Příběhy je potřeba zachránit všemi prostředky, skokem z téměř mrtvého těla do jiného, plného života a mládí. Je to jejich poslední šance.

Viktorija Amelina: Domov pro Doma

Pořád ještě úplně nechápu, co se nám stalo. Když to napíšu, možná to pochopím.

V knize Potopení a zachránění (1986, česky 1993), posledním svazku publikovaném před svou dobrovolnou smrtí, se Primo Levi pokouší promýšlet – už ne formou svědectví, ale eseje – neřešitelnou otázku, proč někteří lidé v mezních situacích, jako je vyhlazovací kampaň, mají podivné štěstí a zachrání se, zatímco jiní, a možná je jich většina, štěstí nemají a potopí se, smete je slepá nenávist a nespravedlnost dějin, diktatur, vůle k moci.

Stejnou otázku si kladu od 27. června 2023, od 19 hodin a 28 minut, kdy nad námi v pizzerii v Kramatorsku, 21,6 kilometru od válečné fronty mezi svobodnou Ukrajinou a Ukrajinou okupovanou Ruskem, vybuchla ruská raketa Iskander s vysokou přesností a nákladem šesti set kilogramů výbušniny.

V tomto pekle, které se na nás sneslo z nebe s úmyslným cílem napáchat co největší škody, způsobit co největší počet úmrtí, co nejvíc bolesti a utrpení, bylo kolem šedesáti lidí těžce zraněno a dvanáct lidských bytostí na místě zemřelo, mezi nimi čtrnáctiletá dvojčata, sestry Julija a Anna Aksenčenkovy.

Našel jsem na internetu jejich poslední fotky a dívám se na ty dívky se smutkem a zvědavostí.

Sestry Aksenčenkovy. Foto rada města Kramatorsk

Mnohokrát jsem u různých dvojčat pozoroval jemnou a bezvýslednou snahu odlišit se, i když jsou obě stejná. Jedna z dívek si vyčesává vlasy výrazně nahoru, do drdolu, který se pokouší vyšplhat do nebe; druhá si je naopak sčesává střemhlav dolů k zemi. Obě tak činí jako upozornění pro ostatní, aby si je nepletli, ať mi neříkají Anna, když jsem Julija, ať mi neříkají Julija, když jsem Anna. Přijít na svět spolu se svým klonem znamená velmi intimní svazek, a tak je přirozené, že obě chtějí oddělit své osudy a najít si svou vlastní identitu. Jiné oblečení, jiný úsměv, přestože se podstatnou část života dívaly do zrcadla té druhé. Jejich osud je ale každopádně smísil jak při narození, tak ve smrti. O několik dní později se dočítám, že je pohřbili ve dvou stejných rakvích, jednu po boku druhé, a obě stejně ustrojené, v bílých svatebních šatech, jak je na ukrajinském venkově zvykem, když dívka zemře jako panna.

Otec, který je do té restaurace vzal na pizzu, což byla odměna za dobré vysvědčení na základní škole, a který seděl naproti oběma svým dcerám u jednoho stolu, měl tu strašnou smůlu, že útok ruské střely přežil. Je jedním ze zachráněných a musí být přítomen na pohřbu svých dvojčat. Neznám pana Aksenčenka, ale určitě má jasno v tom, že by si s nimi svůj osud okamžitě vyměnil. Vím, že by byl raději volil smrt pro sebe a život pro své dcery.

Já, který si znovu a znovu kladu stejnou otázku, v tom tak jasno nemám. A na pokrytectví nemám právo. Nedokážu odpovědět se stejnou samozřejmostí jako ten nešťastný otec. Vím, že je to velmi nespravedlivé, je ošklivé to říkat, a dokonce si to i myslet, ale navzdory mým rokům mě pořád ovládá sobecká vůle k životu. A také vím, že by ta vůle bezezbytku zmizela, kdyby přede mnou zabili mé dvě děti.

Všichni jsou vinni

Postupně a čím dál víc se ve mně ale usazuje pocit, jejž kdysi popsal Vasilij Grossman v jednom ze svých románů, Panta rhei (1970, česky 1999): „Mezi živými není nevinného, všichni jsou vinni.“ Možná právě tohle Primo Levi (a mnozí další přeživší holokaustu a koncentračních táborů) nedokázal unést, a proto se jednoho dne, zmožený úzkostí, bez varování vrhl ze schodů. Nevíte proč, ale cítíte vinu, vinu za to, že žijete, že musíte sdílet svět s těmi, kdo zabíjeli vaše přátele, vaše sousedy, vaše bližní a zabíjejí je dál a dál.

