close search

Naruby otočený ježek

Dvě esejistická setkání s jinakostí

Esejistické knihy Lászla Földényiho a Jeana Starobinského se věnují krajním stavům lidské existence. Maďarský esejista a estetik zkoumá dějiny melancholie a chce jí vrátit práva, o něž přišla během minulého století. Švýcarský teoretik a kritik analyzuje situaci bludu, posedlosti a noční můry.

 „Věčné čekání je nesnesitelné. Podkopává zdraví, zákeřně ničí harmonii celé duševní stránky člověka. A přesto Evropan pořád jen čeká: na naplnění, na spásu, na milost, na štěstí, na osvobození. Řečeno jedním slovem: na svobodu. Jeho toužení je tak silným imperativem, že občas už má chuť rozpoznat masku svobody i ve smrti. Jeho fantazii neustále vzrušuje jiné.“ Poslední dobou jsme obklopeni poněkud jalovým žvaněním o evropských hodnotách. Všichni mobilizují k jejich obraně, ale nikdo se raději nepokouší formulovat, v čem konkrétně spočívají. Maďarský esejista, kritik a teoretik umění László F. Földényi určitou odpověď nabízí. Není to ani tak ono čekání či toužení nebo svoboda jako taková, spíše její povaha. Útrpnost (a patos) čekání i imperativ touhy živí představa jiného. Svoboda (subjektu, jednotlivce, národa…) se často
(re)definuje právě v konfrontaci s jiným, cizím, druhým – s ne­já.

 

Píšu, tedy jsem melancholikem

V minulém roce vyšly dvě knihy, jejichž autory mimo jiné spojuje fascinace (imperativ touhy!) situacemi, kdy člověk čelí něčemu bytostně jinému, nelidskému – ať už tato nelidskost spočívá ve zvířeckosti, iracionalitě, temnotě nebo nečinnosti či smrti. Úvodní pasáž pochází z Přívažku k Földényiho Melancholii (Melankólia 1984; česky 2013). V souboru studií představuje autor formy a proměny melancholie od starověku po současnost. Evropský příběh melancholie (platí to i opačně: melancholický příběh Evropy) otevírá Aristotelova otázka: „Proč jsou všichni, kdož vynikají ve filosofii nebo v politice, nebo v poezii nebo v umění, melancholičtí?“

Vyprávění se zastavuje u klíčových osobností, jež v podstatě fungují jako emblematizované figury různých podob melancholie (Platón, Aristoteles, Petrarca, Ficino, Kleist, Čechov aj.), a strne před klíčovými vizuálními reprezentacemi melancholie. Proti tradiční Dürerově Melancholii (1514), na níž demonstruje melancholickou ikonografii v Původu německé truchlohry Walter Benjamin, staví Eyckův Portrét manželů Arnolfiniových (1434) a zhmotnění novověké melancholie pak nachází na Friedrichových Vápencových skalách na Rujáně (1818). Úvodní Aristotelova otázka nevede pouze k hledání podstaty melancholické povahy, ale vnucuje se ještě – a možná zcela nezáměrně – také téma melancholického psaní. Melancholik melancholikovi rozumí, jednotliví autoři, filosofové, spisovatelé, umělci, jako by na sebe v textu pomrkávali – všichni, kdo píší o melancholii, se sami za melancholiky považují. Možná
proto melancholii tak často doprovázejí různé autoreferenční postupy.

 

Anarchie a izolace

Samotný příběh melancholie počíná řeckou mánií, povzneseným stavem, „ve kterém je nemocný schopen vytvořit zdravé věci“, náleží myslitelům, věštcům, hrdinům. Jedná se o „ničivé poznání bytí na hranici“, vymknutí se pozemské míře, šílenství, jež nelze léčit pozemskými léky. Člověk se odvrací od jednoznačností věcí, což vede k samotě. Pokračuje přes středověk, který melancholiky považuje za nejpodlejší z charakterů, neboť melancholik se neodvrací od míry věcí, ale od Boha, bloumá nad něčím, co není, a příčina může spočívat nejen v černé žluči, ale i v chorobné fantazii, neboť „melancholikem se stane každý, kdo čte hodně knih“. Novověk přidává nudu a sentimentalismus, romantik se zříká světa, který nedává odpovědi na nejosobnější otázky ponořením do nitra: „Člověk je jako naruby otočený ježek: směrem ven je syrovým masem plným nervů, dovnitř trčí ostny.“ Pak už
přichází psychiatrie, neurózy, endogenní psychózy, matematici, kteří uspořádají svět a pak si zoufají („Na pochopení bezúčelnosti bytí stačí jeden utržený knoflík.“), a detektivové, již na protest proti jednotvárnosti života musí užívat kokain.

Melancholie pomáhá člověku pochopit vlastní nemohoucnost a absorbovat jiné v jeho ambivalenci – abychom pronikli do hloubky, musí v ní něco být, „musí existovat povrch a hloubka“ – a umožňuje nahlédnout stav vydání se napospas něčemu, co přesahuje individuální život. Kultura, která chce melancholii zneškodnit (medikovat, diagnostikovat, vyléčit, popřít, trivializovat do symptomů civilizačních chorob…), člověka podle Földényiho okrádá o zážitek transcendence, melancholii nahrazuje pocit neštěstí, jež na rozdíl od ní nevede k pochopení. V jádru melancholie i štěstí spočívá vždy něco anarchistického, oba pocity vedou k vyloučení a izolaci. Ne smutek či sentiment, ale otřes či závrať – to ony jsou příčinou melancholikovy ustrnulé nečinnosti, která patří k tradiční melancholické ikonograii, nikoli apatie –, pramenící z překročení hranic, ztráty míry.

