Mezinárodní festival dokumentárních ­filmů Ji.hlava letos ve své české soutěžní sekci představil přes dvacet titulů. Pokračuje tím dlouhodobý trend přehlídky, která nestojí na rigidní dramaturgické selekci, ale usiluje o co největší rozmanitost. Prostor tak dostávají i díla, která se na jiných festivalech obvykle do hlavních soutěžních sekcí nezařazují. Třeba už jenom proto, že jsou středometrážní.

Stačí jen trpělivost?

V letošním výběru dominovala naléhavá po­litická díla. Předznamenal to už zahajovací slovensko­-český titul Prezidentka, portrét Zuzany Čaputové od Marka Šulíka, který získal hlavní cenu v mezinárodní soutěži Opus Bonum. Film podobně jako řada dalších letošních portrétů stojí na výběru protagonistky a pečlivé observaci. Prezidentka je místy mrazivá už jen tím, kam se politická situace na Slovensku posunula. Je to citlivě sestříhaný snímek, těžící z přirozeného charismatu, skromnosti a otevřenosti své hrdinky. Funguje jako znepokojivý obraz snad až naivního pojetí politiky, které v dnešním světě nejspíš nemá místo. Většina kvalit snímku ale jako by vznikla spíš mimoděk než díky pevně dané koncepci.

Observační portrét Filipa Remundy Štěstí a dobro všem má zcela opačného hrdinu. Vystudovaný jaderný fyzik Vitalij z Novosibirsku, živící se jako zedník, je neproniknutelný podivín s extrémními koníčky i názory. Nemá rád Putina ani liberály, zato cituje Lenina i Kim Čong­-una. Jde o lehce potměšilý a absurdní portrét, u nějž však není zcela zřejmé, co portrétuje. Je Vitalij jen svérázný jednotlivec, nebo zastupuje větší skupinu lidí? Jedná se o mimoděčný obraz komplikovaného ruského nacionalismu, který překonává režimy a staletí, nebo o observaci jednoho velmi specifického nešťastníka, který je rozzlobený na celý svět? Tuto ambivalentnost lze brát jako záměr a silnou stránku díla, ale také jako alibismus.

Další společensko­-politické tituly rovnou zůstaly u reportážního tvaru. Snímek Zory Čápové o novinářce Respektu Ivaně Svobodové to ostatně přiznává už svým názvem – Reportáž psaná na benzínce. I Válečný zpravodaj Benjamina Tučka a Davida Čálka zůstává u pozorování novináře při práci. Snímek sledující zahraničního reportéra Českého rozhlasu Martina Dorazína přináší několik bezútěšných obrazů z rozbombardované Ukraji­­ny a zdůrazňuje, že bychom se neměli stávat apatickými vůči tamnímu dění. Nic moc dalšího – kromě záslužnosti Dorazínovy činnosti – ale neukazuje.

Nejpozoruhodnější z letošních soutěžních portrétů je snímek o fotografce Marii Tomanové Svět mezi námi. Celovečerní debut Marie Dvořákové svou směsí intimity a nadhledu připomene jiný aktuální dokument věnovaný ženě­-fotografce, Ještě nejsem, kým chci být Kláry Tasovské. Snímek pracující s fotografiemi a deníkovými zápisky Libuše Jarcovjákové je formálně vytříbenější a má silnější účinek, obě díla ale pojí zkušenost emigrace i otevřenost, s jakou umělkyně odhalují nejen své tělo, ale hlavně své pochyby o tvorbě, životu v cizině či o tom, co znamená domov.

Hledání cesty ven

Hned několik snímků letošní soutěže Česká radost se věnuje chudobě a romské problematice. Slovensko­-česko­-polský film Romana Ďuriše Fakír je dalším z těch, které hodně spoléhají na výrazného protagonistu. Rom Dalibor je živelný mladík, který se právě vrací z vězení pln odhodlání vymanit svého bratra z opatrovnictví alkoholického otce, ale také udělat něco s vlastním životem. Snaha vyobrazit jeho boj s okolím i vlastními zlozvyky pomocí stylizované vizuální stránky připomínající hraný film je nicméně občas až příliš efektní, stejně jako všudypřítomný oheň, jímž hrdina baví cirkusové publikum. Na druhé straně právě protagonistovo impulsivní, dobře míněné počínání a jeho zápas s vlastními démony i komplikovanou rodinnou situa­cí odhalují obecnější potíže, jímž jsou mnozí Romové vystaveni.