Když se Vasilij Grossman po dvou a půl letech nacistické okupace Ukrajiny mohl konečně vrátit do města, kde se narodil, do Berdyčeva,1 nenašel tam jediného žijícího Žida. Ani jednoho. Mezi zmasakrovaným židovským obyvatelstvem Berdyčeva byla i jeho matka, šestašedesátiletá učitelka Jekatěrina Saveljevna Grossman, a jeho sestra, sedmatřicetiletá zdravotní sestra Anna Pavlovna Grossman. Před vpádem nacistů bylo Židů v Berdyčevě několik desítek tisíc, víc než polovina obyvatel, a žili pokojně vedle Ukrajinců, Poláků a Rusů. Když 7. července 1941 vstoupila do města nacistická vojska, zřídili zde Němci vyhlazovací jednotku (Einsatzgruppe), Židy uzavřeli do ghetta a o několik měsíců později, v říjnu, se je rozhodli do jednoho vyhladit a naházet do hromadných hrobů. Jen v Berdyčevě bylo zlikvidováno 35 tisíc Židů, mezi nimi matka a sestra Vasilije Grossmana, který se do konce života soužil tím, že nevyvinul větší úsilí, aby je odtamtud včas dostal.

Úzkost, ale ne strach

V téže restauraci, v níž zemřely sestry Aksenčenkovy, ovšem ne ve vnitřní místnosti (kde se nacházeli všichni, kteří při útoku zemřeli, kromě jedné oběti), ale na terase (kde několik lidí utrpělo lehká zranění a jen jediná osoba přišla o život), jsem seděl já se dvěma starými kolumbijskými přáteli, mužem a ženou, a dvěma novými známými z Ukrajiny, také mužem a ženou. Dima Kovalčuk, muž z Ukrajiny, byl náš fixer, řidič a tlumočník. Z Kolumbie jsme byli – a jsme – Sergio Jaramillo, bývalý mírový komisař, Catalina Gómez, novinářka pokrývající válečné konflikty na Blízkém východě a na Ukrajině, a ten, kdo píše tyhle řádky. V této pětici jsme procestovali poslední čtyři dny.

Netroufl bych si říct, že mladá Ukrajinka, která seděla uprostřed, naše průvodkyně, byla moje přítelkyně. Neoslovoval jsem ji Viko, jak jí říkali přátelé. Už první den jsem si ale všiml, že je to statečná a velmi bystrá mladá žena. Důvtipná, ironická, smutná. Chodila vždycky v černém, jako vdova, a měla velmi světlou, až přízračně bledou pleť. A ještě něco, pro mě důležitého a symbolického: byla stejně stará jako moje dcera. Obě se narodily ve zlém roce havárie v Černobylu, 1986. Jmenovala se – jmenuje se – Viktorija Amelina a vzdala se povolání systémové inženýrky, aby se stala básnířkou, esejistkou a spisovatelkou.

Do podniku Pizza Ria jsme tehdy v úterý 27. června zašli proto, abychom se rozloučili s Donbasem, a také to mělo být poděkování Viktorii, naší průvodkyni po tomto regionu, drceném a systematicky likvidovaném Ruskem; poděkováním za to, že nám věnovala tolik pozornosti, tolik přízně a tolik času. Pizza byla její oblíbené jídlo a v Kramatorsku, kde byla už několikrát, měla nejraději pizzerii Ria. Druhý den ráno jsme se měli vracet do Kyjeva. Byla to cesta plná bolesti a hlubokých emocí (viděli jsme totiž následky ruského teroru), ale v zásadě klidná. Smrt byla blízko, to ano, ale necítili jsme, že by nám dýchala na záda. Ať už za tím byla nevědomost nebo troufalost, v žádném okamžiku během těch několika dní jsme nepocítili opravdový strach. Jistou úzkost ano, možná i přání vrátit se co nejdřív do bezpečí Západu, ale strach ne.

Vydrž, Ukrajino!

Předchozí sobotu, 24. června, nás Viktorija doprovázela na veletrhu Knyžkovyj Arzenal v ukrajinském hlavním městě, kde jsme společně představili mezinárodní kampaň latinskoamerických intelektuálů a spisovatelů proti Putinově invazi a na podporu její země: ¡Aguanta, Ucrania! (Drž se, Ukrajino!). Právě na této akci jsem jí poprvé podal ruku a seznámil se s ní. V závěru naší prezentace, snad v euforii po dvou sklenkách bílého vína, se Viktorija rozhodla, že se k nám připojí a vydá se s námi na východ země, na Donbas, kde jsme chystali zdokumentovat válečné zločiny spáchané ruskou armádou.

