Aktivní i pasivní volební právo si ženy ve Spojených státech amerických vybojovaly až po téměř stoletém boji v roce 1920. První žena ucházející se o prezidentskou funkci se však objevila o padesát let dříve – v roce 1870 oznámila Victoria Woodhull kandidaturu za nově vzniklou Equal Rights Party (Stranu rovných práv). Čtyřiatřicetiletá aktivistka, novinářka a první žena zaměstnaná v pozici burzovní makléřky však budila spíše smích a opovržení. Nejen že jí scházel jeden rok k věku, který byl podmínkou účasti v boji o prezidentský úřad, ale skandální bylo zejména její obhajování tzv. volné lásky. Dodejme, že v jejím podání šlo zejména o svobodu volby partnera či rozchodu, i tak ovšem její myšlenky v druhé polovině devatenáctého století vyvolávaly nenávistné emoce.

Ty následně umocnil její spolukandidát, černošský abolicionistický aktivista Frederick Douglass, který byl nominován bez svého vědomí a ani se aktivně nepodílel na kampani. Equal Rights Party jej nominovala s vírou, že se tak podaří spojit bojovníky za rovná práva Afroameričanů a žen dohromady. Kandidatura však skončila očekávaně neúspěchem, manželé Woodhullovi byli před volbami zatčeni za „vydávání obscénních novin“ a nebylo jim umožněno volit. Později se Victoria Woodhull pokoušela kandidovat ještě dvakrát, v letech 1884 a 1892 – a oba pokusy skončily neúspěchem. Poté pověsila politickou dráhu na hřebík, odstěhovala se do Anglie a věnovala se hlavně novinářské činnosti a svým dalším vášním, zejména spiritismu a automobilismu. Zemřela v roce 1927.

Vláda spodniček

Další žena vstoupila, tentokrát již úspěšněji, do volebního klání v roce 1884. Americká advokátka Belva Ann Lockwood byla první ženou, které bylo dovoleno vykonávat svou praxi u Nejvyššího soudu. Shodou okolností na základě zákona, který spolu s dalšími sama připravila a prolobbovala. Během své praxe například úspěšně zastupovala kmen Čerokíů, který požadoval peněžitou kompenzaci za to, že se vzdá svých pozemků. Její prezidentské kampaně provázely, stejně jako v případě Woodhull, útoky médií, která její kandidaturu označovala za „revoluci“, posílala ji zpátky do kuchyně či varovala před „vládou spodniček“.

Zároveň Lockwood udělala stejnou věc jako její předchůdkyně – za svého spolukandidáta si vybrala mírového aktivistu Alfreda H. Lovea, aniž by měla jeho souhlas. Když se Love o své nominaci dozvěděl, ostře ji odmítl, protože nechtěl být v administrativě vrchního velitele ozbrojených sil.

Poté, co nezískala ani jednoho delegáta, vedla právnička kampaň za započítání svých hlasů, neboť prý měla důkazy o tom, že volební komise hlasy pro ni vyhazovaly jako neplatné. Ani apely na Kongres USA však nepomohly. Lockwood se po zbytek života věnovala publikační činnosti, zejména v oblasti rovných příležitostí a mírových aktivit – hořkou tečkou za jejím životem je pak skutečnost, že americká armáda během druhé světové války po této protiválečné aktivistce pojmenovala obchodní loď.

Oblíbená senátorka

Na svou další větší příležitost postavit se mu­žům v prezidentských volbách muselo ženské hnutí čekat téměř osmdesát let. V bipartijním systému Spojených států bylo a je pro nezávislé kandidáty v podstatě nemožné uspět. Margaret Chase Smith z Maine se ve svých třiatřiceti letech zapojila do činnosti Republikánské strany. Poté, co její manžel, člen Sněmovny reprezentantů, dostal roku 1940 infarkt, požádal ji, aby místo něj kandidovala v blížících se volbách. Ty vyhrála a stala se na osm let kongresmankou. Po osmi letech ohlásila svou kandidaturu do horní komory za stát Maine a i díky účinné kampani vedené zdola drtivě porazila demokratického vyzyvatele.

Během svého mandátu se opřela do senátora McCarthyho, který odhalováním údajných komunistických agentů ničil životy tisíců lidí na základě nepodložených tvrzení o jejich příchylnosti k Sovětskému svazu. McCarthy se zapojil do kampaně jejího protikandidáta, odvolal ji z funkce členky podvýboru pro vyšetřování a na její místo pomohl dosadit budoucího prezidenta Richarda Nixona. Populární senátorka byla znovu zvolena v roce 1960. O čtyři roky později u prezidentských voleb mandát obhajoval Lyndon B. Johnson a republikánská strana se snažila najít vhodného a silného protikandidáta. Smith výzvu přijala a s volebním klipem ­Leave It to the Girls (Nechte to holkám) od zpěvačky Hildegard se vrhla do boje. V republikánských primárkách se umístila na pátém místě (na počet delegátů dokonce na třetím) a následně podpořila kandidáta Barryho Goldwatera, který však prohrál. Smith se vrátila na své senátorské křeslo, kde setrvala až do roku 1972. Na šest let se také stala předsedkyní republikánských senátorů.

