Shimozato Chisoku

(1640–1704)

蜻蛉の顔は大方目玉仮名

tonbō no kao wa ōkata medama kana

tvář vážky –

dvě veliké oči

a nic víc!

Matsuo Bashō

(1644–1694)

蜻蜓や取り付き兼ねし草の上

tonbō ya toritsuki kaneshi kusa no ue

stokrát a jednou

přistává vážka na stéblo –

a marně

Yokoi Yayū

(1702–1773)

釣下手の竿に来て寝る蜻蛉哉

tsuri heta no saho ni kite neru tonbo kana

vážky slétají

ke spánku na prutu

líného rybáře

Kaga Chiyo­-ni

(1703–1775)

行く水におのが影追ふ蜻蛉かな

yuku mizu ni onoga kage ofu tonbo kana

své vlastní stíny

na proudící vodě

dohání vážka

Natsume Sōseki

(1867–1916)

肩に来て人懐かしや赤蜻蛉

kata ni kite hito natsukashi ya akatonbo

červená vážka

mi sedí na rameni –

jaká důvěrnost!

Shinohara Ontei

(1872–1926)

蜻蛉の見る見るふえて入り日かな

tonbo no mirumiru fuete irihi kana

zapadá slunce

tolik tolik vážek

se dívá

Kawahighashi Hekigotō

(1873–1937)

虚空より戻りて黍の蜻蛉かな

kokū yori modorite kibi no tonbo kana

vážka

létala prostorem a teď

sedá na proso

Takahama Kyoshi

(1874–1959)

蜻蛉飛んでことなき村の昼間なり

tonbo tonde koto naki mura no hiruma nari

vážky v poledne

poletují po vesnici

kde se nic neděje

Usuda Arō

(1879–1951)

夕凪や濱蜻蛉につつまれて

yūnagi ya hama tonbō ni tsutsumarete

klid na pláži –

za stmívání obklopený

vážkami

Iida Dakotsu

(1885–1962)

汲まんとする泉をうちて夕蜻蛉

kuman to suru izumi wo uchite yūtonbo

na pramen vody

doráží vážka navečer

chce ho snad vypít!

Taneda Santōka

(1882–1940)

つかれた脚へとんぼとまつた

tsukareta ashi he tonbo tomatta

na nohy

tak strašně unavené

vážka sedne

Hoshino Tatsuko

(1903–1984)

蜻蛉のおのが影追う水鏡　

tonbo no onoga kage ōu mizu kagami

své vlastní stíny

v zrcadle hladiny

dohání vážka

Básnířka Tatsuko parafrázuje 200 let starou báseň

od mnišky Chiyo­-ni (viz jinde na této dvojstraně)

s jemnou změnou ve druhém verši („yuku mizu ni“
x „mizu kagami“).

Jeffers Rinko

(1934)

隠沼や木洩れ日秘か蜻蛉生る

komorinu ya kimorebi hisoka tonbo aru

v záblescích slunce

z pošmourné vody se rodí

vážka za vážkou

Ōishi no Minomaro

(8. stol.)

石走る瀧もとどろに鳴く蝉の声をし聞けば都し思ふ

iwabashiru taki mo todoro ni naku semi no kowe wo shi

kikeba miyako shi omofu

když naslouchám

naříkajícím cikádám

za vodopádem

padajícím ze skal

myslím na slasti města

Fujiwara no Sanekata

(?–998)

蓮葉にうかぶ露こそたのまるれなに空蟬の世をなげくらむ

hachisu ba ni ukabu tsuyu koso tanomarure nani utsusemi

no yo wo nagekuramu

kdo teskní

nad prchavostí rosy

pod lotosy?

proč tedy oplakávat

lehýnké schránky cikád?

Dvorní dáma Sagami

(začátek 11. století)

下紅葉ひと葉づゝちる木のもとに秋と覺ゆる蝉の聲かな

shita momiji hito zutsu chiru ko no moto ni aki to

oboyuru semi no kowe kana

neslyšně

padá z červených javorů

list za listem

chvějí se hlasy cikád

tohle je podzim

Fujiwara no Iefusa

(1167–1196)

夏山の木ごとにひゞく心地して一方ならぬ蝉の諸聲

natsuyama no ki goto ni hibiku kokochi shite hitokata

naranu semi no morogoe

v letních kopcích

zní hromování cikád

ze všech stran

z každého keře a stromu

takový mám pocit

Matsuo Bashō

(1644–1694), báseň z roku 1687

しずけさや岩にしみいる蝉の声

shizukesa ya iwa ni shimiiru semi no koe

takové ticho

do skály řeže

zpěv cikády

Kobayashi Issa

(1763–1828), báseň z roku 1809

母恋し恋しと蝉も聞ゆらん

haha koishi koishi to semi mo kikoyuran

i cikádě

se stýská po mámě

proto tak pláče!