Vlastně jsem tu cestu do takové blízkosti fronty původně neměl v plánu ani já. S nápadem přišel na poslední chvíli manažer našeho hnutí ¡Aguanta Ucrania!, velmi vzdělaný a důvtipný vyjednavač Sergio Jaramillo. Nechtěl jsem jet. Vždycky jsem byl pacifista, ba co víc, naprostý pacifista čili zbabělec, jenže je téměř nemožné nenechat se přesvědčit někým, kdo je na přesvědčování odborník. Ani Viktorija neměla jet, ale v posledním okamžiku se nabídla – řekla nám to se svým vážným, smutným úsměvem –, že nám ukáže místa, kde se Rusové dopouštěli nejukrutnějšího teroru, a také se chtěla rozloučit s územím, jež se Rusové snažili zabrat, ale ztratili ho hned v prvních týdnech invaze, dnes už víc než před dvěma lety.

Za všech těchto okolností, což byly zčásti vědomé volby a zčásti náhody, nás – mimozemšťany z daleké jihoamerické země – Viktorija doprovázela, abychom se přesvědčili o zkáze, zmaru a hrůzách, které páchá Putin a jeho nohsledi, neonacističtí žoldáci z Wagnerovy skupiny pod vedením Jevgenije Prigožina. Ten se zrovna téhož víkendu vzbouřil proti carovi, a dokonce se odvážil pochodovat na Moskvu (a za tento vzdor o pár týdnů později zaplatil životem, když jeho letadlo „náhodou“ vybuchlo ve vzduchu mezi Moskvou a Petrohradem).

Viktorija snila o definitivním vítězství Ukrajiny nad Ruskem. Zatvrzele také opakovala, že ta anachronická imperiální mocnost nesmí potřetí nebo snad počtvrté v dějinách zlikvidovat celou generaci nezávislých ukrajinských myslitelů, vědců, spisovatelů a vůbec intelektuálů. Právě proto se v posledním roce věnovala podrobné dokumentaci Putinových zločinů. V danou chvíli byla ponořena do dokončování knihy, kterou se rozhodla napsat v angličtině: Deník o válce a spravedlnosti. Pohled na ženy, které se dívají na válku. Za několik týdnů měla odjet na roční stipendium do Paříže, kde chtěla knihu v klidu dopilovat a připravit k vydání. Doprovázet ji měl její dvanáctiletý syn a bílá fena Vovčycja, což je ukrajinsky vlčice.

Psi v polích

V poslední den vědomého života Viktorie Ameliny, při návratu z výcvikového tábora, kde jsme trávili čas s jejím kamarádem, okouzlujícím a mírumilovným vojákem, jsme uviděli bílého psa, jak bloudí po polích. Viktorija mu věnovala nezvykle intenzivní a soucitný pohled. Nechápal jsem, proč ji pohled na toho toulavého psa tak dojal. Den předtím jsme s ní byli v Charkově, městě, které Ukrajina ubránila a jež Rusové zničili, když se ho koncem zimy roku 2022 snažili obsadit svými tanky a když ho potom na jaře téhož roku museli poražení a rozzuření opustit. A právě v Charkově nám Viktorija představila jednu svoji přítelkyni, Oksanu, dívku, jež se starala o psy, kteří během války přišli o domov, ať už proto, že v hrůze utekli před střelbou a hlukem výbuchů, anebo proto, že byly jejich domovy zničeny a jejich pánové přišli o život nebo museli kvůli válce uprchnout.

V tu chvíli mi naše další spolucestující Catalina Gómez, velmi všímavá žena a dobrá přítelkyně nejen moje, ale také Viktoriina, tenhle strašný vedlejší účinek ruské invaze objasnila: na Ukrajině je nespočet opuštěných nebo ztracených zvířat, všechna hledají domov a své pány, kteří už nejspíš ani nežijí.

Domov pro Doma

Když jsem si teď, několik měsíců po tragické smrti Viktorie Ameliny, přečetl některé její básně, několik pronikavých esejů a její druhý román Domov pro Doma (Dim dlja doma, 2017), měl bych spoustu témat ke společnému rozhovoru. Myslím, že bych se jí teď dokonce zeptal, jestli jí smím říkat ne Viktorie, ale Viko, tak jako její přátelé. Spřátelil jsem se s ní po její smrti. A po její smrti jsem také v Torontu poznal jejího otce Heor­hije Šalamaje, Otce, jenž ztratil svou nejstarší dceru, které bylo pouhých třicet sedm let. Otce, který prožil to, co bych já nedokázal unést, a jemuž jsem chtěl naživo vypovědět, co teď tady vyprávím písemně.

Při čtení spisovatelů se stáváme jejich přáteli, někdy téměř důvěrnými, protože nic se nám nepodobá tolik jako to, co ukládáme do textu, a myslím si, že nikdo se Vice nepodobá tolik jako Marusja, slepá dívka a hlavní hrdinka jejího románu Domov pro Doma, který jsem si mohl přečíst španělsky ve vizionářském vydání nakladatelství Avizor. Román má jednu důmyslnou technickou zvláštnost: vypráví ho pes. Bílý pes jménem Dom.

