„Lidé si musejí přečíst moje knihy, i když jsou tak tlusté. Je mi líto,“ uzavírá Carl Gustav Jung jeden ze zhruba třicítky rozhovorů z let 1933 až 1961, uspořádaných Williamem McGuirem a R. F. C. Hullem do knihy nazvané prostě Rozhovory s C. G. Jungem (C. G. Jung Speaking: Interviews and Encounters, 1987). Má pravdu. Citovaný výrok přichází v okamžiku, kdy zjišťuje, že se do rozhovoru nevejde detailní vysvětlení vztahu kolektivního nevědomí k vědomí. A to přesto, že formát daného rozhovoru Jungovi poskytuje mimořádný prostor: jde totiž o přepis takzvaných Houstonských filmů, které s Jungem v srpnu 1957 v Curychu natáčel profesor Richard Evans pro studenty psychologie z Houstonské univerzity.

V rozhovoru s Carol Baumannovou z ro­­ku 1949 zase Jung přiznává, že „psychologie nevědomí se do populárního světa nehodí“. Dotýká se tak paradoxu, že především ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech minulého století sám působil jako veřejný intelektuál a měl možnost vyslovovat se k velmi rozmanitým tématům, od Mussoliniho po vánoční stromek, aniž by mu však popularizační formát rozhovoru dovolil vyhnout se zjednodušování, a předejít tak nepochopení.

Rasa a psychika

Různé zkratky – ať už se jich dopouštěl Jung sám, žurnalisté nebo podezíraví vykladači – přesto vytvořily nános pokroucených interpretací, které na Jungovi dlouho ulpívaly. Příkladem byl jeho údajný antisemitismus. Právě v rozsáhlejších rozhovorech Jung získává prostor k sebeobhajobě proti obvinění, že psychologicky legitimizoval nadvládu Árijců nad Židy, když napsal, že árijské nevědomí má vyšší potenciál než to židovské, protože se ještě plně nevzdálilo barbarství. „Jedná se jednoduše o zhodnocení určitých psychologických rozdílů, které se nacházejí v pozadí, a ve skutečnosti je tento článek vůči Židům pochvalný,“ brání se Jung ve zmíněném rozhovoru s Baumannovou.

Spor o antisemitismus ukazuje dvě zajímavé nejednoznačnosti, které se Junga týkají. Na jedné straně se nedá popřít, že Jung dobově konvenčně – a z dnešního pohledu nebezpečně – zobecňoval, když uvažoval v termínech rasy a národa (v tomto smyslu byl ovšem asi tak stejným „antisemitou“ jako Ferdinand Peroutka v knize Jací jsme z roku 1924). Mimo to na jungiánství spočívalo břemeno očekávání, že se stane univerzální teorií, suplující svým způsobem i náboženství. Tou ale být nemůže ani jungiánství, ani psychoanalýza obecně. Na druhé straně je třeba uznat, že právě uvažování v měřítku celospolečenských tendencí meziválečného Německa či Ameriky a vedení paralel mezi psychikou jedince a národa dovolilo Jungovi diagnostikovat kolektivně­duševní předpoklady nástupu nacionálního socialismu nebo krutého zacházení s menšinami.

Mnohé diagnózy ostatně zůstávají platné dodnes. Podle Junga se k menšinám a vůbec k prvkům, které považujeme ve svém prostředí za cizí, chováme jako k vlastnímu stínu – tedy skrývané straně osobnosti, která obsahuje naše nejnižší rysy. Už před první světovou válkou Jung například tvrdil, že pohoršení nad brutalitou nebo nerovnoprávností nezápadních společenství je zástěrkou brutality a nerovnosti, jež existují přímo mezi námi. V polovině třicátých let pak pro časopis The Modern Thinker jasně vyslovil obavy z lidské sebedestrukce: „Nejstrašnější nebezpečí, jemuž člověk musí čelit, spočívá v moci jeho myšlenek. Žádná vesmírná síla na zemi nikdy během čtyř let nezničila deset milionů lidí. Ale lidská duše to dokázala. A může to udělat znovu.“

Národ nestvůra

Na sílu myšlenek a slov bychom v souvislosti s vytyčováním různých fyzických i diskursivních hranic měli pamatovat i dnes: „Lidé už hovoří o příští válce. Jestliže budou takhle dál mluvit a myslet, příští válka vybuchne sama od sebe.“ Propracovaná psychologie davu Jungovi nakonec (v rozhovoru pro Cosmopolitan z roku 1939) umožnila pět minut po dvanácté varovat přímo před konceptem národa: „Takový je národ: nestvůra. Každý by se měl bát národa. Je to něco hrozného. Jak může mít taková věc čest nebo držet slovo?“ Do živého tnou i momenty, kdy se Jung na ose dynamiky individuálního a kolektivního posouvá k jedinci. Upozorňuje, že jedině člověk, který se ocitá v konfliktu sám se sebou, vyhlašuje války a začíná revoluce. Z jeho popisu hlavních rysů „psychologie diktátorství“ je zcela nepochybné, že i nejmocnější muži
dnešního světa se sebou samými svádějí líté boje.

Junga často provází pověst temné persony, jejíž složitost dokládají třeba vize a obrazy z Červené knihy (1954, česky 2010). Autoři rozhovorů, novináři a akademici, však vypovídají spíše o setkání s laskavým a jiskřivým pohádkovým dědečkem Jungem. Díky chronologickému řazení rozhovorů pak sledujeme, jak Jung­smrtelník krystalizuje v takřka mytickou bytost. Mýtus Junga­mystika přitom vytvářejí sami tazatelé – například kunsthistorik Pierre Courhtion, který líčí, jak při rozhovoru „v omezeném prostoru pokoje ožily fantastické, míhající se přízraky“. Sám analytický psycholog naopak trvá na exaktnosti svého učení a na empirickém základu fenoménů jako synchronicita nebo „participation mystique“. „Každý, kdo říká, že jsem mystik, je prostě idiot. Nerozumí v psychologii jedinému slovu.“ Podobné disclaimery se do Rozhovorů, na rozdíl od zevrubně vysvětlené teorie analytické psychologie, vejdou.

Autorka je doktorandka sociologie médií.

William McGuire, R. F. C. Hull (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem. Přeložil Ondřej Fafejta. Portál, Praha 2015, 304 stran.