Jemnější a nenápadnější, o to však silnější je snímek Dajori Martina Páva a Nicolase Kourka, kteří sledovali jednu celkem obyčejnou romskou rodinu z Varnsdorfu. Hrdinka Marie se společně s manželem kromě vlastních dětí stará i o dva potomky své mladší sestry. Ta v úvodu přiznává, že i po třicítce je stále v pubertě, a podle toho se také chová. Ve filmu se objevuje jen tu a tam a rodina čeká, jestli si někdy uspořádá život natolik, aby se o děti byla schopná postarat sama. Dokument, který získal cenu diváků, vyniká právě tím, že nehledá ani nevytváří dramata. Postavy – především Marie – se vyrovnávají se situací bez větších tenzí, jakkoli soužití s chlapcem v pubertě, kterému citelně chybí matka a jenž se rád toulá, přináší i komplikace. Dajori na rozdíl od mnoha filmů s romskou tematikou neukazuje primárně pohnuté osudy, ale spíše docela běžný a spořádaný život.

Ostrým protipólem je vítězný titul České radosti Dům bez východu Tomáše Hlaváčka, jehož „protagonistou“ je bytový dům Kuncovka, který je čirým ztělesněním zmaru a bezvýchodnosti tuzemského obchodu s chudobou. Snímek vyobrazuje úsilí lidí, kteří se pokusili obyvatelům pomoci v boji proti bezskrupulóznímu pronajímateli s ironicky znějícím příjmením Hrdina. Ten podle vlastních slov „nemá rád barevný“, přesto Romům a dalším lidem v nouzi s pomocí právníků, sítě pochybných firem a ještě pochybnějších smluv pronajímá polorozpadlé byty plné štěnic, kde jim opakovaně vypíná elektřinu či teplou vodu a za zapojení vybírá nahodilé sumy peněz – bez smlouvy, na ruku. Postupným dávkováním informací a díky velkorysé stopáži (150 minut) vzniká zdrcující obraz sisyfovského boje s „Velezmrdem“, jak je Hrdina obyvateli domu právem titulován. Snímek s tragickou dohrou je emoční hurikán, ale obzvlášť v závěru mu citelně chybí sebereflexe tvůrců týkající se jejich intervence, jež je sice poháněna dobrými úmysly, ale z dokumentaristického hlediska je problematická.

Skromný triumf lišejníků

K esteticky nejpodnětnějším českým snímkům letos patřily tituly s méně třaskavými tématy. O suverénní dokumentární komedii Petera Kerekese Je to ve hvězdách jsme už psali v minulém čísle (A2 č. 23/2024). Formálně precizní dílo se dotýká osudů lidí, kteří hledají štěstí pomocí astroložky, ale pod povrchem filmaři nacházejí mimo jiné obraz italské společnosti, která je stále v zajetí machistických a dalších stereotypů. Neméně sevřený a pečlivě vystavěný je středometrážní snímek Lišejníky Ondřeje Vavrečky. Ten po godardovsky laděných esejích De potentia dei či Osobní život díry natočil skromný, sympaticky ztišený, vynalézavý, lyrický, a přesto ekologicky naléhavý portrét jednoho symbiotického společenství a dvou kanadských lichenologů (a současně životních partnerů). Ti jsou však jen jakýmsi doprovodným hlasem ve filmu vystavěném spíše jako ne­­okázalá báseň o specifickém taxonomickém druhu, jehož uspořádání může být inspirací pro konání v mnoha lidských sférách. Některá středometrážní díla v České radosti působí spíše jako přídavek (letos třeba Kamera Tortura Petra Michala) – „na milost“ jsou brána snad i proto, že počiny s touto stopáží na festivalech vlastní soutěžní sekci nemají. Lišejníky nicméně patří k vrcholům letošní, nejen dokumentární tvorby.

Nejradikálnějším tuzemským snímkem Ji.hlavy byl nový experimentální počin Martina Ježka, příznačně nazvaný Trosky jednoho filmu. Ježek svou metodologickou umanutost posunul na další úroveň, když pomocí filmového média (od 35mm po 8mm film) a pěti různých projektorů rekonstruoval jednu krátkou pasáž z deníku básníka Daniela Hradeckého, která popisuje autorovu alkoholickou eskapádu po delším období abstinence. Ježek mísí záběry z míst natočených pod vlivem laciného alkoholu s obrazy hor, kam se vypravil v období, kdy abstinoval a držel půst. Vůbec první projekce díla, které do té doby neviděl ani sám autor, proběhla za asistence několika promítačů na základě složité instruktáže a provázelo ji hromadné popíjení levné vodky. Otázka, zda se povedlo přenést extrémní fyzický prožitek na plátno, zůstane nejspíš nezodpovězena.

Pokud letošní ročník přinesl nějakou obecnější zprávu o stavu českého dokumentu, pak je to poznatek, že u nás stále přetrvává nedostatek tvůrců a tvůrkyň, kteří by silná společensko­-politická témata zpracovávali s pomocí výraznějších konceptů či s větší formální radikalitou.