Divadlo vnímáme všemi smysly. Stane se, že to, co se v nás usadí, není vizuální vzpomínka, ale čichový zážitek. Díky němu se staneme součástí divadelní reality a prolne se nám do života. Stačí ucítit podobný závan, stačí prožívat události, které se nám s tímto zážitkem propojí pevnou asociací. Děje se nám – synchronně – něco, čeho jsme součástí, nikoliv hybatelem. Přísný racionalista se nad tím ušklíbne, ostatní budou hledat vyšší smysl nebo se s příjemnou dávkou fatalismu utvrdí v tom, že jsou součástí něčeho, co je iracionální, temné a přitažlivé.

Téma: smrt a Bůh

Teatr Novogo Fronta uvedl na festivalu Za dveřmi v pražském karlínském prostoru Underground site-specific projekt Capax. Na inscenaci, pojmenované podle člověka, který má duši schopnou zabývat se Bohem – capax dei –, a inspirované hodinou po smrti, je nejpozoruhodnější síla prostoru. Capax začíná na těsném dvoře opilým pohřebním průvodem. Když diváci sejdou do sklepa, zaujme je tělo ležící v rakvi. Jenže to není to nejsilnější – teprve při prvním nadechnutí ztuchlého sklepního vzduchu plného prachu a plísní dostává scéna sílu. To, co se pak říká, je špatně napsané, špatně zahrané a poměrně banální. Po školometském úvodu ale následuje cesta do míst, kde bloudí a zmítají se… lidské duše v meziprostoru mezi bytím a nebytím, nebo umírající těla? Složí­li se zelené a fialové nasvícení neprůhledné kouřem s dunivou hlučnou hudbou, s lidským křikem, s běsnými performerkami a performery a hlavně s tím
vtíravým zatuchlým pachem, člověku není dobře po těle. Když z kouře vystoupí na zdi nápis Bůh není vidět, už to nijak banální není. Stačí být jen trochu senzitivní.

S koncem představení vyjdu ráda na vzduch. Ale závan zatuchlého pachu ucítím v metru. Pak už se nechám unášet asociacemi.

Živoucí realita

Haruki Murakami: Norské dřevo – teze o tom, že smrt není opakem života, ale jeho součástí. Apokalypsa, která se vplížila do divadla – Handa Gote a jejich Metal music inpirovaný McCarthyho Cestou (viz A2 č. 15/2010), nebo hostování Teatru Ósmego Dnia s představením Archa na festivalu Za dveřmi. Paradivadelní kvality pohřebního rituálu. A otázka Co je to realita?, kterou pokládá řada filosofů a estetiků. Moje oblíbená pasáž o realitě je v Esejích o umění Španěla Josého Ortegy y Gasseta: manželka, novinář a malíř jsou přítomní agónii člověka. Novinář je tu profesionálně, malíř nezainteresovaně pozoruje scénu a pro ženu je to bolestná událost. „Bylo by téměř výstižnější říct: žena a malíř jsou přítomní při dvou zcela odlišných událostech. Z toho vyplývá, že jedna a tatáž realita se rozbíjí na vícero odlišných realit, když se na ni díváme z rozličných hledisek.“ Jediné, na čem
jsme schopní se kompromisně shodnout, je praktický a orientační pojem reality. Jinak je na libovůli každého, k jaké realitě se přikloní. Realita jako objektivní fakt neexistuje.

Smysl má divadlo, které zasáhne do života. Věci se dějí souvisle; nepřekvapuje mě, jak se automaticky řetězí: Capax, jehož pach mi uvízl v nose, vidím dva dny před pohřbem někoho blízkého. Dává to smysl?

Smrt je pro umělce přitažlivá a úvahy o existenci Boha s ní souvisí (moje babička tvrdila, že na smrtelné posteli každý nakonec přileze ke křížku). Dokud mě divadlo dokáže zasáhnout v epicentru strachu, můžu v divadlo věřit. A prožívat život.

Šedesát minut po smrti je tělo chladnější, začínají tuhnout periferie, kůží začíná prosvítat krev, startují hnilobné změny. – To jsou informace, které pro konstrukci své vlastní živoucí reality vědět nepotřebuji. Je možné je využít pro interpretaci inscenace?