Bylo by možné čtenářům a čtenářkám přiblížit, co jsou Státky, a vysvětlit, proč jste se rozhodli věnovat právě tématu státních svátků?

Státky jsou aktuálně probíhající série uměleckých projektů a událostí Terénu, které vznikají speciálně pro prostory Klubu zastupitelů města Brna. Spolu s devíti autorskými týmy se v ní kriticky zamýšlíme nad společenským významem českých svátků, nad jejich smyslem, relevancí a praxí slavení. Sérii jsme pojmenovali trochu lidovým neologismem Státky, který svou familiárností předesílá zdánlivou známost nebo prozkoumanost našich svátků. Realita je ale taková, že se k jejich současným podobám slavení stavíme spíše vlažně a někdy až bezradně, což je v pozoruhodném rozporu s tím, o jak významné nástroje formování národní a státní identity jde. Jak oslavovat sametovou revoluci nebo Svátek práce s pocity zklamání z polistopadového vývoje? Jak se ztotožňovat se společenskými a politickými kontexty 9. nebo 10. století? Co si počít s Velikonocemi, pokud je neprožíváme křesťanskou zkušeností?

Jako uměleckou organizaci, která se věnuje současnému živému umění, nás zajímá performativita svátků. Státní svátky, symboly a příběhy jsou přivlastňovány a zneužívány jako nástroje politické soutěže, ale také oligarchizace společnosti nebo imperiálních politik. Věnovat se politice paměti je při současném vzestupu vypjatého nacionalismu a vyprázdněného vlastenectví důležité. Myslím, že je zajímavé ptát se, proč Andrej Babiš, český premiér se slovenským původem a kšiltovkou Silné Česko na hlavě, Patriot pro Evropu a pseudopatriot, napomíná své politické konkurenty za to, že nedostatečně často nosí odznaky s českou vlajkou, nebo proč se zasazuje o vyhlášení Dne české vlajky. V sérii nás zajímá i vnitřní performativita svátků a jejich slavení. Ceremoniály předávání státních vyznamenání, velikonoční vigilie, pietní akty na Vítkově s přelety stíhaček, projevy nejvyšších ústavních činitelů, ale i silvestrovské mejdany.

Nejbližší události se vztahují ke Svátku práce a Dni vítězství. Oba svátky jako by ztratily část svého někdejšího historického náboje, přestože otázka práce nezmizela a Evropa v posledních letech znovu čelí nárůstu krajní pravice. Jak k nim budou přizvaní umělci a umělkyně přistupovat a jaké otázky chtějí dnešnímu návštěvnictvu otevřít?

Obě události připravují mladé kolektivy. Návštěvnictvu nabízejí komponovaný odpolední a večerní program, v jehož rámci je možné prostřídat vícero rolí – od diváckých, účastnických po vyloženě participativní. Tyto dva květnové svátky jsou dny pracovního klidu, ale aktuální česká legislativa je řadí do odlišných skupin svátků. Den vítězství spadá do skupiny tzv. státních svátků, které nesou příběh a legitimitu státnosti na území dnešní České republiky, zatímco Svátek práce je řazen do skupiny tzv. ostatních svátků společně s velikonočními a vánočními svátky.

Ke Svátku práce se vztahuje kolektiv Fasáda, jehož členstvo studuje na fakultách architektury a výtvarného umění VUT. Akce Fasády otevírá diskusi o vstupování na pracovní trh z perspektivy současného studentstva a hodnotách, na nichž dává smysl pracovní život zakládat. Klub zastupitelů se dočasně promění na otevřenou redakci a tiskárnu komunitního zinu, jehož nejnovější číslo se v závěru akce pokřtí. Součástí večerního programu bude také diskuse Studia Alarm s názvem Svátek práce – od masakru dělníků po blokády neonacistů. Den vítězství se v umělecké interpretaci Divadla setkání vzdaluje od událostí konce druhé světové války. Tvůrčí tým vypráví v performanci inspirované pietními akty skutečné příběhy tří zvířat, která se dostala do bezprostřední blízkosti válečných konfliktů. Program bude pokračovat veřejnou diskusí o proplétání lidských a zvířecích společenství a koncertem Samča, brata dážďoviek.

Dlouhodobě se snažíte propojovat tvůrce a tvůrkyně napříč uměleckými obory. Mezi vybranými projekty se tak objevují osobnosti z oblasti designu, architektury či poezie. Podle jakého klíče jste letos vybírali jednotlivé projekty?

