Na co ale skutečnost v té prastaré atavistické suspendaci myslí?

Jak se nechat jemně vyprázdnit, protože právě tomu se říká zrození.

Jak si nechat trup vycpat nicotou a na nic při tom nemyslet

a potom slehnout a vypudit tu přechodnou nicotu;

veškerá skutečnost

se chce vyprázdnit skrze mne

a dráždí mě, abych se vyprázdnil,

zatímco nikde nic.

Antonin Artaud: Ke xylofonii obscénního nad vědomím v agónii

Pokud pak jde o metodu, metodou prózy je retardace, metodou lyriky významový zvrat. Tak muži retardují a ženy chtějí být co nejrychleji hotovy.

Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí

Už jsem ji neviděl: z klenby spadala temnota smrti. Aniž mě to vůbec napadlo, „věděl“ jsem, že čas agónie nadchází. Přijal jsem to, toužil jsem trpět, toužil jsem jít dál, dojít, i kdyby mě to mělo stát život, až k samotnému „prázdnu“. Znal jsem, chtěl jsem poznat, lačnil jsem po jejím tajemství, a přitom jsem ani na okamžik nepochyboval, že ji opanovala smrt.

Georges Bataille: Madame Edwarda

Hovno je obtížnější teologický problém než zlo. Bůh dal člověku svobodu, a můžeme tedy konec konců připustit, že není odpověden za lidské zločiny. Odpovědnost za hovno nese však plně jen ten, kdo člověka stvořil.

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Kultura vyniká v úsilí, jak zabránit vejcím, aby se vylíhla.

Jean Dubuffet: Dusivá kultura

sundej marxovi, leninovi, engelsovi a castrovi fousy a hitlerovi, stalinovi a saddámovi kníra a zbavíš je přitažlivosti, fatálně ztratěj svou pravdu, navždycky je znemožníš

Ladislav Šerý: Laserová romance

Na značně rozlehlé ploše byly na všechny strany rozmístěny lidské zuby nejrozmanitějších tvarů a barev. Některé z nich byly oslnivě bělostné, kontrastujíce tak s řezáky kuřáků, nabízejících celou škálu kaštanové hnědi. V té podivné zásobě byly všechny žlutě od těch nejmatnějších až po nejdivočejší odstíny plavé. Zuby modré, ať už blankytně či temně, rovněž přispěly do té bohaté mnohobarevnosti doplňované i záplavou zubů černých nebo bledě červených či křiklavě rudých a krvavých odstínů.

Raymond Roussel: Locus Solus

Vůz dodrkotal na Staré bělidlo. Babička, dosud rozkymácená jízdou, vratce sestupuje a objímá se s Terezou.

Pan Prošek zkouší mluvit česky.

Vnoučata útočí na babiččin kapsář: Marcipánová panenka a koníček. Holátka si smlsnou.

Jednou, když babička uspávala u klavíru malou Adélku a věrná májová koťátka drápala na dvoře velkého psa, vnoučata vypáčila krucifixem její malovanou truhlu.

Paní Prošková děti napomenula? Až babička zemře, bude to stejně všechno vaše.

Karel Hynek: Babička po pitvě

Freudova vize světa nezahrnovala žádné Buchenwaldy. Kdyby se podle Freuda do Buchenwaldu jednou vpustilo světlo, proměnil by se ve fotbalové hřiště, vykrmené dětičky by se učily v plynových komorách splétat květinové věnečky a zpívat. V Osvětimi by pece přešly na výrobu sušenek a svatebních koláčů a ze střel V-2 by se staly chaloupky pro skřítky.

Thomas Pynchon: Dražba série 49

Vypisoval Karel Kouba, bohemista.