Děj hororu Longlegs se točí kolem postavy agentky FBI, která disponuje blíže nespecifikovanými jasnovideckými schopnostmi. Lee Harker se zabývá případem nepolapitelného sériového vraha vystupujícího pod pseudonymem Longlegs. Tajemný zločinec pracuje pokaždé stejně – vytipuje si určitou rodinu a v té následně dojde k tragédii. Otec a manžel nejprve zabije své nejbližší a následně zbraň obrátí proti sobě. Jediným indikátorem skutečnosti, že nejde o zločin z afektu, je šifrovaný dopis od vraha zanechaný na místě činu. Lee během vyšetřování zjišťuje, že vraždy mají s její osobou přímou spojitost a záhadný Longlegs možná není jediným, kdo tahá za nitky.

Pitvoření Nicolase Cage

První třetina snímku následuje detektivní vzorec inspirovaný klasikami, jako je Demmeovo Mlčení jehňátek (Silence of the Lambs, 1991) nebo snímky Davida Finchera Sedm (Seven, 1995) a Zodiac (2007). Sám režisér Osgood Perkins uvedl, že film Jonathana Demmea použil jako jakýsi odrazový můstek ke svému příběhu. A vstupní část snímku skutečně funguje jako slibný detektivní thriller, kterému svědčí Perkinsovo charakteristické pomalé tempo. Snad nejděsivější scénu umístil tvůrce do samotného prologu, ve kterém se poprvé krátce setkáváme s vrahem, a navíc ho pozorujeme dětskýma očima. Podobnou hrůzu z konfrontace dětské nevinnosti s čirým zlem se bohužel později už navodit nepodaří. Hororová a detektivní složka nejdou příliš dohromady a pečlivé budování atmosféry pokazí uspěchané vyústění.

Neucelenému ději příliš nepomáhá ani vi­­zuál­ní stránka. Vyprávění rozdělené do tří kapitol pravidelně přerušují nesouvisející výjevy, jako jsou svíjející se klubka hadů, která nejenže nenesou žádné podstatné sdělení, ale působí jako typická hororová klišé. Statické záběry tvořící většinu snímku sice umožňují působivou práci s prostorem, vzhledem k délce filmu ale začnou časem působit monotónně. Podobný efekt mají i opakující se symetricky komponované záběry.

Protagonistku si zahrála Maika Monroe, kterou zviditelnila především role v hororu Neutečeš (It Follows, 2014). Agentku Lee Harker v jejím podání je však těžké pochopit – a nejen proto, že vyniká „silnou intuitivností“, která ale ve filmu nakonec prakticky nehraje roli. Tato schopnost působí spíše jako výmluva, proč se scénář nikdy detailněji neponoří do vyšetřování. Hrdinčino jasnovidecké nadání tak nedostává šanci působit jako protiklad racionality FBI, protože z procedurální práce toho příliš nevidíme. Perkins o realističnost neusiluje ani v policejních postupech, ani v zachycení doby, o níž tak vypovídají hlavně prezidentské portréty na stěnách domácností a policejní kanceláře.

Sériového vraha ztvárnil Nicolas Cage. Ten je s bílou tváří, dlouhými mastnými vlasy a stylizovanou mimikou ve filmu skoro k nepoznání, což je u herce, jenž coby meme v podstatě žije na internetu vlastním životem, jen dobře. Přesto je Cage jako androgynní Longlegs se zálibou v glamrockové hudbě nejpůsobivější ve chvílích, kdy není přímo na plátně. Čím déle ho sledujeme, tím teatrálněji jeho pitvoření působí.