První afroamerická kandidátka

Zůstaneme v roce 1972. Shirley Chisholm, demokratická členka Sněmovny reprezentantů, oznamuje svůj vstup do souboje o Bílý dům. Jako první žena za Demokratickou stranu a jako první Afroameričanka vůbec. Svůj před­­chozí život zasvětila vzdělávání a pomoci afroamerickým politikům. V roce 1968 se uchází o křeslo ve Sněmovně reprezentantů za newyorský obvod, do kterého spadal i vyloučený Brooklyn. S heslem „nekoupená a neovládaná“ vyhrává a stává se první černou ženou zvolenou do Kongresu.

Zpočátku jí byl přidělen výbor pro zemědělství. Pro jeho agendu neměla jako městský člověk správné předpoklady, a tak se souběžně věnovala i zákonům o péči o dítě, pomoci afroamerickým spoluobčanům a všeobecné zdravotní péči. Později prohlásila, že největší diskriminace vůči její osobě nepramenila z rasových důvodů, nýbrž z toho, že je žena.

S podobnou situací se setkala během účasti v demokratických primárkách. Bylo jí dokonce vyhrožováno smrtí a všeobecně byla považována za neseriózní kandidátku. I tak ji podpořil bývalý viceprezident Hubert Humphrey a ve volbách se umístila na pátém místě (za později neúspěšným kandidátem Georgem McGovernem).

Po zbytek svého mandátu v dolní komoře čelila kritice z feministických i černošských kruhů, které tvrdily, že podporuje tradiční demokratické kandidáty namísto feministických či protiválečných kandidátů a kandidátek. Později sama připustila, že šlo zejména o snahu vyhnout se naprosté izolaci, jíž jako „rebelantská“ kongresmanka čelila, a vydobýt si pozici, v níž bude mít její slovo váhu. O znovuzvolení v roce 1979 neusilovala. Zemřela na počátku roku 2005 a na jejím náhrobku je vytesán její první volební slogan: „Nekoupená a neovládaná“.

Vaz jí zlomil volební systém

V druhé polovině dvacátého století se objevilo mnoho žen, které chtěly usilovat o prezidentský úřad, ať už jde o první kandidátku asijského původu Patsy Mink, radikální feministku Sonie Johnson nebo první Afroameričanku, která byla zapsaná na všech padesáti volebních lístcích, Lenoru Fulani. Ale první ženou, která měla opravdu šanci stát se prezidentkou, byla až bývalá první dáma, demokratická senátorka a ministryně zahraničí Hillary Clinton v roce 2016. Její politická kariéra by potřebovala větší prostor, ale ve zkratce lze říct, že byla pro vojenskou invazi do Iráku v roce 2003, od roku 2008 podporuje sňatky osob stejného pohlaví a v roce 2015 se vyslovila pro podporu hnutí Black Lives Matter. Zároveň lobbovala za veřejné zdravotnictví v intencích předchozího prezidenta Obamy.

V demokratických primárkách byl jejím největším soupeřem levicový senátor Bernie Sanders, který na rozdíl od ní nezískal důvěru stranických špiček včetně tří bývalých prezidentů a tří bývalých viceprezidentů. Clinton se tak stala lídryní demokratů do prezidentských voleb proti republikánovi Donaldu Trumpovi. A stejně jako její předchůdkyně čelila útokům kvůli svému pohlaví, republikánská média pak útočila zejména na její roli matky a manželky. V samotných volbách jí však kromě úniku e­-mailů, podpory ze stran autoritářských států či zdravotního stavu uškodil samotný americký volební systém – získala sice vyšší počat hlasů než její oponent, rozhoduje však počet volitelů.

Nyní má reálnou šanci stát se první ženou v Bílém domě Kamala Harris. Poněkud to ale komplikuje fakt, že v pozici senátorky i státní zástupkyně v minulosti rozhodovala až anti­feministicky. Z výše popsaných příkladů je zřejmé, že to v USA – a pochopitelně nejen tam – mají v politice ženy navzdory těžce vybojovaným právům stále o dost složitější než muži. Brzy uvidíme, zda se americká společnost posunula od „vlády spodniček“ někam dál.

Autor studuje historii.