V redakci máme soupis tematických čísel, která bychom rádi připravili. Ten seznam v průběhu let proškrtáváme a zároveň doplňujeme nová témata. Některé nápady se v něm sotva objeví, a už jsou v tisku, zato jiné položky se přesouvají z roku na rok, což většinou značí, že se s nimi pojí nějaké nesnáze. To byl případ aktuálního vydání, které se věnuje politice identity. Dlouho jsme měli za to, že v době kulturních válek, z nichž těží převážně krajní pravice, se prostě nehodí zaměřovat kritiku identitářství i na progresivní či liberální levici – mimo jiné proto, že v tuzemsku jde spíš o okrajovou skupinu než o masové hnutí a že by tato kritika nutně mířila do prostředí, které je nám ideově blízké.

Události posledních týdnů, kdy jsme především ze strany obhájců „konzervativních hodnot“, ale i některých liberálů v souvislosti s olympiádou slyšeli jedno nenávistné vyjádření za druhým, nicméně ukazují, že kdybychom čekali na vhodnou příležitost, nemuseli bychom se také nikdy dočkat. A mimo to věříme, že kritický pohled spojený s levicovou, sociálně citlivou perspektivou je v tuzemské diskusi potřeba. Zvláště když si uvědomíme, že vypořádání s levicovým identitářstvím u nás zpravidla končí jeho popřením: nic takového v Česku přece nemáme!

Z tematických textů se ale zdá, že nějaké formě identitářství podléháme všichni, i když máme sklon to přehlížet. V prostředí, které deklaruje své emancipační úsilí, se pak radikalita snadno promění v disciplinaci uplatňovanou uvnitř hnutí. „Člověk se vyčerpává v aktivismu, který nemá žádný vliv, oddává se úmornému kultu performance, v němž jde o to, aby byla v každém okamžiku, tady a teď, aktualizována jeho radikální identita.“ Těmito slovy popsal Neviditelný výbor v knize Našim přátelům „drobný teror“ a izolovanost aktivistických kruhů, které „mezi sebe a svět umístily radikálnost jako kritérium: už nevnímají jevy, jen jejich míru“.

I když se reflexe politiky identity v tomto čísle zaměřují především na levici, nevyhnuli jsme se pochopitelně ani kritice pravicového identitářství, ať už se projevuje cenzurou knih s LGBTQ+ tematikou ve Spojených státech, anebo konzervativní – a značně účelovou – kritikou takzvané woke levice.

Problém s identitou spočívá v tom, že je tím, čeho si na sobě ceníme – a proto máme sklon útočit na vše, co ji v našich očích ohrožuje. Což je emoce, které lze velmi snadno zneužít. Přitom platí, že čím partikulárnější je skupina, jež naši identitu reprezentuje, tím ohroženější se cítíme a tím radikálnější, ale často i slabší je náš hlas. Neznamená to nicméně, že by identita v politice neměla své místo, ani že by politika identity neměla své klady – o tom ostatně svědčí řada historických emancipačních úspěchů. Také je však třeba vidět, že snadno sklouzává k dogmatismu, který zamezuje nejen polemice, ale i dialogu. A právě ten bychom tímto číslem rádi otevřeli.