Když jsem četl román Nesmrtelnost (The Redemption of Time, 2019), bezděčně jsem si vzpomněl, jak jsem před lety v knihkupectví chodil kolem pultu s románem Arthura C. Clarka a Gentryho Leeho Ráma tajemství zbavený. Mělo jít o vyvrcholení série počínající Clarkovým románem Setkání s Rámou, v němž skupina kosmonautů prozkoumává monumentální mimozemskou kosmickou loď pojmenovanou Ráma. Říkal jsem si tehdy, že vlastně nechci Rámu zbavovat jeho tajemství. Že by ho to mohlo připravit nejen o záhadnost, ale o veškerou auru výlučnosti a nepozemské cizoty. Dodneška jsem tu knihu ne­četl. Nesmrtelnost už na první pohled působí jako právě takový přílepek, jaké se v západní sci­-fi občas přiživují na úspěchu nějakého klasického díla – příkladem jsou pozdní epizody Asimovovy Nadace, dovětky k Duně od Bria­na Herberta a Kevina J. Andersona a vlastně i Clarkova pokračování Vesmírné odysey.

Nesmrtelnost je román autora píšícího pod pseudonymem Pao­-šu, který přímo navazuje na ságu Liou Cch’­-sina Vzpomínka na Zemi (2008–2010, česky 2017–2018). Vznikl původně jako internetová fanfikce, ale v roce 2011 byl oficiálně vydán v čínštině s požehnáním samotného Lioua a následně i v anglické verzi, z níž vychází český překlad. Kniha bohužel stoprocentně zapadá do zmíněné linie nepovedených pokračování.

Zpátky k dobru a zlu

Pro západní čtenáře může být čtení Liou Cch’­-sina podobně stimulující, jako byla svého času japonská manga. Je to variace na západní žánr, ve které je ale spousta fundamentálních věcí jinak, než jsme zvyklí. A platí to nejen pro jednotlivé nápady, ale i pro základní principy, na kterých je svět ságy postaven. Liou Cch’­-sin ve Vzpomínce na Zemi buduje paranoidní představu vesmíru jako „temného lesa“, kde osudem jednotlivých životních forem je skrývat se před sebou navzájem. V románu Kulový blesk (2005, česky 2019) zase představuje svět jako místo, kde je všechno nadané smrtícím potenciálem a kde „každá síla v přírodě, jakkoli něžná a neškodná lidem přijde, se může proměnit ve zbraň“. Ostatně i řada explicitně šovinistických a jinak problematických aspektů jeho tvorby, kvůli nimž ho není možné číst nekriticky, dokládá, že se jedná o autora, před kterým je třeba být ve střehu.

O to hůře přijatelná bude pro Liouovy zá­padní fanoušky Nesmrtelnost. Pao­-šu totiž postupně odmítá všechno, co bylo na trilogii jeho vzoru novátorské a vzrušující, a nahrazuje to tím nejobehranějším a nejnudnějším modelem univerza, jaký lze Západu nabídnout. Namísto hrůzné vize univerza coby fundamentálně nebezpečného místa nám servíruje mytologickou kosmologii, kde se veškeré dění odvíjí od zápasu dvou bytostí, z nichž jedna je božským garantem vesmírné harmonie a druhá naopak vystupuje jako ďábelský narušitel řádu, z jehož intervence do univerzální jednoty však vyvěrá element plynutí času. Větší část knihy se pak v podstatě snaží zabudovat Liouovu trilogii do tohoto dualistického pojetí kosmu. Pro čtenáře, který je příběhy o věčných válkách dobra se zlem poněkud unavený, je to ovšem spíš neodpustitelná hereze než fanfikce.

Naivita a konzervativismus

Liouovi se často vyčítá, že není nijak obratný stylista, nebo lépe řečeno, že jeho styl navazuje spíš na čínskou tradici než na tu západní. V porovnání s tím, jak je napsaná Nesmrtelnost, je na tom Liou ale ještě dobře. Pao­-šu totiž působí spíš jako špatný autor ze Západu – jeho postavy jsou jednoduché a stereotypní, vyprávění otravně popisné, vyznění latentně sexistické a humor dětinský. Řadu podobností najdeme u zmíněného Isaaca Asimova a knih, jimiž v osmdesátých letech navázal na svou oslavovanou sérii Nadace. Jsou to romány, ve kterých se zástupkyně obří kolektivní inteligence pokouší přemluvit lidstvo, aby se vzdalo individuality každého jedince a proměnilo se ve společné vědomí sdílené se všemi formami života, a přitom se občas chová jako ztělesnění těch nejodpornějších stereotypů o tom, jak přemýšlejí a jednají typické ženy. Také Pao­-šu uvede na scénu několik mimořádně mocných ženských postav a všechny je nechá chovat se jako sebestředné, povrchní a marnivé hlupačky.

U obou autorů zkrátka potkáváme podobně fatální kombinaci nezřízených ambicí, naivity a konzervativismu. Pao­-šu je navíc suchopárný kronikář, který nevypráví pomocí dramatických scén, ale spíš dlouhými popisnými monology. Přes polovinu textu tak zabírají scény, ve kterých jedna postava vysvětluje druhé události a souvislosti patřící do úplně jiné doby a místa. Občas ve vyprávění zablýskne dobrý nápad (například skutečná podoba Trisolaranů), ale většinu času sledujeme, jak Pao­-šu zanáší Liouo­vu originální trilogii tím nejlevnějším výprodejem klišé tradiční západní fantastiky. Potvrzuje tak domněnku, že Liou je i v čínském kontextu spíš zjevením než příkladem síly tamní fantastické literatury.