Málo veřejných míst poskytuje takovou intimitu jako sauna. Ostatní nás v ní vidí takové, jací jsme. Nemůžeme nic skrývat. Navíc sedíme blízko jiných lidí. Prostor svádí ke sdílení. Tuto funkci sauna plní i v estonském dokumentu Sestry z kouřové sauny, který byl letos oceněn na Sundance a uveden na několika desítkách dalších festivalů. Země původu je zde podstatná. Režisérka Anna Hints natáčela v kraji Võro na jihu Estonska. Tamější setkávání v kouřových saunách uprostřed lesů má takový význam a tak dlouhou tradici, že bylo zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Protagonistky snímku se zároveň cítí být (patriarchálními) tradicemi omezovány. Ve dřevem obložené místnosti o nich ale mohou mluvit stejně otevřeně, jako se vlivem tepla otevírají póry na jejich nahých tělech.

V objetí kouře

Filmařka se zázemím ve fotografii a experimentální hudbě sbírala materiál po dobu sedmi let v asi padesáti estonských saunách. Její koncept byl jednoduchý: poslouchat, čím ženy procházejí, co je trápí. Vytvořila tak genderově převrácenou verzi finského dokumentu Nazí v sauně (Miesten vuoro, 2010), v němž několik mužů narušuje stereotypní představu o tvrdých, málomluvných Finech. Pod vlivem prostředí, kde nemají co skrývat, mluví bez obalu o svých pocitech a citových zraněních. O zděděných traumatech si povídají i protagonistky estonského filmu. A také o krutých poznámkách matek, menstruaci, nešťastných manželstvích plných násilí, negativním tělesném obrazu nebo právu na potrat. Vzpomínky, s nimiž se dalším ženám svěřují, jsou s přibývajícími minutami čím dál osobnější a bolavější.

U většiny zpovědí je kamera Antse Tammika fixovaná na vypravěčku. Někdy je ale sdílená zkušenost tak traumatizující a stále živá, že místo toho sleduje reakce posluchaček, v něčem možná ještě výmluvnější. Zvolená perspektiva je osobní i diskrétní naráz. Hints neodhaluje víc, než je potřeba. Světlo podobně jako na šerosvitných olejomalbách obvykle dopadá jen na určitou část těla. Nohy, záda, prsa, břicha různého stáří, tvarů a velikostí vyprávění ukotvují v přítomném okamžiku. V detailu je zabírán každý výstupek na kůži, každá kapka potu… Do značné míry tak navzdory jejich obnaženosti zůstává zachována anonymita respondentek. K atmosféře sounáležitosti a bezpečí přispívají též doprovodné zvuky. Uklidňující šplouchání a syčení vody se mísí s rozhovory, lidovými písněmi a původní hudbou Edvarda Egilssona.

Kouřové sauny jsou specifické tím, že nemají komín, takže světlý kouř stoupající z rozpálených kamenů zůstává v uzavřeném tmavém prostoru. Vzniká působivý kontrast barev a textur. Kouř současně slouží jako vizuální prvek přemosťující vnitřek a vnějšek. Prostřihy na ranní mlhu v lese nebo na mraky ohlašující déšť se stávají přirozeným rozšířením interiérových záběrů. Výkyvy počasí – venku někdy slunečno, jindy mráz – nás krom toho upozorňují na střídání ročních období. V zimě musí ženy vysekat díru do silné ledové krusty na jezeře. V létě leží nahé na trávě a užívají si slunce. Ne chronologický vývoj, ale opakující se cykly. Tak jako v sauně, kde dochází ke střádání a uvolňování emocí.

Kolektivní organismus

Rytmy přírody a člověka se díky zvolenému skladebnému principu zdají být sladěny. Ústředním, sjednocujícím motivem filmu je regenerace, hledání a opětovné nabývání ztracené síly. Každá žena tímto procesem prochází po svém. Všechny ale narazily na nepřátelství společnosti, kde – jak zazní v jedné z písní – nikdo nechce, aby se mu narodila holka. To, co začíná výsměchem a pokračuje třeba posíláním nevyžádaných fotek penisu, může skončit znásilněním. Právě o něm v nejmrazivější sekvenci vypráví jedna z žen. Popisuje, jak byla v pubertě během jedné noci dvakrát sexuálně napadena. Své vyprávění zakončuje zoufalým dotazem: „Co mám dělat, abych před tím ochránila svou dceru?“

Přestože snímek vznikal na způsob rozsáhlé antropologické studie, nenabízí odpověď. To není jeho ambicí. Svou formou – z jednotlivých těl a hlasů skládá jeden kolektivní organismus – ale vyzdvihuje důležitost solidarity, přesněji sesterství. Společně strávený čas mezi ženami vytváří silné pouto. V sauně existují jedna pro druhou, ať jako partnerky v rozhovoru, nebo posluchačky. Vědomí, že někdo chápe jejich bolest, jim dodává odvahu o ní mluvit. Přestože každá sama o sobě mluví pološeptem, ve výsledku zní z kouřové sauny pronikavé volání.

Autor je filmový publicista.

Sestry z kouřové sauny (Savvusanna sõsarad). Estonsko, Francie, Island 2023, 89 minut. Scénář a režie Anna Hints, kamera Ants Tammik. Premiéra v ČR 23. 11. 2023.