V malebné zemičce jménem Katar, kterou fotbaloví příznivci znají díky předloňskému mistrovství světa, se nedávno odehrál strhující duel. Utajovaný přátelský zápas mezi Slovanem Bratislava a Dynamem Moskva byl strhující v tom smyslu, že rozpoutal mediální smršť poté, co se o něm na sociálních sítích neprozřetelně zmínil asistent trenéra slovenského celku. Dalším soupeřem bratislavského týmu měla být pražská Slavia, jenže její vedení učinilo ryze politické gesto a odmítlo k utkání nastoupit. Že by nový majitel, uhlobaron Pavel Tykač, vnesl do klubu, který poslední dekádu strávil pod kuratelou čínského kapitálu, zájem i o vyšší princip, než je hledání způsobu, jak dostat míč do soupeřovy branky? Pravda je, že Slavia dávala svůj postoj k rusko­-ukrajinské válce vždy jasně najevo, navíc má ve svých řadách i ukrajinské hráče. Pokud si ale „sešívaní“ skutečně myslí, že politika do sportu patří, měli by potrénovat i to, jak čelit potenciálním palčivým otázkám. Kdyby Slovan Bratislava, jehož majitel Ivan Kmotrík vydělává na obchodování v Rusku, proti moskevskému Dynamu nebyl nastoupil, zápas se Slavií by se normálně odehrál? Skutečnost, že Slovan v Kataru sehrál zápasy i s místními kluby na stadionech, při jejichž výstavbě umírali zahraniční dělníci, nikomu nevadí? A je v pořádku, že Tykač své hráče platí z peněz, které vydělal na úkor životního prostředí? Pokud by někdo při hledání odpovědí zažíval nepříjemné pocity, ať si pořídí nějaké anestetikum. Třeba právě sledování sportu se osvědčuje dlouhodobě.