V příštích čtyřech letech se Hollywood chystá vypustit do světa více než dvacet nových superhrdinských filmů. Kromě notorických jmen budou Marvel, Warner Bros. a další studia hrnout do kin i obskurnější postavy jako Ant­Man, Wonder Woman či Captain Marvel. Pozadu nezůstává ani bující televizní produkce a chystají se seriály Gotham, Constantine nebo Preacher. Ale jak jsou na tom samotné komiksy – čte je vůbec někdo? Vždyť by se mohlo zdát, že všechny zásadní pokusy o dekonstrukci a renesanci příběhů o chlápcích v přiléhavých kostýmech už proběhly, cyklus trendů se otáčí stále dokola a komiksový mainstream se už poněkolikáté vrací ke sci­fi, detektivkám, fantasy a dalším dobrodružným žánrům. Jak je možné, že superhrdinové nepřestávají lákat nové fanoušky, a tedy stále fungují jako stroj na
peníze? Možná nejlepší odpověď na tuto otázku můžeme najít v knize Supergods (2011) od jedné z největších žijících legend současného anglo­jazyčného komiksu, skotského autora Granta Morrisona.

Mesiáš z hvězd a noční mstitel

Co nám mohou maskovaní ochránci, zázrační mutanti a sluneční bůh ze Smallville říct o nás samých, ptá se Morrison v podtitulu svého pětisetstránkového svazku a pouští se do volně plynoucího, rozvětveného výkladu, jenž přechází od historické exkurze přes osobní biografii až k okultním vizím. Morrison je přitom jedním z mála lidí, kteří si mohou dovolit takto eklektický přístup, aniž by čtenáře unudili k smrti. Spolu s Alanem Moorem, Neilem Gaimanem, Warrenem Ellisem nebo Garthem Ennisem byl totiž součástí nájezdu mladých britských autorů, kteří na konci osmdesátých let v řadách nakladatelství DC Comics přeorali skomírající krajinu amerického superhrdinského komiksu a z jejichž odkazu žije podstatná část main­­streamové tvorby dodnes. Morrison v průběhu své kariéry opsal široký oblouk od úspěšných sérií Animal Man, Justice League of
America či Doom Patrol přes kontrakulturní perlu The Invisibles z konce devadesátých let až k návratu ke klasice v nedávném All­Star Supermanovi (2005­–2008) či nových příbězích Batmana. A podobnou trajektorii sleduje i v Supergods.

Už od samotných počátků na kreslicích prknech Joea Shustera a Jerryho Siegela se totiž superhrdinové pohybovali na nejasném pomezí symbolických alegorií a skutečných lidí z masa a kostí. Superman jako Bůh Slunce, ztělesnění všech pozitivních hodnot a nadějí, nezranitelný mesiáš z hvězd, ale také jako idol kluků deprimovaných hospodářskou krizí, poctivec bojující s gangstery a zloději, stydlivý reportér Clark Kent. Batman jako Hádés, temný rytíř a noční mstitel, ale také coby Bruce Wayne, úspěšný boháč proplétající se morálně nejednoznačným bludištěm moderního velkoměsta. Jestliže je Superman jako Beatles, pak Batman se rovná Rolling Stones, trefně glosuje Morrison a rozvíjí svou superhrdinskou ságu k dalším generacím autorů. Od morální paniky padesátých let – superhrdina jako svůdce mládeže a rebel – ke stříbrnému věku šedesátých let, který byl zprvu prodchnutý důvěrou v budoucnost a možnosti
techniky, projevující se ve sci­fi námětech a hrdinech jako Flash nebo Fantastická čtyřka. Jenže po zastřelení Kennedyho dostali ránu i komiksoví bohové, pozornost se obrátila ke kolosu Marvel a na stránky komiksů začaly pronikat prvky psychedelie i první temné podtóny sociálního rozkladu.

