Dávno si říkám, že musím „pryč z lágru“, daleko od všech těch vzpomínek na stalinské represe třicátých let minulého století. Vždyť často to není ani žádná velká literatura, žádný Šalamov, jen skromná a bolestná svědectví, která v drobných obměnách opakují v podstatě totéž a čtenáře neúprosně drtí. Jenže odejít se mi nedaří. Sama ruská současnost jako by uvízla v té celkem nedávné minulosti. A tak mi lágrové prózy často slouží jako zrcadlo.

„Zrcadla neuchovávají vzpomínky,“ vybavím si okamžitě příkrá slova Varlama Šalamova. Však se také těmi texty nedívám zpět, ale na svět kolem, hledám v nich oporu pro dnešek. A když si čtu přes dva roky starý rozhovor s karelským historikem Jurijem Dmitrijevem, zjišťuji, že v tom bláhovém počínání nejsem sama.

Dmitrijev, který v lesích na severu Ruska dobrých třicet let pátrá po masových hrobech obětí Velkého teroru, byl v prosinci 2016 obviněn z pořizování a šíření pornografie a z nezákonného držení zbraně. Zmíněný rozhovor poskytl o rok později, po propuštění z vazby do domácího vězení. Na otázku, jak zvládal život ve vazbě, odpověděl: „Znám osudy řady lidí, kteří touto vazební věznicí prošli ve třicátých letech… Bylo pro mě tudíž snadné orientovat se na ně a chovat se tam podle jejich vzoru. Říkej pravdu a ničeho se neboj. Zůstaň nezávislý. Nedovol, aby si tě někdo osedlal.“

Na jaře osmnáctého roku byl Dmitrijev zproštěn obžaloby. Ale nestačily uplynout ani dva měsíce a trestní řízení bylo obnoveno – k předešlému obvinění přibylo násilí sexuálního charakteru. A právě za ně byl Dmitrijev dvaadvacátého července odsouzen ke třem a půl letům v trestanecké kolonii. Většinu trestu si naštěstí už odbyl ve vazbě.

Osobně věřím v jeho nevinu, jakkoli si uvědomuji, že profesní kvality s těmi morálními vůbec souviset nemusejí. Obvinění však stojí na hliněných nohách. Až příliš mnoho skutečností svědčí o vykonstruovanosti případu. A navíc, není si možné nevšimnout, že tu jde především o něco jiného – o minulost, o tu celkem nedávnou, se kterou se současnost ne a ne vypořádat. Zůstala by snad neviditelná, nebýt Dmitrijeva, který se vytrvale hrabe v zemi poblíž někdejších lágrů a vytahuje z půdy lidské kosti? Ne, kosti by vyhrabali i jezevci, jak se ostatně jednou stalo a Dmitrijev pak tomu místu, kde leží tisíce nevolných kopáčů Bělomořského kanálu, dal jméno Jezevčí hora. Ne, neviditelná už dávno zůstat nemůže. Dokonce i Vladimir Putin, když před třemi lety v Moskvě odhaloval monumentální pomník obětem politických represí, uznal, že tu strašnou minulost není možné vyškrtnout z paměti národa. Mluvil však o abstraktních milionech, o bezejmenné mase, která se nikoho konkrétně netýká. Zatímco Dmitrijev v archivech hledal právě jména – aby je mohl vrátit nalezeným ostatkům. A nejen jim, i jejich potomkům, aby konečně mohli náležitě oplakat své dávno mrtvé předky.

„Mám takovou teorii,“ říkal Dmitrijev ve zmíněném rozhovoru, „pokud zjistíme, kdo byly naše babičky a prababičky (…) a co svého času udělaly pro svou zemi, dokážeme se díky těm znalostem kriticky postavit k jakémukoli režimu.“ Jeho teorie ovšem narazila na praxi toho současného, který Dmitrijeva nutí opakovat osud jeho nalezenců.