Podle běloruských geografů leží střed Evropy v jezeře Šo ve Vitebské oblasti na severu země. Spojujeme-li však střední Evropu s pojmy jako demokracie, právní stát, kontinuita kulturní tradice, národní sebeuvědomění, kultivovanost společensko-politického života, pak asi budeme mít ve Vitebské oblasti pocit, že jsme zabloudili. Oblast sousedí se čtyřmi státy – Polskem, Litvou, Lotyšskem a Ruskem, přičemž k návštěvě pohraničních okresů prvních tří jmenovaných států budete potřebovat několik zvláštních povolení, jejichž vyřízení vám zabere přinejmenším půl dne. Ne tak směrem na východ. Hranici s Ruskou federací ani nepostřehnete a snadno se bez jakékoli kontroly ocitnete na území jiného „svazového“ státu. Hranice by se dala překročit i směrem na západ, ale to jen proto, že se Bělorusku nedostává finančních prostředků na dostavbu betonových zátarasů a napnutí ostnatých drátů po celé délce hranice s Lotyšskem, Litvou, Polskem a dnes už
i Ukrajinou. Z politického hlediska by se dalo říct, že jde o jasný signál: Hlásíme se k Východu a mezi námi a vším, co je na západ od nás, stojí „berlínská zeď“.

K myšlence vystavění určité formy „zdi“ se ostatně přihlásil i Západ, když před pár lety neudělil běloruskému samovládci Lukašenkovi vízum ke vstupu do České republiky, kde se konal summit NATO. Evropská unie navíc sestavila černou listinu běloruských potentátů (prezidenta a některých členů vlády, parlamentu či tajných služeb), jimž nepovoluje vstup na své území. V současné době se jedná o rozšíření tohoto seznamu. Co se tedy za zdí odehrává, proč je třeba tuto hranici tak zřetelně vyznačovat?

Především za velkou zdí najdeme další a další zdi. Mnoho kilometrů zdí věznic a vyšetřovacích vazeb, za nimiž se tísní mezi běžnými kriminálníky i ti, kdo se nechtějí smířit s auto­ritářským režimem. Kulturně-společenská zeď existuje mezi početnější a privilegovanou skupinou rusky mluvících obyvatel a bělorusky mluvícími vlastenci, jejichž bílo-červeno-bílé vlajky působí mezi záplavou sovětských symbolů jako bobule klikvy v moři rašeliny. Informační zeď brání toku informací ze Západu do země. O západních zemích se lidé dozvědí jen ze státní Běloruské televize ve zprávách o špionech z americké ambasády, kteří financují státní převrat, o Západem placených teroristech vycvičených v Gruzii, kteří chtějí v den voleb otrávit minské vodovody mrtvou krysou, o zfetovaných, Západem podporovaných „revolucionářích“, kteří si na opoziční demonstraci zapalují jointa o „posvátný“ věčný oheň na náměstí Vítězství – a vše
pochopitelně propojené záběry na usmívajícího se prezidenta Lukašenka, jak v budově Centrální banky sedí na hromadě zlatých cihel…

Zdá se, že ona „berlínská zeď“ mezi Evropou a Východem bude stát ještě pár let. Běloruský diktátor si v březnových volbách zajistil osmdesátiprocentní vítězství a protestům několika tisíc vlastenecky smýšlejících, převážně mladých lidí pozorovatelé příliš šancí na úspěch nedávají. Lukašenkovo vítězství ve volbách nebylo tentokrát „elegantní“ jako před pěti lety, nýbrž „přesvědčivé“. A možná právě pro posílení oné přesvědčivosti bylo třeba průběh voleb a jejich výsledky zmanipulovat, přestože i bez manipulací a falzifikací by Lukašenko zřejmě zvítězil. Natolik mu pomáhají veškeré zdi a ploty, které kolem svých poddaných rozestavil. A kromě toho mu hraje do not i mírný ekonomický růst, který Bělorusko v posledních letech zaznamenalo. Rozhodl se však neriskovat a znovu využít procedury předčasných voleb, tohoto svérázu národního hlasování, kdy voliči mohou vhazovat své lístky do volebních uren během celého týdne před datem řádných
voleb a tyto urny jsou pak po nocích střeženy režimu loajálním milicionářem. Skutečné výsledky hlasování už nikdy nikdo nespočítá.

Nespočítají je, a vůbec se o to nepokoušejí, ani okresní a krajské volební komise, před jejichž sídlem stojí monumentální socha Lenina, ukazujícího prstem do šťastné budoucnosti. A ty sochy stojí všude, v každé vesnici, v celé Vitebské oblasti v centru Evropy. Když pak Lenina opouštíte a vydáte se ve směru jeho vztyčeného ukazováku „ke světlým zítřkům“ po jakési amorfní směsi hlíny a asfaltu s nepřípadným názvem silnice, míjíte polorozpadlá stavení a neútulné paneláky s rozbitými okny a rumištěm před hlavním vchodem, všimnete si zajímavého všudypřítomného oplocení. Ploty jsou zde z betonu, chlouby Sovětského svazu, a jsou zkrášlené zvláštními ornamenty – různě barevnými ležatými kosočtverci, někdy i s krátkou vodorovnou linkou uprostřed. Zahraniční pozo­rovatel musí dát symbolům za pravdu – vystihují přesně místo, kde se běloruský střed Evropy nachází.

Autor je překladatel, zúčastnil se běloruských voleb jako mezinárodní pozorovatel.