Dobrš… řeknu si nahlas a klastr souhlásek, který mi při vyslovení názvu této vsi v Pošumaví přejde přes jazyk, napovídá, že hudba na festivalu, na nějž právě vyrážím, si nebude libovat jen v příjemných souzvucích a témbrech, které jen tak stečou po uších, aniž by se prodraly dovnitř a vryly se do zvukové paměti.

Na festival Dobršská brána přijíždím v pátek odpoledne a výrazný zvuk sopránsaxofonu mi hned ukazuje cestu k zámku. Phoenix Quartet už naplno vaří svou freejazzovou směs à la Bitches Brew (1969) Milese Davise, z níž vyvěrají fragmenty saxofonových melodií, groovy, jakož i táhlé smyčcové tóny kontrabasu, přerývané rytmy bicích a rychle se měnící akordy kláves. Následující Clarinet Factory svou zvukovou a harmonickou uspořádaností i naškrobeným projevem vrací vše o století zpátky. „K tomu by se tady mělo vařit kapučíno,“ komentuje produkci jeden z posluchačů. Po exkurzích do mimoevropských hudebních krajin zůstává silně nasládlá pachuť, které se jen tak nejde zbavit. Zapudí ji až Borbély­-Dresch Quartet se dvěma saxofonisty v čele, jimž dodávají rockovou rytmickou oporu kontrabas a bicí. Proplétající se melodie saxofonů často vycházejí z maďarského folkloru a balkánské hudby a svobodně se rozlétají všemi směry. Pak se osazenstvo přesouvá do hospody na pivo a vzápětí na noční koncert polského klarinetisty Wacława Zimpela a německého perkusisty Klause Kugela do místního kostela. Kugel se svou bicí sestavou doplněnou řadou gongů, činelů, trubicových zvonů a dřevěných perkusních nástrojů zabírá více než polovinu presbytáře. Zimpel vedle něho s klarinetem a flétnami působí značně podvybaveně, i tak se mu však daří všemožné dunění, vrzání a cinkání dotvářet nápaditými melodickými běhy a výraznými, místy až pištivými témbry dechových nástrojů. První den festivalu je u konce, v hospodě to ještě žije, ale Dobrš už pomalu usíná.

V sobotu ráno si objednávám v hospodě kafe a jdu se nasnídat na náves. Dramaturg festivalu Michal Hrubý se na mě obrací s prosbou, zdali bych nedojel do vedlejší vesnice vyzvednout dva muzikanty – Fredrika Ljundkvista a Ernsta Reijsegera. Tak jedu. Oba jsou v rozverné náladě: prý na ně zapomněli, ale nic si z toho nedělají. Stíhám se vrátit jen tak tak na zahájení dvou výstav. První představuje fotografie čtyř fotografů, které sdružuje snaha hledat ve světě krásu – třeba ve sklenici s vodou. A druhá, nazvaná Scary Monsters and Super Freaks, proměňuje jedno patro zámku v bizarní a hravý amalgám loveckého salonku a komicky strašidelného hradu: na zdech jsou rozvěšeny parohy z ocelových drátů, plastové pistole, kuše z lyží nebo šípy z lyžařských holí, doprovázené obrazy příšerek a netvorů v křiklavých barvách.

Od jedné hodiny začíná první koncert v kostele. V hudbě tria Romanovská–Tichý–Hrubý se prolínají zvuky kontrabasu, houslí, klarinetu či basklarinetu, a když houslistka Anna Romanovská vezme do ruky koto, produkce dostane nádech orientu (ale zavřete­-li oči, může vám tento japonský strunný nástroj znít skoro jako cembalo). Michal Wróblewski s vokalistkou a performerkou Seshen rozehrávají intimní pohybovou a zvukovou hru: zajíkání, hlasité výdechy a procítěné pohyby japonské umělkyně v bílém rouchu zvýrazňuje Wróblewského saxofon a dodává jim na expresivitě. Hudba se následně přesouvá pod koruny stromů ke zvonici, kde Karla Braunová Trio předvádí lidovky v jazzovém hávu s klarinetem či chalumeau, kontrabasem a trombonem. Venkovskou atmosféru umocňuje svým ztvárněním rakouského folkloru také duo Ramsch und Rosen, vy­­užívající citeru, housle, trubku, křídlovku či harmonium.

Zvonice doznívá a hudba se vrací na hlavní pódium k zámku. Tam propuká freejazzové běsnění v podání formace Radim Hanousek & Pavel Zlámal Quintet, jejíž obsazení – dva saxofonisté, kontrabasista a dva bubeníci – vytváří dojem, jako by hrály dvě kapely zároveň. Zlámal si s mladými bubeníky pohrává jako s fadery, jednoho stáhne a druhého zase vytáhne, a mixuje si tak bicí dle libosti, zatímco George Cremaschi jezdí prsty po hmatníku kontrabasu jak divý. Druhý ročník festivalu uzavírá Mats Eilertsen Turanga Quartet, nesoucí jméno norského kontrabasisty, jenž se v Dobrši blýskl již loni. Koncertu, který probíhá ve volnoimprovizačním duchu, dominují neortodoxní herní styly (Reijseger hraje na cello jako na kytaru i jako na vozembouch), jakož i hudební a také verbální humor.

Už jen závěrečná bluesovka a festival končí. I když ne tak docela, v hospodě je ještě živo a trombon zrovna poměřuje síly s kontrabasem. Já už ale opět sedám za volant – nizozemský cellista Reijseger potřebuje odvézt do Prahy, aby stihl ranní let, a já jsem znovu první na ráně. Po cestě mi pouští pekelně nahlas muziku z celého světa, takže ji musíme oba přeřvávat, a já si v duchu říkám: Kdy už ta hudba skončí?

Autor je překladatel a hudebník.

Dobršská brána. Dobrš, 17.–18. 8. 2018.