„Bída z lidí vlky činí,“ zpívali Voskovec s Werichem zcela v duchu moderní doby, ve které se z demokracie stala otázka sociální a z boje za rovnoprávnost zcela samozřejmě i boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení.

Jedním z typických předsudků politické levice je přitom romantizace chudoby a spojování chudáka s rousseauovským „ušlechtilým divochem“ industriální doby. Protikladem materiální bídy se jakoby automaticky stává bohatství ducha a morální důstojnost chudáka. Takový politický sentiment a jeho tradiční kořeny potom musí demaskovat radikální umělecký pohled, jakým například naše předsudky o žebrácích a chudácích jako morálně vyšších typech zpochybnil režisér Luis Buñuel ve slavném filmu Viridiana. V něm novicka Viridiana opustí klášterní zdi a přijme nabídku svého strýce k pobytu na statku, kde je ovšem konfrontována s intrikami, přetvářkou a násilím vyprahlého světského života. Když se po konfliktu se strýcem a jeho sebevraždě rozhodne na statku žít
a otevřít jeho brány žebrákům v duchu čisté křesťanské lásky k bližnímu, katastrofa je nevyhnutelná.

Ještě horší než jakýkoli sentimentální přístup k chudobě a charitě je však morální a kulturní opovržení, které Buñuel skvěle zachytil zvláště ve filmu Nenápadný půvab buržoazie. Dodnes běhá člověku mráz po zádech při scéně, v níž „vybraná společnost“ donutí řidiče vypít před jejími zraky skleničku suchého martini jen proto, aby se utvrdila ve sprostých mravech služebnictva a sama sobě demonstrovala, jak se takový alkohol zásadně nemá pít. Právě takové ostentativní opovrhování a považování chudoby za mravní prohřešek a osobní selhání člověka je pro změnu nejodpornějším předsudkem politické pravice.

Naše potýkání se s chudobou tak má dvě extrémní polohy. Buď ji spojujeme s osobním selháním a v přímé úměře k tomu spojujeme úspěch a bohatství s morální odměnou, nebo ji máme za nespravedlivou příčinu všeho zla na tomto světě a naivně se domníváme nejen, že chudobu lze odstranit, ale že společně s ní odstraníme ze světa i všechno zlo, ať je jím zločin a násilí nebo jiné sociální konflikty a předsudky. Jak nám ale připomíná jedna z postav mimořádného románu Sníh tureckého spisovatele Orhana Pamuka, chudoba a bída nedokáže vysvětlit politické nebo náboženské představy a složitost lidského jednání.

V tomto omylu se vzácně shodují marxisté i liberálové. Důležitým přínosem teorie spravedlnosti filosofa Johna Rawlse potom bylo kromě jiného právě odmítnutí tohoto hluboce zakořeněného názoru, že naše osobní úspěchy nebo neúspěchy a pozice ve společnosti jsou buď osobní morální zásluhou, nebo naopak důsledkem morální zkaženosti celé společnosti. Rawls naproti tomu říká, že tyto úspěchy jsou výsledkem našeho sociálního postavení, a proto princip spravedlnosti musí od každého takového postavení odhlédnout a vycházet ze zásadně rovného postavení všech lidí bez ohledu na sociální původ. Jinými slovy, rovnost a svoboda musí předcházet naší sociální identitě, a proto o spravedlnosti můžeme rozhodovat jen jako rozumné lidské bytosti, a ne na základě nějakých sociálních výhod.

Chudoba není problém morální, ale politický, protože ohrožuje samotnou myšlenku spravedlivé a demokratické společnosti, která stojí a padá s přesvědčením, že je nutné všem občanům poskytnout stejný hlas a rovné podmínky v politické diskusi a rozhodování. Chudoba je vždy relativní, takže na sebe bere různé podoby, od hladovějících obyvatel indických slumů přes obézní teenagery v amerických ghettech až po východoevropské imigranty v primitivních ubytovnách na anglických farmách. Boj proti ní je potom především bojem proti sociálnímu vyloučení a za zachování občanské rovnosti.

Součástí Rawlsova pojetí spravedlnosti je proto také obecný princip, podle něhož jsou sociální nerovnosti přípustné jen tehdy, pokud z nich mají prospěch i ti, kdo se ocitnou v nejnevýhodnějším postavení. To například znamená, že ekonomické a sociální nerovnosti způsobené tržním hospodářstvím nesmějí trvale zbídačovat určité skupiny obyvatelstva. V současné ekonomické krizi by tak nemělo být prioritní otázkou, kde všude musí stát šetřit. Spíš bychom se měli ptát, jak demokraticky zvolené vlády omezí sociální a ekonomická privilegia korporací a jejich manažerů, které jsme před bankrotem museli zachránit my občané z našich státních rozpočtů a kteří nám dnes výměnou za jakési „zachování konkurenceschopnosti“ a při zachování jejich vlastních výhod nabízejí jen dlouhodobý úpadek životní úrovně.

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.