O čem se nemluví

Osgood Perkins při natáčení vycházel z vlastních životních zkušeností. Režisér je synem hororového herce Anthonyho Perkinse, jenž se nejvíce proslavil jako Norman Bates z Psycha (1960). Perkins starší měl během svého života několik vztahů s muži a dokonce podstoupil konverzní terapii. Později se oženil s herečkou Berry Berenson a vychovali spolu dva syny. Perkinsova sexualita byla na veřejnosti často probíraným tématem, v rodině se o ní ale nikdy nemluvilo. A právě tabu tvoří ústřední zápletku snímku Longlegs, který je podle režiséra především o tom, že rodiny své děti často chrání před krutostí světa tím, že před nimi ledacos tají. Svou rodinu jako inspiraci použil i Nicolas Cage, který do role vraha promítl něco ze své matky. Pro loňskou roli Drakuly v hororové komedii Renfield zase údajně čerpal ze svého otce.

Perkins v Longlegs rozvíjí motivy svých předchozích filmů. Téma satanismu zpracoval už v debutu The Blackcoat’s Daughter (2015) z prostředí dívčí katolické školy. Dospívající teenagerky se ve filmu pod tíhou traumatu mění v ideální schránky pro nadpřirozené zlo toužící po chaosu. Satanismus režisér dočasně opustil v minimalistickém hororu I Am the Pretty Thing That Lives in the House (2016), kde mladá pečovatelka zjišťuje, že dům, ve kterém začíná pracovat, skrývá děsivé tajemství. Předposlední Perkinsův projekt Mařenka a Jeníček v lese hrůzy (Gretel & Hansel, 2020) je opulentním fantasy hororem soustředěným na převyprávění klasické pohádky. Namísto chaloupky z perníku a sourozenecké odvahy se ovšem dočkáme Mařenčiny emancipační odysey, při níž hluboko v lesích objevuje své skryté schopnosti.

Nyní Perkins přiznaně recykluje to, co se mu v minulých projektech osvědčilo. Opět sleduje ženskou hrdinku, což mu podle jeho vlastních slov umožňuje udržet si od postav odstup. V letošní novince ovšem své oblíbené motivy přetavuje do stravitelnější podoby. Ve snaze učinit film přístupnější bohužel sklouzává k přílišné explicitnosti, zejména pak v momentě, kdy se všechny linie příběhu setkávají ve vyprávění jedné z postav.

Ve stínu marketingu

Pro pochopení nadšených zahraničních reakcí je třeba nastínit megalomanský způsob, jakým studio Neon, které za filmem stojí, projekt prezentovalo. Letos v lednu, tedy půl roku před premiérou, se na YouTube začala objevovat záhadná videa s útržky z filmu. V amerických městech se tyčily billboardy s telefonním číslem, na němž se po zavolání ozýval hlas titulního záporáka. Pozornost fanoušků přilákal také inzerát v Seattle Times se záhadnou šifrou, který vedl k webové stránce s detaily o vyvražděných rodinách z filmu. Kombinace propracované „analogové“ i „digitální“ kampaně a znepokojivých teaserů, které lákaly na „nejděsivější film dekády“, vzbudila velká očekávání. Ta ještě umocnil fakt, že podoba Nicolase Cage zůstala ve všech promo materiálech skrytá. O jeho stylizaci dlouho nevěděla ani představitelka hlavní role, která se s Cagem setkala až během první společné scény. I tato skutečnost byla chytře využita marketingem – jedna z upoutávek obsahuje nahrávku hereččina tepu a ukazuje, že po spatření filmového antagonisty vzrostl na 170.

Marketingová kampaň jednoduše slibovala horor, na který diváci jen tak nezapomenou. Ve výsledku dostali spíše syntézu toho, co už někde viděli. To by samo o sobě nepředstavovalo takový problém, kdyby Perkins jednotlivé elementy dokázal smysluplně propojit. V tom ovšem režisérův dosud nejambicióznější snímek selhává.

Autorka je filmová publicistka.

Longlegs. USA 2024, 100 minut. Scénář a režie Osgood Perkins, kamera Andrés Arochi, hudba Elvis Perkins, hrají Maika Monroe, Nicolas Cage, Blair Underwood, Alicia Witt ad. Premiéra v ČR 22. 8. 2024.