Kobayashi Issa

(1763–1828), báseň z roku 1822

むら雨の雫ながらや蝉の声

murasame no shizuku nagara ya semi no koe

jako když hustě

a vytrvale prší

cikády crčí

Masaoka Shiki

(1867–1902)

名も知らぬ大木多し蝉の声

na mo shiranu taiboku ōshi semi no koe

cožpak cikády

znají jména stromů

ve kterých pláčou?

Minamoto no Nobusada

(1155–1225)

露深きあはれを思へきりぎりす枕の下の秋の夕暮

tsuyu fukaki aware wo omohe kirigirisu makura no shita no

aki no yūgure

jak je mi líto

ubohé kobylky

v podzimní mlze

mohla mi dělat doprovod

já na polštáři ona pod

Z japonských originálů přeložili Helena Honcoopová a Petr Borkovec. Kniha vyjde pod titulem Světlušky v rukávech v nakladatelství DharmaGaia.

Smutek hmyzu

Mnohý podivuhodný hmyz nejstaršími japonskými verši ve formě pětiverší waka vůbec neleze a nelétá. Létají jimi jen motýli (chō 蝶), vážky (tonbo 蜻蛉) a tetelivé roje mušek a nočních můr, zvaných letní hmyz (natsumushi 夏虫), které se upalují v ohni loučí a olejových lamp jako zamilovaní ve své marné lásce.

***

Pro halasení nejmenší havěti – pro rozmanité šustění, ševelení, švitoření, pískání, bzučení, cvrkání, drnčení, vrzání, drnkání aj. – užívá japonština jediné substantivum ne / koe (声 hlas), případně ještě obecnější oto (音 zvuk). A slovesně všichni živí tvorové (včetně lidí) vydávají jediný zvuk naku (泣く) – pláčou.

***

A protože krátký život hmyzu i jeho marné lásky jsou tak podobné těm lidským, převládá i v japonské poezii o hmyzu jako základní nálada smutek (sabishisa 寂しさ), který dobře znali už staří básníci. Právě smutek se stal základem ústředního estetického ideálu melancholie (aware 哀れ), která prolíná celou dlouhou japonskou básnickou tradicí.

***

Ačkoliv se waka píše stejnou formou od začátku písemnictví v 8. století dodnes, její vrcholná éra spadá mezi 10. a 13. století a odráží se v ní unikátní dvorská kultura vysoké aristokracie japonského císařství v období Heian (794–1192). Krátká pětiverší o jednatřiceti slabikách se závazným rytmem 5­-7­-5­-7­-7 slabik, sepisovaná a přednášená zpěvnou intonací dvořany a dvorními dámami, se užívala při každodenní komunikaci formální i soukromé povahy. Kult poezie u japonského dvora v nádherném hlavním městě Kjótu byl spjatý s luxusním životem dvorských vzdělanců, kteří pořádali básnické dýchánky uta­-age a básnické soutěže uta­-awase, básnické výpravy za pozorováním květů sakur (hana­-mi), světlušek (hotaru­-mi) či rudnoucích javorů (momiji­-mi) do přírody a loveckých paláců v okolí hlavního města, ale také náboženské poutě do chrámů a svatyň, spojené s rituály komponování poezie – to vše řízené Ministerstvem básnictví (waka­-dokoro).

***

Překlady stručných trojverší haiku o sedmnácti slabikách s metrem 5­-7­-5 vyžadují lehkou a přesnou zkratku a co nejsoučasnější a nejživější slovník. Haiku mělo podle velekněze této formy Matsua Bashōa (1644–1694) ztělesňovat tři estetické principy: 1. „lehkost“, stručnost, subtilnost (karumi 軽み); 2. „ohebnost“, pružnost, vytříbenost (shiori 撓); 3. „štíhlost“, křehkost, vcítění (hosomi 細み). Jak tvořit japonské haiku, nejlépe osvětlil mistr Bashō sám: „Jdi k borovici, chceš­-li poznat borovici, a jdi k bambusu, chceš­-li poznat bambus. A ve svých textech se zbav osobních předpokladů a předsudků. Jen tehdy budou tvá básnická cvičení účinná, splyneš­-li s pozorovanou skutečností vjedno – pronikneš­-li do pozorovaného dostatečně hluboko, abys mohl spatřit, co je ukryto uvnitř. I kdybys mistrně vládl slovům, pokud to, co pozoruješ, zůstane od tebe odděleno, tvá poezie nebude nikdy pravdivá.“

Výpisky z doslovu Heleny Honcoopové.