Dvacátého osmého září 2025 jsme na Den české státnosti vyhlásili open call na umělecké koncepce k jednotlivým svátkům v roce 2026. Výzvu jsme uzavřeli 17. listopadu na Den boje za svobodu a demokracii. Přihlášené projekty jsme vyhodnotili s odbornou komisí ve složení Milena Bartlová, Marika Kupková a Vojtěch Novák. Autorské týmy vycházejí z různých uměleckých disciplín a ve svých přístupech volí různá média. Open call obsahoval jednoduchou podmínku: aby s námi každý vybraný tým připravil jednu událost v Klubu zastupitelů k termínu některého ze svátků. To může vypadat libovolně, třeba jako performance, happening, ceremoniál, workshop, dočasná instalace nebo komunitní akce. Některé týmy připravují umělecká díla, jiné spíše kurátorské projekty, a často se také tyto perspektivy prolínají. Někdy se setkáváme nad reflexí svátků, jindy vstupujeme přímo do situace slavení. Klíčem k výběru byla relevance diskuse, kterou přihlášené projekty otevírají, a jak komunikují se specifickým kontextem Klubu zastupitelů.

Říkáte, že se ve Státcích kriticky zabýváte současnou politikou paměti. Mnohé státní svátky, například Den boje za svobodu a demokracii, jsou ale spojeny s určitými typy politické a kulturní identity. Jak se vyhnout tomu, aby se pouze nezměnila znaménka a výsledná akce nebyla srozumitelná hlavně těm, kdo s vámi už předem souhlasí?

Státky jsou pozvánkou k setkávání na akcích, které jsou připravovány jako co nejotevřenější. Do Klubu zastupitelů může bez vstupného nebo nutnosti rezervace přijít kdokoli a vyjádřit svůj názor. Jednotlivé díly nabízejí nějaký typ zážitku, zkušenosti nebo společenské reflexe, která počítá s možností diskuse přímo na místě. Tvůrčí přístupy autorských týmů často obsahují umělecký výzkum, dokumentární vyprávění či práci s prameny, ale stále se jedná o rámec umělecké situace a doprovodných programů. Státky jsou projektem umělecké, ne paměťové instituce. Nepřipravujeme školní osnovy nebo novelu zákona o svátcích. Otevíráme veřejný diskusní prostor, do kterého vstupujeme s tím, že nemáme patent na správné porozumění a interpretace. Naše motivace vychází i z pocitů nesnadnosti některé kontexty svátků v dnešní době uchopit. 

Když jste v roce 2019 zahajovali činnost Terénu, učinili jste tak téměř manifestačně „přestavbou“ Zelného trhu. Přestože krátce po zahájení vaší činnosti nastala pandemie covidu-19, řada projektů byla výrazně spjata s městským veřejným prostorem. V posledních letech se ale zdá, že se přesouváte spíše do interiérů – aktuální Státky se odehrávají v Klubu zastupitelů. Čím je tato proměna dána?

Několikrát jsme do veřejného prostoru vstoupili kvůli konkrétním potřebám uměleckých projektů, ale sami žádný pravidelný cyklus nebo řadu akcí ve veřejném prostoru nevedeme. Když vynechám tu představu veřejného prostoru, že se jedná o městský exteriér, a soustředím na to veřejné, tak Klub zastupitelů města Brna je v tomto ohledu spektakulární. Jde o oficiální městské prostory v areálu Staré radnice, které nejsou veřejnosti běžně přístupné. V roce 2025 jsme je programem Terénu otevřeli pro veřejné setkávání, participaci a umělecké experimenty se symboličností, reprezentativností a propůjčováním autority. Jelikož jsme jako scéna Centra experimentálního divadla součástí městské příspěvkové organizace, vnímám to jako hodně zajímavou trhlinu v systému, ve kterém u nás vzniká současné umění.

Proměna se neodehrála jen ve vztahu k prostoru. Loňský Klub kolektivního snění kladl důraz na hledání nových utopií, participaci, komunitní rozměr i nové formy cítění. Souvisí tento posun také s proměnou vašeho chápání politické a společenské role kulturní instituce?

V začátcích Terénu jsme se soustředili na vybudování zázemí pro vznik a uvádění současného živého umění, které vychází z jiných ideových a provozních přístupů, než je běžná praxe ve veřejném nebo zřizovaném umění. Snažili jsme se díla v naší produkci osvobodit od zakázkového, výrobního a někdy i vyloženě průmyslového tlaku, s jakým se v divadelním prostředí běžně setkáváme. Když jsme rozběhli pravidelné uvádění programu, začali jsme mnohem více promýšlet smysl a potenciál městské příspěvkové organizace, což v té době zapadalo synergicky do dalších aktivit Centra experimentálního divadla, HaDivadla a Divadla Husa na provázku. Vizi Terénu jako scény pro současné živé umění jsme začali rozvíjet směrem k laboratoři spolupráce, kterou jsme nejvýrazněji rozvinuli přeformulováním dramaturgie průběžné série Nové sady. Aktuálně ji vedeme jako programovou řadu, ve které vznikají vícedenní i několikaměsíční umělecké projekty. Definuje je blízkost vztahů s konkrétními komunitami, organizacemi, městskými prostředími a specifickými společenskými praxemi. Prostřednictvím spolupráce v Terénu hledáme a sdílíme nové autorské přístupy, divácké role a smysl veřejné umělecké organizace.

