Vzpomínky na starověk a středověk mívají ve střední Evropě charakter vymýšlení národních a státních počátků a hranic mezi barbarstvím a civilizací. V preambuli české ústavy čteme o návaznosti na „tradice dávné státnosti zemí Koruny české“, v té slovenské zase o „cyrilometodějském duchovním dědictví a historickém odkazu Velké Moravy“. Jak nedávno napsala Zuzana Kepplová, liberálové se dnes podobných medievalistických vyprávění většinou štítí a nevědí si s nimi rady. Jednodušší je posmívat se krajní pravici za to, jak výstředně se jich zmocňuje.

Pro rakouské a československé dějepisectví představovaly vágní obrazy dávného moravského světa výzvu, jak v regionu mezi Dunajem a Labem vytvořit kontinuitu mezi antickými říšemi a moderním státem. Dějepisné konstrukce o Germánech, Slovanech nebo Byzantincích sloužily k přemítání o moderní evropské periferii. Útok Ruska na Ukrajinu a vzestup středoevropských konzervativců tyto úvahy opět oživují.

Byzantolog a slavista Vladimír Vavřínek, který zemřel 14. srpna 2024 ve věku 94 let, byl jedním z mála historiků, kteří se k věci dovedli erudovaně, srozumitelně a s idealistickým přesahem vyjádřit. Proslul jako autor knih o cyrilometodějské misi, a také jako tolerantní a vlídný člověk.

Od Alexandra k Rastislavovi

Vavřínek byl ovlivněn seberozvojovým skautským Kruhem bývalého premonstráta a pozdějšího komunisty Pavla Křivského, zároveň se však trápil, že zradil rodiče opuštěním katolické víry. Mluvil o sobě jako o levičákovi, ale opovrhoval popřevratovou KSČ. Po maturitě v roce 1949 se chtěl věnovat orientalistice nebo antickým dějinám. Na pražské filosofické fakultě obhájil disertaci o povstání v Pergamonu v 2. století př. n. l. Zatímco školitel Josef Dobiáš byl spokojen, oponenti Vavřínkovi vytýkali nedostatek odkazů na sovětskou vědu a příliš beletristický styl.

Fascinaci helénismem, kterou později vysvětloval sněním o syntéze východního a západního světa, zúročil v popularizační knížce o Alexandru Makedonském (1967). Starověk v jeho podání nabízel nejen příklady společenských vzpour a hospodářských reforem, ale také model překonávání kulturních a rasových předsudků. V řecko­-perské helénistické kultuře spatřoval nenaplněný potenciál „splynutí různých národů a kultur v jeden celek, pro nějž by nejvyšším zákonem byla láska a jednota srdcí a myslí“. Nově založená Československá akademie věd však potřebovala utužovat spíše lokální československou identitu.

Archeologové tehdy na Moravě ­přicházeli s nálezy raně středověkých kostelů, bohatě vybavených hrobů a šperků. Textů, které by o tomto závratném kulturním dědictví něco věrohodného řekly, však bylo (a stále je) velmi málo. Šestadvacetiletý Vavřínek dostal za úkol vyrovnat se s novými objevy, a tím vlastně i s údajnými kořeny „slovanské“ a socialistické republiky. Velká Morava ani šíření křesťanství ho přitom nezajímaly a k Byzanci cítil stereotypní odpor. Dodnes mnozí publicisté vysvětlují Putinův režim pomocí odkazů k údajnému kremelskému cézaropapismu, „věčnému byzantinství“ a dědictví mongolské poroby. I tehdy představovala východořímská říše zhmotnění strnulého absolutismu. Vavřínek si musel rychle osvojit staroslověnštinu a zájem o kosmopolitní helénistickou civilizaci nahradit výzkumem domněle dekadentního mocnářství.

V době vymezování východního a západního bloku a procesů s křesťanskými intelektuály byly otázky, „kam patříme“ a „z jakých zdrojů můžeme čerpat“, znovu na stole. Akademický výzkum duchovní orientace Velké Moravy měl tomuto zadání vyjít vstříc.

Mezi Východem a Západem?

Nedostatek pramenů řešili tehdejší vědci například tak, že z tvaru základů kostela vyvozovali kulturní zázemí jeho stavitelů. Vavřínek do této debaty vstoupil kritikou domněnky, že křesťanství na Moravě rozšířili iroskotští misionáři. Dnes je představa o iroskotské misii na Velké Moravě zcela odmítnuta, kritizovat tuto tezi v padesátých letech však znamenalo zařadit se mezi režimní historiky a znepřátelit si badatele vzdorující komunistickému tlaku. Očekávání stranických akademiků spojená s orientací výzkumu na východní zdroj slovanského křesťanství ovšem nakonec nenaplnil ani Vavřínek.