V závěru románu říká psí vypravěč dvě věci, které mě hodně zaujaly. Ta první zní: „Když jsi tulák, spíš málo a neklidně a skoro nikdy se ti nezdají sny. Až na jeden. Na ten, ve kterém hledáš domov“ (s. 361). A druhá: „Anebo mi snad vynechává můj vadný sluch?“ (s. 371). Stává se, že nás okolnosti nutí číst knihy nejen velmi pozorně, ale také pověrčivě. Jako by v nich bylo něco varovného, takřka prorockého.

Jsem bělovlasý stařec a můj vadný sluch mě v Kramatorsku zachránil před smrtí.

Peklo z nebe

Následující události bych nejradši smlčel, protože znějí jako výmysl, ale vyprávět je musím, protože je to pravda. V té restauraci, v pizzerii Ria, u obdélníkového stolu, který nám určili a jenž se nacházel (naštěstí) na terase, jsem seděl v bílém křesle nalevo od Kolumbijce Sergia Jaramilla, lídra hnutí ¡Aguanta, Ucrania!. Sergio seděl v čele stolu. A protože občas polyká samohlásky, jako by mumlal věty v sanskrtu, a poněvadž mám vadné pravé ucho a jsem na něj napůl hluchý, rozhodl jsem se vyměnit si místo a přesunul jsem se na židli na druhé straně stolu, po Sergiově pravici, abych ho mohl poslouchat svým zdravým, levým uchem. Viktorija tím pádem zaujala moje místo v křesle, nalevo od Sergia a naproti mně. Catalina Gómez se přemístila na židli, kde předtím seděla Viktorija, a Dima si sedl místo Cataliny. Nikdy by mě nenapadlo, že výměna míst u stolu by mohla mít nějaký jiný význam kromě etikety nebo pohodlí. Krátce nato přišla servírka s nápoji. Jelikož v Kramatorsku kvůli válce platí suchý zákon, objednala si Viktorija nealkoholické pivo a Catalina lahev perlivé vody. Já jsem si mezitím odskočil na záchod a Sergio objednal – pro sebe a pro mě – dvě sklenice s ledem.

Přišlo mi zvláštní, že Sergiovi i mně přinesli jen sklenici s ledem a nic víc, ale vzápětí mi to vysvětlil. Byl to náš poslední večer na Donbasu, náš poslední večer s Catalinou, Dimou a Viktorií, kteří zůstávali na Ukrajině. Museli jsme si přece připít, což znamenalo obejít suchý zákon, abychom mohli zvolat „Na zdraví!“ a přihlásit se k životu. Jaramillo měl v batohu schovanou lahev whisky, kterou jsem mu přivezl jako dárek. Pamatuji si druh a značku, Macallan, dvanáctiletá, mám ji moc rád, ale ten den jsem ji nestihl ochutnat. Aby nás Sergio neprozradil, sehnul se a naplnil mi sklenici na podlaze. Podal mi ji a přikrčený naléval pod stolem tu svoji. Když jsem před sebou uviděl číši s tekutinou jantarové barvy, podíval jsem se v obavách na Viktorii: „It’s too obvious, they will discover us.“ Sergio se dál krčil pod stolem a zabýval se svou sklenkou. Catalina se dívala se svým obvyklým klidem. Dima už se hltavě pustil do jídla, protože měl velký hlad. Viktorija na mě pohlédla s tím svým úsměvem, napůl ironickým a napůl smutným: „You can say it is apple juice.“ Já jsem úsměv opětoval a pozvedl jsem sklenku, abych si s ní připil.

Právě v tu chvíli se z nebe sneslo peklo. Sletěl jsem na zem, omráčený jsem se zvedl, aniž bych vůbec věděl, jestli jsem živý, nebo ne (moje poslední myšlenka před pádem byla „zabili nás“), ale ohmatal jsem si tělo a neměl jsem na sobě ani škrábnutí. Ano, vyvázl jsem bez zranění, a přesto už nikdy nebudu jako dřív. Viktorija byla úplně bledá, ještě světlejší, než bývala běžně, a hlavu měla mírně zakloněnou. Už nikdy se neprobrala k vědomí. Zemřela čtyři dny nato, v nemocnici v Dnipru, 1. července 2023.

Autor je spisovatel.

Ze španělského originálu Las chicas hundidas y el viejo salvado přeložil Michal Špína. Text je úryvkem z připravované knihy Ahora y en la hora (Nyní i v hodině), která vyjde v roce 2025 v nakladatelství Alfaguara.

1 V tomtéž městě se půlstoletí před Grossmanem narodil Joseph Conrad, další velký spisovatel utlačovaný Ruskem, který neustále cítil vinu za to, že se uchýlil do exilu Velké Británie a angličtiny, místo aby Rusům čelil jako jeho otec, polský básník Apollo Korzeniowski.