Nejeden z tuzemských poděsů, když hledal svoji metresu, nakonec skončil v baru, kde překonal zelenou čáru, a než se skutečně vylil, mnohé podivné, dobře temperované příhody tam o půli noci prožil. Ovšemže jedenkaždý veselý tovaryš uměn dobře sobě ví a zná, že mnohá cesta vede k jakémusi dílu poznání, málokterá však do marné zkázy. Tak umění a dílo zůstává provždy jakousi jistotou, ano i jistinou života lidského tvůrčího, a ten jistě je a trvá. Vždyť kdo by neznal čínskou hru štěstí! Musíš rozeslat nejméně deset dopisů svým nejlepším kamarádům a příbuzným, a v nich psáno: Jásej a raduj se, byl jsi vyvolen k pokračování čínské hry štěstí! Tento dopis nejméně desetkrát opiš a rozešli svým nejlepším kamarádům a příbuzným! Když tak učiníš, sestoupí na tebe mnohé požehnání a zdar: kupříkladu příležitostná elektrikářka slaboproudařka Spřáhlorelé Odporná tak učinila, počemž vyhrála ve sportce 600 Kč. Oproti tomu řidič pojízdného dřevokatru Jitříček Maryáš tak neučinil a vykradli mu kůlnu s truhlářským nářadím. Podkovář Džungar Gusudajev také neodeslal a voda mu vyplavila čerstvě zkolaudovanou garáž na předměstí Ulánbátaru, a když vyběhnul rozpařený z hospody na mráz, ochořel zápalem plic, ze kterého se zotavoval celých osm týdnů a čtyři dni. Dokonce i malíř pokojů Viktorýn Rachlík, jenž působil dojmem, jako by jej alchymista sestrojil z pomfritů, aby posloužil kamarádům coby zdroj stravy v krušných časech, s čínskou hrou štěstí nezaváhal, rozeslal obesílky a získal poukaz na soupravu zahradnického nářadí, to jest pilku, rýč a lopatku s klubkem provázku. Proto neváhej a ještě dnes rozešli deset dopisů s tímto textem – čínská hra štěstí začíná! Dnes, kdy se lidé rozřazují na ty, se kterými se můžeš ukázat v kavárně, a tamty, které zcela nevhodno vyvléci na veřejnost mezi lidi, je nejvyšší čas uvést čínskou hru štěstí do pohybu! Kromě čínské hry štěstí obsahuje tato povídka ještě soutěž o dvě volné vstupenky na obecní přebor ve skákání panáka, tudíž neleňte a bez otálení čtěte, setřete všechno na sprosťáka, než to zakážou a smažou; vždyť člověka lze mít rád jedině za to, co je, nikoliv za to, čím není.

Jednoho dne přijel velkolepou meluzínou do vesnice Buráky na břehu jezera Milada zvláštní chlapík. Jemnocitní krasoduchové budou nesporně jménem obce pobouřeni, avšak Buráčané byli na svoji obec hrdí a dávali svůj patriotismus jaksepatří znát: v Burákách bylo uklizeno, doprava jezdila správně a včas, nekradlo se a nikdo neměl strach říci veřejně, co si myslí. Zřejmě i proto v Burákách a okolí pěkně pršelo, vegetace prosperovala, pole dávala úrodu někdy i dvakrát ročně a obecní rybník s potůčkem nikdy nevysychal. Buráčané byli skutečnými nádobami ctností, jimiž bohatě obdařovali své blízké i vzdálené okolí, a jejich věhlas proto překračoval normu ne jednou, ale stokrát a desetitisíckrát. Věrojatný ráj!

Důmyslní čtenáři pochopí už teď, že tím řidičem skučivé jednostopé meluzíny byl Makabro; nebyla to Hadislava Syčáková ani Věrolím Haprlín, či mulatka Théresa, aneb jiná celebrita známá z bulváru, co vypadá jako pařez, s rádiovkou naraženou na tři facky přes kosmatou leb, temných zraků a dumnou řečí. Pocházel z rozvětvené famílie Makabrónů, proslulých pastevců mezků a lam, kteří kdys úskočně obsadili kraj a vypálili cejch naší jinotajné současnosti; tváře byl ploské, vrásčitě srdčité jak jávský Orang­-Utan, postavy schřadlé, ač kdysi vykrmené režimními příděly tuřínu a špeku, povahy veselé, hovorné, až tlachavé, čímž úspěšně skrýval svoji gigantickou neznalost. Na policejním okrsku byl pod přízviskem Makabro známý jako doručovatel reklamních líblovských letáčků, těch svatých obrázků našich dní hemžících se rozličnými plodinami, pokrmy a lahvicemi, co jich jenom na světě je pro blaženost lidského konzumu. Když mu letáčky došly, v kanceláři Líblu zas nafasoval další a poctivě je roznesl; nebyl žádný utíkáček, co roznese deset lístků a zbytek zahodí do křoví u rybníka. Skandálně smrděl na sto honů: trochu jako zdechlina v silničním příkopu, zároveň jako čerstvě nastrouhaný křen, zamřelý perimandurijský sýrec v uherské čalamádě, kapánek jako uzrálý surströmming a hákarl, lahůdky ze živoucích legend nelítostného Severu; jako by na obranu před elektronickou industriální čistotou prolezl septikem. I ten jeho moped byl divný; prvotně velociped, který prošel ve vzdálené minulosti svépomocnou zásadní metamorfózou na garážovém ponku v motoped, řečeno krajským dialektem. Dílenský demiurg na zadní vidlici přimontoval benzínový motorek, do kterého teklo hadičkou z petláhve pod sedlem palivo rozličné provenience a pohánělo geniálními převody řetěz. Stroj v plném výkonu ryčel fistulí tyčového mixéru.

