„Měl jste zůstat raději u literární komparatistiky,“ radí vetchý profesor kapitánu Exnerovi v posledním televizním zpracování detektivních románů Václava Erbena. Kdysi „zapáleného studenta se spoustou vlastních závěrů“ je totiž podle pedagoga na policejní práci škoda. A aby Exner bývalého učitele potěšil a ukázal, že navzdory absolvování právnické fakulty metody svého původního oboru ještě nezapomněl, ponoukne někdejšího mentora: „Mohl byste mi říct, co právě teď srovnáváte?“ Dozvíme se, že legendy, „ty od Kosmy“, a následně se hovor, již v logice detektivního vyšetřování, stočí k profesorovu názoru na spornou dataci vyvraždění Slavníkovců. Literární komparatistika je zde sice v duchu lidové etymologie představena jako srovnávání čehokoli s čímkoli, zaměněna libovolně za medievalistiku či archeo­logii a kronikář Kosmas označen za hagiografa, ale díky autoritě charismatického Exnera nepůsobí jako karikovaná představa absolutně irelevantní činnosti. V intencích Exnerova dandismu zůstává spíše jakousi pikantní či exkluzivní libůstkou.

Akademická nuda

Do kaleidoskopu v zásadě zaměnitelných pikantérií vsadila činnost literárních vědců i „filosofující moralita“ z univerzitního prostředí Pozadí událostí (2022). O moralizujícím a nepřesvědčivém zobrazení toxických mocenských vztahů, (de)konstrukci genderových stereotypů a podobně už bylo napsáno bezprostředně po televizní premiéře mnohé, mě zajímá spíše adjektivum filosofující. Michal Sýkora, autor úspěšných detektivních románů, literární teoretik a vysokoškolský pedagog, se tentokrát podílel přímo na scénáři. Nepřekvapí tudíž, že už poměrně ohrané postmoderní pomrkávání nesměřuje pouze k narážkám na aktuální veřejný diskurs (od MeToo po cancel culture), ale rovněž k situaci (žánrové) literatury.

Řada strategií, které zdánlivě podrývají normu detektivního vyprávění, ve skutečnosti jen potvrzuje žánrová klišé, jako jsou motiv vraždy na divadle nebo vraždy podle předlohy. To, že v centru dění stojí román a v literární metafoře se skrývá klíčová šifra a logika vyprávění verifikuje vyšetřovací metodu, zase svědčí o inspiraci borgesovskou či ecovskou detektivkou. V modelových monolozích jednotlivých literárních vědců, neboť právě v jejich kabinetech, učebnách a domácnostech se příběh odehrává, se vytyčí pole (ne)možných interpretací. Umělecké dílo nelze brát jako osobní zpověď, za textem nelze hledat autora. Pokud Milan Kundera ve svých románech píše o udání, nemůžeme dávat tento motiv do souvislosti se skutečným či domnělým udáním v jeho životě, zdůrazňuje bohemistka Kostková. A tak víme, že do hlavního hrdiny, vysokoškolského učitele a autora detektivek Vojtěcha Bohdanovského, nesmíme projektovat spoluautora scénáře ani v okamžiku, kdy si stýská nad tím, že jeho nadřízení nemají pochopení pro jeho uměleckou tvorbu, která ho na rozdíl od „zbytečných akademických publikací baví psát“.

Literatura, co je vidět

Právě vztah k žánrové literatuře definuje kladné a záporné postavy. Ty kladné píšou detektivky nebo erotické romány, případně je alespoň čtou. Záporné postavy naproti tomu opisují disertace, fikci otrocky převádějí do reality a literárním brakem opovrhují. Literární teoretička a zároveň děkanka Klusová označí populární brak za „parazitní fenomén“, romány tohoto ražení bere do rukou pouze v gumových rukavicích a jednu z nejabsurdnějších replik provází pohled do její knihovny, když prázdnou polici, jinak zaplněnou něčím, co vypadá jako Ottův slovník naučný, ospravedl­­ňuje s odzbrojující přímočarostí fachidiotky: „Ještě čekám na zásilku francouzských strukturalistů.“

Přijmeme­-li scenáristou i postavami mnohokrát zmiňované upozornění, že žánrové knihy – ať se jedná o detektivku nebo univerzitní román – hyperbolizují prostředí, jež zobrazují, jaký obraz akademického provozu a role literatury získáme? Na jedné straně stojí instituce s nesmyslnou administrativou, sebedojímavými projevy a buzerací nadřízených, na druhé zábava – schopnost psát literární bestsellery (v akademickém prostředí ovšem provázená skrýváním a konspirací) a umění nadchnout studenty. Přednášky anglisty Bohdanovského připomínají výuku Indiany Jonese a zásadní komparatistický problém spočívá v tom, že román 19. století řeší typologii ženských postav podle fyziologických rysů: blondýny jsou záporné, brunety kladné a zrzky „přihlížejí milostným dobrodružstvím blondýn a brunet“. A především – literatura se při univerzitní vý­­uce neanalyzuje, nýbrž aplikuje, ukazuje a prohlíží. Hodnota Shakespeara se ukáže v okamžiku, kdy jej lze inscenovat a aktualizovat coby narážku na poměry na fakultě. Místo toho, aby se četl text, se při výuce promítají slajdy s portréty autorů a knižními obálkami nebo s plakáty k filmovým adaptacím – ostatně vrchol akademické hloubky a invence představuje analýza Hamleta v podání Kennetha Branagha. Literaturu zastoupí její reprezentace.