Legenda o Grantu Morrisonovi

Ani v tomto období ale neustávalo trvalé napětí mezi dvěma pojetími superhrdinů: někdy fungují jako společenské metafory, jindy jde o obyčejné lidi s mimořádnou vůlí a schopnostmi. K prvnímu typu hrdinů patří třeba Hulk, z jehož příběhů si zručný psychoanalytik může o tehdejších společenských náladách vyvodit leccos. Naproti tomu Peter Parker alias Spiderman je zkrátka jenom odstrkovaný teenager, stereotyp komiksového fanouška. Každý superhrdina je zároveň bohem i jedním z nás, záleží jen na úhlu pohledu. Morrison se rozhodl pro elegantní řešení a sám se superhrdinou stal. Když ve svém výkladu přichází k temnému věku osmdesátých let, jedné z nejdůležitějších komiksových etap, jeho vyčerpávající přednáška sečtělého komiksového nadšence se plynule mění v legendu o sobě samém. Jeho chápání vlastní osoby jako superhrdiny je ostatně patrné
i z mimořádně pečlivé analýzy Strážců (Watchmen, 1986, česky 2004) Alana Moorea, zásadního komiksu osmdesátých let. Morrison i přes své pověstné nepřátelství s ­Moorem (každý superhrdina musí mít svou Nemesis) neváhá Strážce uctít coby „ničitele světů“ a dílo znovu definující žánr super­hrdinského komiksu. Mooreova precizní stavba komplikovaného a propleteného příběhu plného archetypálních postav ovšem příliš neladí s Morrisonovou představou o tom, že dílo má být prožito jaksi spontánně a „do­­opravdy“. Tedy že jeho hrdinové mají být především cool, psychedeličtí a v rámci možností podobní samotnému Morrisonovi. Či Morrison podobný jim.

Ať už si o groteskně nafouklém egu skotského mystika myslíme cokoliv, faktem zůstává, že Morrison s tímto přístupem vydělal milio­ny. Když vám někdo začne vyprávět o tom, jak ho v Káthmándú unesli mimozemšťané a stříbrní andělé z pátého rozměru mu vyjevili podstatu všehomíra, nejspíš se rychle přesunete na druhý konec noční tramvaje. U Morrisona je to ovšem součást jeho osobního kouzla, takže nezbývá než přetrpět rozmáchlé odbočky k okultismu, new age filosofii a častým experimentům s psychedelickými drogami a zaměřit se na spojení jeho životního příběhu a tvorby. Zatímco jiní autoři se snaží svoji osobnost odsouvat do pozadí, Morrisonova veřejná persona je integrální součástí jeho díla. Sám konstatuje, že začínal jako zevloun z dělnické třídy předstírající studium umění, plný velkých řečí, které byly jeho jediným talentem. Časem se svou osobnostní krizi rozhodl řešit stejně, jako se autor ujímá špatně vymyšlené
komiksové postavy usilující o nový start. Oholil si hlavu, nasadil si zrcadlové brýle, oblékl kožený kabát a stal se z něj King Mob, punkový James Bond, vůdce Invisibles – party anarchistických zjevů, která bojuje proti vesmírné konspiraci. Zatímco častěji se stává, že fiktivní postavy vycházejí z mysli autora, tady se proces obrátil a Morrison se doslova vtělil do svého díla. A právě v tom pro něj tkví řešení onoho konfliktu mezi mytickou a pozemskou povahou superhrdinů.

Víc než eskapismus

V diskusi o superhrdinském komiksu se často opakují klišé o jeho nemodernosti, zahledění do minulosti a o směšnosti lesklých trikotů s vycpanými rozkroky. To sice může být pravda v případech, kdy se postarší scenáristé utápějí v nostalgii a vzpomínkách na dětství, ale s dostatečnou mírou imaginace lze superhrdinský kánon stále aktualizovat. Stačí se podívat na nedávný nástup filmových X­Men a Avengers nebo kontrast mezi groteskním popartovým Batmanem ze šedesátých let a temnými thrillery Christophera Nolana, jejichž analýze je věnována i dlouhá pasáž v závěru Supergods. Největším důkazem stálé aktuality a důležitosti superhrdinského komiksu je pak samotná existence a kariéra Granta Morrisona. Jeho pouť od nadšeného fanouška přes pošahaného provokatéra a experimentátora až k respektovanému komiksovému
polobohu kopíruje vývoj celého žánru a jeho vzestup od populárního braku přes živelnou, lehce undergroundovou záležitost až k integrálnímu prvku současné populární kultury. Každý se nemusí stát zrovna komiksovým superšpionem a drogovým mágem jako Morrison. Popularita filmu Kick­Ass (2010) i aktivity skutečných superhrdinů, jako je anglický Angle­Grinder Man, uřezávající policejní botičky u aut, však ukazují, že koncept superhrdiny zdaleka není jen prostým eskapismem, k němuž se uchylují znudění teenageři. Při čtení Supergods je najednou jasné, že superhrdinové nejsou prázdnými symboly, ale mohou být také tou lepší stránkou nás samých.

Autor je komiksový kritik.