Ve vsi nebylo pamětníka, jenž by znal Makabra jiného. Překrslý, odhadem asi šest střevíců vysoký nádeník s mozkem vyžahaným televizními vlnami se jako temná planeta Q pohyboval nezbadatelnými cestami okresu, mizel a vynořoval se z neznáma, zatímco celá pokolení mizela v nenávratnu. Pod neposkvrněným igelitovým pončem se skvěl kdysi bílý svetr, dozdobený skvrnami od mazutu, paprikové omáčky, wasabi, pozůstatků hmyzu a ptačích vizitek, s nonšalantními propaly elektrickou pájkou a vybryndanou kávou na hrudi. Navlečený byl do indočínských jeansů zdobených flitry, jurodiveckou rustikální výšivkou a hroznýším páskem s masivní litinovou přezkou v podobě roztlemené držky snového kašubského démona. Sandály už dávno ztratil.

Vítejte v Hotelu Mamlas aneb Proroctví volyňského Tralaláše

Makabro doufal, že jednou nalezne Helmansovy mezulány, záhadné amulety šumlaváckého kraje, které měly zajistit lidstvu věčný blahobyt a štěstí. Z proroctví volyňského Tralaláše věděl pouze, že mu k jejich nálezu významnou měrou dopomůže mluvící kočka. O tom ale jezero Milada mlčelo, a byl by div, kdyby někdy promluvilo. Původně bylo zamýšleno jako brouzdaliště pro bohaté děti, ale projektantům se záměr vymknul z paže a ze zahradního jezírka vznikla pinka – propadlina nezměrné hloubi a nezbadatalné šíře jako v diluviální době.

Pohoří šumlavácké obepíná zemi českou ze všech stran. Získalo jméno po praotcovi Šumlovi, který do kraje přitáhnul se svým kmenem ze Slovenska, odkud jej vyhnaly kromě jiných sociálních příčin také hlad a drahota. Tam přivandrovali kdys až z daleké Turkmenie, odkud pláchnuli před Timurem a jeho humbukpartou. Doprovázela je skupina norských turistek vedených náčelníkem pekingů Ivardem Rumcardem; ti se zavčasu odpojili a zamířili do luhů a hájů atlantských.

Kdyžtě se Šuml se svým lidem usadil, dal jméno celému kraji známému dnes jako Šumlava od Bavor k Polsce v celém širém kraji a tamo jako ryzí zdoba západošumlavská pomrkává jezero Milada pracujícím rekreantům vstříc. Pokud k němu přicházíte lesíčkem od severu, nemůžete si nevšimnout pestře malované cedule přišroubované na lešenářských trubkách: Vítejte v Hotelu Mamlas, a tam, právě tam v decentním klubíku zmiňovaném v panamerické epopeji barda Kozelky Teteliště prdů, tam probíhá děj našeho příběhu.