Terén už sedmým rokem výrazně zasahuje do podoby domácí performativní scény. S jakými představami jste instituci zakládali? A nakolik se je podařilo naplnit?

Terén jsme zakládali jako scénu pro volné umění, a tou dnes jsme. Za téměř sedm let jsme rozvinuli hodně možností, jak může veřejná organizace vypadat. Jako umělecká laboratoř, veřejná služba, ale i městská subkultura a komunita. Praxe nás v lecčem usměrnila, zpřesnila a profesionalizovala. Na začátku byla v Terénu silnější prezentérská role, ale v posledních letech se soustředíme hlavně na projekty, které vytváříme nebo produkujeme my. Když se ohlížím zpět do roku 2019, myslím, že jsme původní představy hodně překonali. Podařilo se nám vybudovat dost živou scénu, která objevuje nové možnosti, jak tvořit a zažívat současné umění. Povedlo se nám Terén založit, ale také rozvíjet jako udržitelný a relevantní projekt, což by se nedařilo bez dobré odezvy u diváctva, umělectva a spolupracujících organizací. Na konci roku 2027 skončíme ve vedení Terénu já jako umělecký ředitel a Kristýna Businská jako provozní ředitelka. Předáme vedení novému týmu, na jehož pozice aktuálně vyhlašuje Centrum experimentálního divadla otevřené výběrové řízení. 

Mluvíte o Terénu jako o veřejné službě, subkultuře i komunitě. Kdo je dnes vlastně jeho publikum? Daří se oslovovat stále nové skupiny, nebo se kolem scény přirozeně vytvořil spíše užší okruh lidí, kteří sdílejí podobnou citlivost, zkušenost a jazyk?

Jádrem našeho publika je divácká a návštěvnická komunita, která sleduje náš program pravidelně. Tvoří jej diváctvo s předchozí nebo rozvíjející se zkušeností se současným uměním, ale také samotná umělecká komunita. Lidé se svou vlastní uměleckou, kurátorskou nebo organizátorskou praxí z různých uměleckých disciplín se často setkávají na akcích Terénu. Nová publika oslovujeme nejčastěji třemi způsoby. Zaprvé, projekty Terénu z oblasti volného umění se velmi různí, nabízejí různorodé obsahy, formy, ale také typy setkávání. U každého nového projektu se nám daří tato specifika využít na cílené oslovování konkrétních skupin. V poslední době se například často obracíme na hudební subkultury. Zadruhé, připravujeme projekty, v nichž navazování spolupráce nebo vztahů s novými skupinami tvoří klíčové východisko. Projekt Na jeden nádech vznikl ve spolupráci se zaměstnanci a komunitou sportovního areálu TJ TESLA. Projekt Jak vypnout zvonění ve spolupráci se studujícími a vyučujícími ZŠ Palackého, školy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Projekt Ať kvete sad nadějí s kolektivem Resistance Support Club, který zabezpečuje a zprostředkovává přímou pomoc lidem zasaženým ruskou agresí na Ukrajině. Zatřetí, oslovujeme nová publika díky hostováním a výjezdům. Pravidelně prezentujeme naše projekty na českých festivalech, ale v minulosti třeba také v Jižní Koreji nebo Mexiku.

Vaši dramaturgii bylo vždy obtížné shrnout do jedné věty – charakterizovala ji pluralita přístupů, estetik i tvůrčích osobností. Bylo by přesto možné popsat, kam se za sedm let její těžiště posunulo?

Dramaturgie Terénu od začátku ubíhá na několika osách a proměňuje se tím, na jaké jejich póly se zrovna soustředíme intenzivněji. Náš program nabízí intimní i angažované umění, inscenační i jednorázové projekty, divácké i účastnické role. Teatralitu a performativitu hledáme v divadle, ale i v jiných oblastech živého a interdisciplinárního umění. Díky příležitosti působit v Klubu zastupitelů se v poslední době častěji věnujeme formátům setkávacích akcí a komponovaných eventů. Nikdy předtím jsme se takto intenzivně nezabývali jedním konkrétním prostorem a jeho symbolickým kapitálem. Připravujeme přehlednější program, strukturovaný do cyklů, jako jsou Státky, Incident nebo Klub kolektivního snění. Právě teď pracujeme s dramaturgyní Terénu Annou Prstkovou na nové sérii, která bude vycházet z formátu cestovatelské diashow. Pracovat na dramaturgii Terénu je pro mě pořád radostná a svobodná umělecká práce, a doufám, že i stále odvážná a relevantní.