Antihrdinové, kteří umějí číst

Že lze s univerzitním prostředím a obrazem literárních vědců pracovat mnohem nápaditěji a chytřeji, aniž to uškodí žánrovým nárokům na komediální vyprávění, potvrzuje americká minisérie Vedoucí katedry (The Chair, 2022). Vyprávění otevírá nápadně podobná situace jako v Pozadí událostí. Poklidné patriarchální prostředí katedry anglistiky na fiktivní univerzitě Pembroke naruší šokující jmenování její nové vedoucí. Tradiční baštu heterosexuálních bílých strážců západního literárního kánonu totiž poprvé v historii povede žena a Asiatka (a proto se její fotka objevuje ve všech propagačních materiálech univerzity). Doktorka Ji­-Yoon Kim, odbornice na dílo Jane Austenové, čelí klasickým problémům humanitních oborů – poklesu uchazečů o obor, snižování rozpočtu, lobbingu a kulturnímu analfabetismu finančních podporovatelů univerzity, jalovému kariérismu nadřízených, propouštění starších pedagogů („vykopávek s nejvyšším platem“), nevraživosti mezi kolegy. Zatímco děkanka Klusová provádí personální čistky a nepokrytě se štítí tzv. pokleslé literatury, doktorka Ji­-Yoon Kim hovoří o studiu literatury, formování kritického myšlení a empatie či hledání smyslu v něčem, co se nedá změřit.

I v případě Vedoucí katedry tvoří jádro příběhu investigativní vyšetřování, jež zasáhne do života katedry i soukromí hlavních postav. Hvězda anglistiky (jak zjistíme, stávají se jimi literární teoretici a historici na základě svých pedagogických schopností a publikování odborných textů) totiž při úvodní přednášce kursu Smrt a modernismus hajluje, pohotoví studenti ji natočí a nahrávku okamžitě sdílejí na sociálních sítích. Bill Dobson tak v podstatě vstoupí do situace antihrdinů, jež jako odborník na modernismus analyzuje ve svých esejích a o nichž přednáší studentům. Gesto, které nemělo být vyjádřením ideologického postoje, ale pouhou ilustrací řečnické otázky, jak a zda lze uniknout absurditě při konfrontaci jedince a moci, rozpoutá studentské protesty a stávky, sérii osobních útoků i institucionální šikanu a odhodlaná nová vedoucí katedry i sympatický profesor přijdou o místo.

Romány bez bab

Tvůrcům Vedoucí katedry se v zásadě podařilo převést do samotné „logiky“ vyprávění to, co často bývá pouhým ornamentem či emblémem, postihujícím ve zkratce pošetilost akademického prostředí i humanitních oborů. Poznáváme pravou podstatu kafkovské grotesknosti: „Je to nedorozumění a my na něj zajdeme,“ konstatuje vypravěč rozvráceného světa v Kafkově povídce Starý list. Nepatrná lehkomyslnost může mít katastrofální důsledky. Proces, který vtrhne do Billova už tak mizerného života, každý pokus o obhajobu promění v obžalobu, protože slovo „bělocha s definitivou, co píše pro Timesy“ nemá žádnou váhu. Zatímco Pozadí událostí skandalizuje a s překvapením objevuje žhavá (pseudo)témata veřejného i akademického diskursu, Vedoucí katedry problematizuje to, co se zdá evidentní a relevantní. Literární věda už dávno řeší jiné problémy než smrt autora nebo rehabilitaci žánrové literatury a „přidat nebělochy do seznamu četby nestačí“. Pedagogové číhají na počet sledujících a lajků na sociálních sítích, a současně citují Harolda Blooma, aby varovali před digitální demencí; dekolonizují a feminizují výklad literárního kánonu, ale pozornost studentů přitahují semináři typu Sex v literatuře; místo esejů zadávají tweetování oblíbené repliky z Bílé velryby, čemuž může konkurovat snad jen pokus o písňovou variaci téhož díla s refrénem „na palubě nebyla ani jedna baba“.

Propracované postavy amerického seriálu pracují subverzivně s očekávanými stereotypy. Intelektuálové prožívají osobní traumata, holdují alkoholu, nudné děkanské večírky prokládají jointem a ti, co pamatuji Woodstock, se ještě poplácávají po zadku. Učitelé pálí studentská hodnocení výuky, otálejí se čtením disertací a třicet let přednášejí totéž. Studenti buď protestují, nebo se nudí. Nejedná se ale o karikatury. Groteskní se nenadále mění v melancholické – i nynější zatrpklí starci bývali invenčními a žádoucími hvězdami. Nesledujeme očekávatelné superhrdinství outsiderů, kteří statečně odrážejí křivdy, jež dopadají na jejich věk, rasu či gender. Jediné možné hrdinství (a cesta, jak čelit absurditě) spočívá v aktivní rezignaci. Přestože Vedoucí katedry ve své podstatě zůstává austenovskou vztahovou komedií (ti, co se milují, odhodí pýchu i předsudky), nesamozřejmost oboru, který nevyrábí inženýry a neoslňuje v životopisech, dokáže zprostředkovat se vší jemu vlastní nejednoznačností. I otázka, zda máme číst Melvilla, když mlátil svoji ženu, nakonec není tak hloupá, jak se jeví.