Klub U Flígra, který vedl pan Šolín, byl určen pro milovníky kotoučů. Všechen mobiliář oplýval kruhovým, bo kulovým tvarem; pravé úhly měly zákaz dle neoblomných direktiv deskriptivní geometrie. Sedačky byly vytvořeny z ojetých pneumatik, hosté pili pivo z bachratých tykvic a skleněných bakulí lamp, víno však a kořalky z důvtipně upravených žárovkových baněk rozličných kubatur. Šolín sám byl nehorázný tlachal. Mohl se dávno již odstěhovat do Dubaje, ráje zbohatlíků, bo do Londýna, ráje výtržníků, aneb do Vídně, ráje zakyslíků, či Stockholmu, ráje študentíků – ne, on zůstal věren svému Flígru a tlachům; tím žil jako fořt pučícími haluzemi. Když odbila půlnoc, vetřel se do lokálu zpěvák sentimentálních šlágrů Marginalius a ovíjel se kolem hostů lascivními dotyky na údech i vyžilých tvářích, podoben marockému eunuchovi, an dráždí svěřené ženiny obskurním předmětem. Za pozornost stálo, že hosté v krčmě, dokonce i poeta Evelínl, měli všichni na hlavě buřinku, ať už omaštěnou stálým uctivým smekem, nebo vykartáčovanou psím chvostem. Přitom se i nejočividnější trosky snažily působit jako stabilizované monumenty, ač stačilo nechat ležérně své půvaby plynout okamžikem a pustnout svobodným vlivem přírodních živlů. Kdosi se nechal slyšet, že nedávno našel před magacínem odhozenou Makabrovu ošmatanou portmonku. Podíval se do ní, jestli tam nejsou nějaké zbytečné grafiky z tiskárny cenin, a přitom si na jeho legitimaci přečetl, že je trvale hlášený ve vesnici Kostipsa kdesi na Balkáně. V krčmě trvale přítomný malíř Vedutto Vedutovský znalecky pronesl, že v těch krajích kdysi byl a dokázal by tam cestu najít i poslepu. Společnost klidně pila, sledovala na plazmové televizi další polský film o hercích, jak svačí, když do krčmy vpadnul uřícený figurkář Makabro. Oběhnul vesnici, naházel do všech schránek letáky a po práci si chtěl zaslouženě vypít svých pár škopků vlažného piva se sirupem.

V těch dávných dobách lidé věřili všemu, co se jim řekne, a souhlasili víceméně se vším, i když s trochou výhrad. Makabro neměl kde spát, a tak se vyptával mezi hospodským lidem, zda by jej někdo nechal u sebe strávit noc někde v přístěnku nebo u botníku. Každý se na něj vykašlal, pche, takový nuzák! Ať jde do hostelu, který tady pro turisty začneme v příštích letech stavět pro nehorázné zisky z přírodních krás, neb jsou zadarmo a lze z nich bezuzdně těžit, dokud jsou nevytěžené! Pod televizí seděl vedle starosty Karavanského nějaký exemplář a tiše si pil své pivo, prokládané v pravidelných intervalech kalíšky jiskrně průzračné zžonky. Byl to chudý historik Hallstad, majitel řady apartmánových domů na břehu jezerním s výhledem, pro kmetsky bělostný vlas a vous přezdívaný mazlivě Hnojíř Mrdka vším lidem jezerní kotliny. Když k němu Makabro přišel s prosíkem, široce se usmál, vece obdivnými slovy zpoza houštiny vousů: „Ciwe frajer jak hovado! Toť se rozumí, přespíš u mě. Kolo si můžeš nechat na balkóně. Jenom dopijeme pivo a půjdeme!“ Chvíli se koukali na televizi: na scénu tam vběhnul nějaký chlapík, máchal rukama, řval nehorázně o válce a míru na věčné časy a po náměstí zastavěném budovami jako ze sna šíleného cukráře rachotily zlověstné mašíbly s vyrovnanými zástupy lidí v uniformách.

Hallstad Hnojíř Mrdka chodil po vsi zásadně s mohutným břichem omotaným blankytnou šerpou, za níž nosil křížem zasunutý pár bambitek z dílny jeruzalémského zbrojíře Avrama Linzcölna; každá z nich vážila bratru čtyři armínské libry a jejich ebonitové pažbice, filigránsky krumplované kandahárskou alpakou a vykládané tuarežskou sloninou v jemných fasetách, vrhaly zdáli, dávno před jeho příchodem, oslnivé pablesky věštící příchod bitevníkův, takže v dál prchaly živly. Zato Karavanského manželka, stará bouřemi opráskaná Hidra, obývala prkennou boudu ve višňovém sadu a za nocí obcházela obec se smysly nastraženými, zda občané někde nesvítí zbytečně a neposlouchají zahraniční rozhlas. Každému, kdo jí chtěl naslouchat, říkala: „Hele, nejsou tu jen oni! Za Zemana bylo nejlíp, kšeft plný zboží z dovozu i domoviny, kdo chtěl na cestu do Norska i do Států, anebo do Číny, vybavil se, a kdo měl radši tuzemský revír, našel výběr, o jakém se jinde ani nesnilo! Když jsi chtěl protestovat, stačilo pípnout, Germina hned nabila hnojomety a byl rázem klid!“

Kdyžtě mejdan začal kolabovat, pohodili naši minéři pár mincí na pult kudrnatému krčmářovi, synovi Viadukta, synovi Kakabrova, synovi Ammenhotepa, po němž zdědil kadeře hlemýždích kudrlin, jehož mateř byla uklízečkou v Silicon Valley a otecko myč automobilů tamtéž, kdežtě jej počali při jedné z cigárpauz, jenž za pípou nenosil ani trenýrky – vskutku, lepší známost s bláznem než s hospodským! Chudý historik Hallstad Hnojíř Mrdka vzal Makabra okolo ramen a odvedl ho do svojí skrovné chrchlárny na skládce.

