V sedmdesátých letech jste se účastnila vydávání samizdatů. Jak tato vaše práce vypadala?

Nepracovala jsem pro žádnou samizdatovou „řadu“. Byla jsem činná především v divokém samizdatu – mimo edice. Ale když se na mě obrátil Jan Lopatka, někdo od Vaculíka nebo Miroslav Červenka, udělala jsem, co potřebovali.

Texty jste jenom přepisovala, nebo jste s nimi pracovala i jinak?

Když chtěl například Jan Vladislav v Kvartu vydat Jaroslava Seiferta, udělala jsem pro něj textovou kritiku té sbírky, a on to potom vydal z textu, který jsem připravila.

V kolika exemplářích jste knihy přepisovala?

Na to se mě ptali i u výslechu na StB. Odpověděla jsem tenkrát: „Co se vejde do stroje.“ Ono záleželo na tom, jaký byl psací stroj. Do normálního se vešlo šest nebo sedm kopií tak, aby poslední byla čitelná. Později jsem v bazaru koupila prastarý psací stroj AEG ze začátku 20. století, a ten měl takovou průraznost, že první papíry byly úplně rozmašírované – místo první stránky jsem proto používala makulaturu, která se vyhodila, a teprve na další papíry se proťukával text. Do tohoto stroje se vešlo dvanáct nebo i třináct průklepáků, ať už sedmdesáti- nebo osmdesáti­gramových. Takže jakýpak pokrok!

Jak se dělala korektura?

Ta se dělala ručně do přepsaného textu. V edicích se na to dbalo. Ale mimo edice, v divokém samizdatu, to šlo určitým samospádem. Někdo korekturu dělal, někdo ne. A to už se nedalo uhlídat, protože každý další opis přejímal chyby z předchozího, takže jich nakonec bylo stejně nebo ještě víc.

Věděla jste o tom, jak jsou samizdatové edice organizované?

Z konspiračních důvodů jsem se příliš nevyptávala. Chodila jsem často k výslechům na StB a bylo lepší nic moc nevědět.

Mluvila jste s Jaroslavem Seifertem o přípravě samizdatových edic jeho sbírek?

Přímo ne. Ačkoliv o tom, že se to vydává a roze­pisuje, věděl. Pro Seiferta to mělo dvě strany. Věděl, že je zakázaný, že mu žádné nakladatelství jeho sbírky nevydá, a byl rád, že se básně dostanou k lidem. Ale zároveň měl rád hezkou knížku. A strojopisy, které mu chodily, nebyly seříznuté, byly v nich překlepy a chyby. Pamatuji se, jak mu bylo líto, když místo verše „na oblosti její pleti“ našel v jednom vydání „na oblasti její pleti“.

Byly edice, které se snažily o zajímavé grafické řešení a o přesnost?

Ano, třeba Edice Kvart. A o Kvartu to Seifert věděl. A věděl i o tom, že pro Vladislava text připravuji.

Podílela jste se i na jiných edicích Seifertova díla?

Dvakrát jsem pracovala pro Edici Petlice. Kole­gyně Alena Břízová věděla, že k Seifertovům chodím, že mívám jeho texty a že mu je přepisuji, a také že je rozepisuji a rozdávám. Když vznikala sbírka Deštník z Piccadilly, obrátila se na mě, abych text připravila, a potom z něj udělala edici pro Petlici.

Jaký byl Seifertův vztah k neoficiální kultuře?

Stal se přirozeně její součástí. Ostatně jeho básně se opisovaly a vydávaly v samizdatu již od války. Například za nacistické okupace. Tenkrát se ovšem opisovalo z vydaných skladeb, sborníků nebo časopisů. V padesátých a sedmdesátých letech se opisovalo proto, že Seifertovy sbírky nesměly vycházet.

Jaroslav Seifert se v padesátých letech vydával v samizdatu?

V té době Seifert nesměl publikovat. Po vydání Písně o Viktorce měl velké problémy a několik let nesměl publikovat žádné nové básně. Ale proto, že byl tak nesmírně známý a že v minulosti získal státní ocenění, vydávali mu pořád dokola reedice, především Město v slzách – proletářskou poezii, nad čímž Seifert tak moc nejásal. V letech 1950–1951 mu ale nevycházely ani reedice. Nové rukopisy dával k opisování svému kamarádu Karlu Parmovi do Frenštátu pod Radhoštěm. Ten je, když to šlo, vydával jako bibliofilie – to samé dělal také Jaroslav Picka – ovšem musel básně z let 1951–52 antedatovat rokem 1946 nebo 1947. Opisy se rodily i po redakcích, kde měl Seifert mnoho přátel. Tak vznikala strojopisná, ineditní a samizdatová vydání. Některá z nich pocházejí například z dílny redaktora československého spisovatele Karla Čecháka. Opisy z padesátých let nikdy nikdo nespočítá, protože se šířily nekontrolovatelně.

Kdy a jak jste se s Jaroslavem Seifertem seznámila?

V sedmdesátých letech, když mě vyhodili z Ústa­­vu pro českou literaturu a doma v Rakovníku mě nechtěli zaměstnat ani jako dělnici v drůbežárně, schovala jsem se v letohrádku Hvězda, kde jsem pracovala jako hlídačka. V první polovině sedmdesátých let přišel na jeden vzpomínkový večer i Jaroslav Seifert – chodil již tehdy o francouzských holích – a já jsem dostala za úkol doprovodit ho až pod střechu letohrádku. Na odpočívadlech se mě na všechno možné vyptával, a když odcházel, řekl mi: „A přijďte někdy do našeho opatství.“ Později jsem pro něj začala přepisovat jeho texty.

V té době se o vás začala zajímat Státní bezpečnost?

To začalo až v souvislosti s aférou kolem zadrženého „francouzského kamionu“, kde našli mé jméno v dopisu Ludvíku Vaculíkovi. Dlouho pátrali po mé totožnosti, a když mě našli, považovali mě za velice důležitou osobu, v čemž se přece jen trochu pletli. Na výslechy jsem chodila tři roky každý měsíc – buď do Bartolomějské nebo na Letnou do „kachlíkárny“.

Podle dokumentů StB jste byla jednou z pěti osob, které se v žádném případě neměly dostat na pohřeb Jaroslava Seiferta. Jak to dopadlo?

O tom ani nevím. Ale jistě měli zájem, abych tam nepřišla. Na státní pohřeb do Rudolfina jsem nešla – tam bych se ani nedostala, bylo to na pozvánky, ale byla jsem v Břevnově i v Kralupech. O Seifertově pohřbu jsem napsala dlouhý dopis, který jsem přes Viléma Prečana poslala Sylvě Richterové do Říma.

Po roce 1989 jste se podílela na edici Spisů Jaroslava Seiferta, které vycházejí v nakladatelství Akropolis. Jak vydávání pokračuje?

V říjnu byl vydán 11. svazek, ale na tom jsme bohužel museli skončit, protože na zbývajících šest svazků nakladatelství nedostalo příspěvek od státu. Finanční potíže nastaly již u svazků předcházejících – dotace činila jen 25 000 Kč, což zdaleka nestačilo. Na jeden svazek tak muselo přispět město Kralupy, na další žižkovská radnice. Pokud se neseženou peníze, vydávání Seifertových spisů zůstane nedokončené.