veverek, ptáků, různé druhy hmyzu, květin, stromů, hub i bakterie, jež mají na starost procesy rozkladu.
Temné prostory
Mezi všemi jmenovanými, hřbitovní a městskou správou – a vlastně kýmkoli, kdo má se hřbitovem co do činění – probíhá dennodenní vyjednávání o tom, co je na hřbitově vhodné a co ne. Je neuctivé chodit sem běhat? Mají se tu dít kulturní akce? Je v pořádku, že se tu krmí kočky? A že si za hřbitovní zdí hrají děti? Hřbitov bývá přirovnáván k lesu, parku, oáze klidu uprostřed města. Jde o specifickou formu veřejného prostoru a zároveň pietní místo. Mé antropologické perspektivě je blízké sledovat místa jako průsečíky vztahů lidí a ne-lidských aktérů a spíše než rezolutní odpovědi nabízet pohledy, jež nemusejí být úplně samozřejmé, zato jsou zakotveny v těchto vztazích a skýtají hravější způsoby porozumění, odmítající statický obraz světa a jasně dané kategorie.
Kulturní teoretička Debra Benita Shaw v knize Posthuman Urbanism (Posthumánní urbanismus, 2017) operuje s pojmem „dark space“ (temný prostor). Jde o skuliny v jinak hladké a spojité tkanině města, které jsou protikladem lokalit, jimž dominuje úsilí o přehlednost, racionalizaci a kontrolu. Charakteristické pro ně jsou nedokončenost, proměnlivost, absence jasného účelu a demokratický charakter. Tyto prostory umožňují alternativní způsoby přebývání ve městě a lze je považovat za sdílené statky zjevující se v jeho středu. Shaw s temnými místy spojuje například praktiky, jako jsou dumpster diving, městský parkour či různé formy parazitování a vagabundství lidí i zvířat, a já se domnívám, že podobně se dají chápat i některé aspekty hřbitovního života.
Mezidruhové setkávání
Náš hřbitov je obrovská zelená plocha, na níž jsou lidský pohyb a hlučnost značně utlumeny, a tak poskytuje útočiště lidem, kteří si ve městě připadají zranitelní nebo neviditelní. Jedna žena, která sem chodí denně, mi během procházky vyprávěla, jak jsou pro ni návštěvy hřbitova důležité: „Já sem prostě musím chodit. Tady jsem v klidu, a přitom jsem v centru města. Je mi tu dobře.“ Právě klid odlišuje hřbitov od jeho okolí, nabízí alternativu k akcelerovaným rytmům města. Temná místa podle Shaw tímto způsobem tvoří subverzi k dominantním normativům a rozvíjejí jinakost.
Kromě mnoha jiných druhů zvířat žije na hřbitově necelá desítka koček. Dříve jich bylo mnohem více, jejich počet se postupnou kastrací a díky umisťování do lidských domovů snižuje. Po celém areálu je rozeseto několik spacích a krmicích boudiček, kolem nichž se péče o kočky koncentruje. Za tímto úsilím stojí jedna žena, k níž se připojili další lidé, kteří kočkám nosí jídlo a sledují, zda jsou v pořádku. V současnosti krmení probíhá s posvěcením hřbitovní správy, ale ještě nedávno šlo o partyzánskou činnost. I dnes je tu vedle správou schválených krmicích stanovišť i několik neoficiálních. Boudičky, ale i nespočet ptačích krmítek patří k místům mezidruhového setkávání. Ve skrytu hřbitovních stromů se utvářejí vzájemné vazby, které jinde nejsou běžné, případně nebývají tak rozmanité a koncentrované.
Hřbitov se ze svého okolí vyčleňuje i tím, že je spojen se smrtí. V současné společnosti převažuje odcizený vztah k umírání a pobývání na hřbitově tento přístup nutně nabourává. Smrtí a konečností lidského života se okolní město nezabývá a nepočítá příliš ani s nekomerčními místy, kde by se podobné myšlenky a konverzace mohly rozvíjet. Moje rozhovory s návštěvnictvem hřbitova se ke smrti nakonec vždy stočily. Zvláštností tohoto konkrétního hřbitova je, že za jeho zdí sídlí dětská skupinka. Její vedoucí přiznávají, že řadě lidí to přijde zvláštní, pro ně je ale toto umístění významné právě pro svou blízkost smrti – mohou tak o ní s dětmi otevřeně komunikovat.
Skrytá útočiště
Řada lidí představu hřbitova jakožto azylu, jak je vykreslena výše, samozřejmě nesdílí. Je však podnětné sledovat, za jakých podmínek a pro koho tuto roli hřbitov plní a jak s tím souvisí jeho neuspořádanost, zarůstání, rozklad, mezidruhové vazby nebo vztah ke smrti. Zároveň je zjevné, že se nejedná o homogenní prostor. Některé složky mají ostatně dost blízko k prostorům dohledu a kontroly. I tak je ale důležité umět ho vnímat jako jedno z městských temných míst, protože umožňuje způsoby a formy života, kterým díky zahušťovacím a zpřehledňovacím tendencím nezbývá mnoho jiných útočišť. Proluk, jako je například nedaleký brownfield, kde sídlí kočičí kolonie, postupně ubývá. Hřbitov má samozřejmě trochu jiný charakter, ale i přes určitou míru dohledu, specifická pravidla a dennodenní údržbu poskytuje příležitost schovat se před ostatními nebo být nablízku jiným než lidským bytostem.
Ačkoli se hřbitovní prostor odlišuje od typických městských trhlin, jako jsou okupované budovy, autonomní kulturní centra nebo komunitní zahrady, je stejně významný. Toto chápání hřbitova je možná až příliš romantizované, pomáhá nám ale představit si, čím vším mohou různá místa ve městě být mimo rámce běžně užívaných kategorií a konceptů.
Autorka je studentka sociokulturní antropologie.