„Ahoj Vetišková,“ volal na svoji ženinu, „vedu hosta zubatého!“ Vetišková působila jako cholerografka, řídila transkontinentální obchod s kolovými ořechy, a že si dávala s Mrdkou sladké hubičky, povila ob rok houfec dětí jako stupínků, ze kterých rostli přičinliví šprti, a ona se neskonale těšila na chvíli, kdy už se konečně posunou ve vývoji a odejdou do světa na zkušenou. Vzešla z prastarého rodu, v němž proběhlo mnoho baštonád a jenž zrodil v skvostném poupěti stavitele pouťových kaplí Pierra Lachaise de Saint­-Denis, a proto nosila komickou čepici tvarovanou halabala z krepdešínu a plsti, ozdobenou robotickou anténkou. Vyznačovala se tak bystrým sluchem, že jí neuniklo ani bleší zívnutí. Ještě jinou vlastnost měla: na chlupech po celém těle jí rostly malinkaté zvonečky, které se v čase jídla rozezněly tremolem a přivolaly strávníky ke stolu. Měla ještě další vlastnost: vládnula jí jasnozřivost, kterou nedokázala využít. Ohřála v elektrické mrkvopilce příchozím občerstvení, zasypala nastrouhaným křenem jako zmije kousavým a vytratila se do alkovny, kde u lampy mlčky přešívala dětem letní oblečení na zimu.

Příchozí usedli ke stolu, zatímco v mrkvopilce vybuchovala další večeře, a pilně datovali. Když Vetišková přinesla večerní odvar z trsů plískavic hnojných, v kraji hojně rostoucích na svazích výsypek, Makabro lačně okusil z mísy onu rytéřskou polévku s kakáním – byla to tekutá směska uhlohydrátů, tuků a bílkovin provařená s esencemi rostlinných alkaloidů a stopovými prvky stravitelné syntézy – a povstal.

„Vy garanti! Okamžitě musíte odejít ze vsi do bezpečí,“ promluvil ke spolustolovníkům, „jezero se ještě této noci vzedme a pohltí celé údolí.“ Na ta slova všichni vylítli ze židlí, nahodili na záda evakuační ruksaky a vysmahnuli z chaloupky pod horami do tmy v blesku jako kukráři.

Makabro si fofrem umyl uši a vyčistil zuby, do pytle nacpal májovou mluvící kočku a pevně zavázal vyšívanou pentlí, z kapsy vytáhnul mosazný námořnický datlohlad, řádně se zadíval do dálavy a vyběhnul za nimi. Sprintoval takovým kvapem, že se stal znenáhla ze zuřivého pronásledovatele vztekle pronásledovaným s pronásledovanou rodinou v patách. Dusali pospolu temnotami s hučícími vlnami za zády jako k výprodeji. Nejmladší cipís neodolal zvědavosti a otočil se, by pohlédnul do tváře povodňové zkázy; v tu ránu zkameněl a stal se z něj patník pro psy rekreantů. Zvědavosti neodolali ani Hallstad Hnojíř Mrdka, Vetišková a ostatní ratolesti; všichni tam v nepravidelných rozestupech zkameněli a dochovali se jako kamenná alej až do našich časů věčného pochybování a pokusů.

Jezero Milada se vylilo z břehů, a když se vlny a víry na hladině uklidnily, začalo mizet. Trvalo jen pár chvilek, než se na jeho místě zjevila temnotemná mokrá propast beze dna. Za čas do kraje připutovala zvěst, že kdesi v Patagonii na druhém konci světa vytrysknul v solné poušti mocný gejzír sladké vody se zmačkanými plechovkami od gambrinusu, zrezlými velocipedy, bižuterií, rozvrzanými polarizačními brejlemi a kupami rozličného šatstva po nudistech. Do tamního kraje se vrátil mír, klid, rozkvět a pohoda, vskutku prosperita, oč třeba usilovati všemu pokrokovému lidstvu.

Našinec se nad tím sotva ušklíbne a dál se šťourá lžící v jídle z mrkvopilky. Na něco člověk umřít musí; když už, tak ať je to na čertovsky slanou strouhanku. Makabro měl v zapadákově po noční povodni už dlouhou chvíli a rozhodnul se po nekonečném váhání k cestě do Prahy, té věkovité metropolis české, za nezbadatelnými Helmansovými mezulány prožít další báj svého života.