Bylo jasné, že soluňští bratři v roce 863 vstoupili do prostředí, kde přinejmenším společenské elity byly dávno pokřtěné, křesťanství už desítky let tvořilo součást politického a duchovního života a postupně vytlačovalo starší místní tradice. Vavřínek však ukázal, že není potřeba politicky přeceňovat „původ“ moravského křesťanství a už vůbec ne vězet ve východo­-západním dilematu. Křesťanství se totiž na Moravu šířilo také z jihu – z akvilejského patriarchátu na severu Itálie.

Jisté zklamání a zároveň oživení přineslo i Vavřínkovo zkoumání cyrilometodějské mise. V Konstantinopoli podle něj mojmírovská Morava nikoho nezajímala. Řekové ne­usilovali ani o šíření křesťanství, ani o překlady biblických textů do dalších jazyků. Rastislav byzantského císaře žádal o pomoc s emancipací moravské církve, která existovala již několik desítek let, od církve bavorské. Na jeho žádost Byzantinci odpověděli jen proto, že to pro ně v danou chvíli bylo výhodné s ohledem na dění v Bulharsku. Tam ostatně nakonec uprchli Metodějovi žáci poté, co je Moravané vyhnali. I proto Vavřínek označoval cyrilometodějskou misi (o „misii“ v christianizačním slova smyslu vlastně nešlo) za spíše neúspěšnou.

Roubování příběhu Konstantina a Metoděje na orientalistický mýtus o střetávání Východu a Západu je dodnes přetrvávajícím klišé. Jestliže římský papež moravské snaze o vytvoření samostatné diecéze a provozování bohoslužeb ve slovanském jazyce vyhověl, nebylo to kvůli sporu s Byzancí, ale aby oslabil bavorskou (tedy latinskou) církev. Konstantin si musel překlad biblických textů do slovanského jazyka v Byzanci vyvzdorovat a inkluzivní šíření křesťanství a řecké vzdělanosti bylo jeho osobní, tehdy naprosto nevšední iniciativou. Metoděj pak neúspěšně usiloval o vybudování samostatné a v regionálním kontextu udržitelné místní administrativní struktury pro potřeby moravských elit. Znamenalo to toleranci a zapojení prvků zavedených latinskými misionáři. Za svého nástupce ostatně nevybral nikoho ze svých byzantských společníků, ale místního člověka, latinsky i slovansky vzdělaného Gorazda. Pro Konstantina ani Metoděje loajalita vůči byzantskému císaři a oddanost římskému biskupu nebyly v rozporu.

Regionální emancipace

Vždycky mě uchvacovalo, že z Vavřínka nikdy nebyla cítit nostalgie, skleslost ze směřování současného světa ani nedůvěra vůči mladším kolegyním a kolegům. Konstantinův univerzalismus, podpořený a zároveň omezený klasickou řeckou vzdělaností, byl zřejmě tím, díky čemu se bytostně optimistický Vavřínek „našel“ ve zdánlivě vlasteneckém tématu, protežovaném politickými zájmy ČSAV. Zalíbila se mu představa, že Konstantin a Metoděj na Moravě neusilovali o byzantský velmocenský import, ale o vytvoření funkční syntézy různých místních tradic, zařazující moravskou společnost do univerza spasitelných lidských bytostí. Na­­místo vyprávění o „příchodu křesťanství“ nabídl příběh o regionální emancipaci. A především představil Konstantinův překladatelský projekt jako něco, co vzdáleně připomíná nenaplněnou vizi synkretické „všelidské civilizace“, zahlédnutou dřív v troskách Alexandrova tažení. Konstantin totiž podle Vavřínka neinicioval rozvoj slovanského písemnictví proto, aby Slované měli „něco vlastního“. Cílem bylo umožnit Slovanům, aby se mohli podílet na „všelidském“ – alespoň v oné omezené podobě humanismu, která byla tomuto byzantskému mnichovi v devátém století dostupná.

V tom smyslu je ustavující reference na cyrilometodějskou tradici něčím, co dnešní Česko může Slovensku závidět. Každoroční červencová připomínka Konstantina a Metoděje tu bývá spíše bezradná, navíc si ji obvykle přivlastňují skupinky konzervativních identitářů. V loňském roce Vavřínek doplnil druhé vydání své knihy Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem dovětkem, v němž se zaměřuje právě na tento paradox. Církevní slovanština byla vymyšlena jako nástroj křesťanského univerzalismu. To však nezaujalo ani řecké šovinisty v Byzanci, ani ty latinské v Římě nebo ve Francké říši: „Konstantinovo kulturní dílo se obrátilo v pravý opak jeho pojímání organizace křesťanské společnosti.“ Když se v průběhu středověku církevní slovanština v Bulharsku nebo v Chorvatsku přece jen ujala, stala se rekvizitou lokální, partikularistické kulturní identity. V praxi současné vládní politiky na Slovensku nebo třeba v Rusku je takto „opačně“ používána i dnes. Vladimír Vavřínek nám ukázal, že její příběh lze vyprávět i jinak.

Autor je historik.