 

Odloučené bytosti

Strnulý úžas před obrazy (jejich povrchem i hloubkou), fascinaci prahovou existencí s nelehkým „hendikepem“ psychiatrického vzdělání vidíme i v textu literárního teoretika, lékaře a psychiatra Jeana Starobinského Tři figury posedlosti (Trois fureurs, 1974; česky 2014). Starobinski se zaměřuje na extrémní situace, v nichž se na jednotlivce snesou zákony nějaké vyšší moci. Zajímají ho figury na pozadí temnoty – oslepení, posedlí; ti, co „jsou odloučenými bytostmi, které již nemají přístup ke světlu. Jejich bídou a proviněním je, že přestali náležet sami sobě“. Sleduje jak tento transgresivní stav, prahové bytí, tak „bolestný a triumfální návrat posíleného vědomí, znovuzrození subjektu pro sebe sama“.

Předkládá tři různé situace a (kon)texty – starořeckou tragédii a epos, evangelium a manýristický obraz. Řecký hrdina Aiás ošálený Athénou a pokořený Odysseem pobije stádo ovcí v domnění, že udatně kosí bojovníky. Když se zbaví bludu, zatemnění mysli, stydí se a zuří a nalehne na svůj vlastní meč. V druhé studii se Starobinski zaměřil na evangelijní scénu, kdy Ježíš vyléčí posedlého z Gerasy, který žije v hrobkách na horách, tím, že vyžene démona Legii do dvou tisíc prasat, jež následně nechá utopit v moři. A do třetice se pak zastaví u Füssliho Noční můry (1790–91).

Ve všech případech zvýznamňuje okamžiky odvracení a odchylování, absolutní krajnosti. Aiánta nutí jednat poblouznění z vůle absolutní moci, ale současně se svobodně rozhodne umřít. „Šílenství,“ píše Starobinski, „vzniká spojením přirozeného běsnění (což je pathos) a božského klamu, který odklání započatý skutek od zvoleného účelu.“ Hněv statečného válečníka se mine cílem. Ve sporu o Achillovu zbroj vítězí Odysseus, na rozdíl od svého soka schopný diskuse, ohledů – „obmyslný“. Při srovnání s jiným blouznivcem masakrujícím ovčí stáda, donem Quijotem, se ukáže, že někdejší místo pomstychtivého božstva, „obluzující instance“, nahradily romány. V novozákonní epizodě krajnost a odchylování alegorizuje samotný prostor – Kristus tiší bouři, plaví se na druhý břeh moře, posedlý žije mezi mrtvými, vyhnaní démoni padají do moře, a navíc v nepředstavitelném množství. Starobinski se ptá, jakou řečí a ke komu promlouvá
posedlý? Podobné tázání vzbuzuje Füssliho obraz – kdo sní? Vidíme zhmotnění masochistické úzkosti zobrazené ženy, nebo malířův sadismus? Děsivá oneirická scéna proměňuje diváka ve voyeura, jenž „cítí rozkoš v okamžiku nejprudšího utrpení“.

Klíčové odchýlení však Starobinski vidí ve způsobu, jímž Füssli zobrazuje oneirickou jinakost. Spočívá v mediálním přenosu; snivost, nad níž trneme, není vizuální, ale literární: „S tužkou v ruce sám sobě předehrává dílo, které čte, a ve vehementních obrysech obdařuje poezii hmatatelnou zřejmostí. (…) Malířství chápe jako němé básnictví.“ Literatura slouží jako pramen inspirace a současně alibi – výtvarný sen se může klidně uchýlit ke skandálním výjevům: k násilí, vraždě, erotickému svádění, fascinaci zlem. „Z epické minulosti, své původní sféry, se umělecké dílo překlápí do minulosti snové. Od obecnosti velkých knih přechází k individualitě soukromé scény: mýtus nyní vymezený obrazem se díky interpretačnímu vzmachu, který k němu umělec připojuje, přemyká až k nesnesitelnosti a excesu.“ Pokud se v případě Aianta mýtus propůjčoval nekonečné interpretaci, u evangelia parabolickému čtení, nyní směřuje
k totální přemrštěnosti. Jak ve smys­lu tragična, jež je nutné snést a které je o to tragičtější, že se děje v temnotě privátní banality (noční můra), tak vychýlením (popřením) jazyka. Tragického hrdinu mimo jiné charakterizuje to, že je bytostí „schopnou řeči“. Ti, kteří propadají bludu, které posedne démon, i ti, kteří sní svou noční můru, však nad řečí ztrácejí kontrolu. Mlčí, neartikulují, koktají, mluví z cesty, a přesto o situaci vymknutosti, otřesenosti, bytostného prostoupení jinakostí vypovídají.


Lázsló F. Földényi: Melancholie. Její formy a proměny od starověku po současnost. Přeložil Robert Svoboda. Malvern, Praha 2013, 316 stran.

Jean Starobinski: Tři figury posedlosti. Přeložil Martin Pokorný. Nakladatelství Karolinum, Praha 2014, 134 stran.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články


Zeptejte se dětí

A2 č. 12/2026 s tématem Dětská literatura a ideologie je v prodeji


Real slavic shit

A2 č. 1/2026 s tématem autorský folklor je v prodeji