Série silných – a místy nekonzistentních – vyjádření amerického prezidenta na adresu Ukrajiny a jejího prezidenta Volodymyra Zelenského, jež vygradovala 28. února během bizarní tiskové konference v Oválné pracovně, nejen v českých médiích na okamžik zastínila druhou z položek Trumpem avizované manifestace schopnosti uzavřít dohodu. Otázka dalšího vývoje izraelsko­-palestinského konfliktu a role saúdské monarchie coby nejvýznamnější arabské regionální mocnosti i přesto zůstává na stole a má srovnatelný význam se snahou ukončit již tři roky trvající Putinovu „speciál­ní vojenskou operaci“ na Ukrajině. Výroky šéfa Bílého domu ohledně vysídlení Palestinců z Gazy, které pronesl jen krátce po svém opětovném usednutí do prezidentského křesla, nechaly jen málokoho na Blízkém východě v klidu. Bez povšimnutí je nemohli nechat ani saúdští vládci, kteří od proslulé smlouvy uzavřené v roce 1945 v den svatého Valentýna na Velkém Hořkém jezeře sdílejí se Spojenými státy komplikovaný, nicméně trvalý svazek založený na vzájemné nepostradatelnosti.

Dvojkolejné reformy

Saúdská Arábie se v bouřlivém blízkovýchodním dění posledních let zdánlivě držela zpátky a snažila se spíše nenápadně posilovat v boji o pozici regionálního hegemona, o niž soupeří s Tureckem, Íránem, ale i malým, nicméně nesmírně bohatým a vlivným Katarem. Korunní princ Muhammad bin Salmán (známý pod zkratkou MBS) sice po brutální vraždě semiopozičního novináře Džamála Chášukdžího v říjnu 2018 na saúdskoarabském generálním konzulátu v Istanbulu na chvíli ztratil aureolu osvíceného vládce, který razantně mění poměry v zahnívající saúdské gerontokracii, reálpolitičtí západní spojenci Rijádu však byli velmi rychle ochotni na tuto aféru „zapomenout“. Monarchie dále pod vedením machiavelistického třicátníka prosazovala dvojkolejné reformy směřující na jedné straně k nebývalé společenské liberalizaci (zejména v otázce postavení žen), na straně druhé potom k utužování diktatury a nekompromisnímu potlačování disentu všeho druhu.

Součástí „reforem“ bylo i diskrétní postupné navazování neformálních vztahů se Státem Izrael, které nabralo na intenzitě po vraždě Zahrána Allúše ruským leteckým úderem v prosinci 2015. Charismatický velitel stál v čele Islámské armády (Džajš al­-islám), protiasadovské opoziční formace, jež v rámci konfliktu v Sýrii působila coby hlavní zástupce zájmů Rijádu, který od Allúšovy smrti hraje v mocenském boji ve válkou zbídačené zemi „druhé housle“. Bezpečnostní spolupráce Saúdské Arábie s Izraelem, motivovaná sdílenou animozitou vůči regionálním ambicím Íránské islámské republiky, se stala veřejným tajemstvím. „Abrahámovské dohody“ ze září 2020, které byly uzavřeny mezi Židovským státem a Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem (jež později doplnily dohody se Súdánem a Marokem), měly být lakmusovým papírkem možného navázání oficiálních vztahů se Saúdskou Arábií bez nutnosti ustavení nezávislého palestinského státu. Ten byl jasnou podmínkou „normalizace“ vztahů v rámci mírového návrhu korunního prince Abdulláha z roku 2002, na který tehdy izraelská strana nereagovala. Oficiální návštěvy (spíše druhořadých) izraelských ministrů v Saúdské Arábii a vyjádření MBS pro americkou stanici Fox News jen několik týdnů před 7. říjnem 2023 o pokroku na cestě k navázání oficiálních vztahů bez explicitního zmínění podmínky dvoustátního řešení jako by potvrzovaly tezi, že palestinská otázka se dávno ocitla na druhé koleji a fakticky se za ni nikdo v arabském světě nebude bít.

Odsunout Palestince

Palestinská kauza – a její řešení v podobě ustavení samostatného státu a návratu palestinských uprchlíků – byla po dlouhé dekády rétorickou zbraní arabských vládců a otevřenou ranou pro velkou část veřejnosti v arabském, ale i širším muslimském světě. Po roce 2011 a arabském jaru sílily hlasy různých komentátorů i analytiků, že „palestinské téma“ se vyčerpalo, nikoho už nezajímá a v budoucí dynamice dění na Blízkém východě již nesehraje významnější roli. Spektakulární útok Hamásu a přidružených militantních skupin v Gaze na příhraniční izrael­ské vojenské základny, kibucy a taneční festival, jemuž padlo za oběť 1 200 Izraelců, a následná izraelská vojenská operace v Gaze, jež si podle nejstřízlivějších odhadů vyžádala minimálně šedesát tisíc životů Palestinců, tento názor spolehlivě vyvrátily.

Saúdská Arábie v reakci na narůstající počty palestinských obětí pozastavila jakékoli rozhovory s Izraelem a potvrdila „ústřední místo Palestiny v srdcích všech Arabů a muslimů“ a nutnost ustavení nezávislého palestinského státu. Jakkoli Bidenova administrativa de facto bezpodmínečně podporovala brutální tažení Netanjahuovy vlády v Gaze, v oficiálních komuniké nikdy neopustila podporu myšlence dvoustátního řešení. To explicitně popřel až Donald Trump během setkání s Benjaminem Netanjahuem 4. února, když k překvapení izraelského premiéra navrhl jako řešení konfliktu přesunutí Palestinců z Gazy do Egypta a Jordánska. „Bibi“ se chopil příležitosti a o den později amerického prezidenta trumfoval bizarním návrhem přesunout Palestince na „rozsáhlá saúdská území“. Saúdskoarabské diplomacii v tu chvíli už nezbývalo než se probrat z dosavadní letargie, když i mnoho jiných států – samozřejmě s výjimkou České republiky – reagovalo pobouřeně na takto bezprecedentní popření mezinárodního práva a faktickou výzvu k etnické čistce.

Arabský plán

V prohlášení vydaném krátce po Trumpových skandálních výrocích saúdskoarabské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že monarchie „jednoznačně odmítá jakékoli porušování legitimních práv palestinského lidu, ať už prostřednictvím izraelské osidlovací politiky, anexe půdy nebo pokusů o vysídlení palestinského lidu z jeho země“. Role Rijádu určitě není slabá, o čemž svědčí následné Trumpovy zjemňující výroky, v nichž naznačoval, že téma „je na stole“ a „připravené k řešení“. Podobné nahlížení světa ignorantskou obchodní optikou se již brzy nicméně může ukázat krátkozraké. Arabské státy v čele s Rijádem oznámily na začátku března vlastní plán řešení „palestinské otázky“, zatímco Čína coby Trumpův proklamovaný úhlavní nepřítel stojí připravena v pozadí. Snahy narcistního Trumpa působit na Blízkém východě coby „šerif“ a „mistr dohody“ jsou tak podle názorů mnoha odborníků předem odsouzeny k neúspěchu.

Autor je arabista.