„Jak jsme žili v letech normalizace,“ ptá se v názvu své knihy slovenská socioložka Oľga Gyárfášová a až podtitul podtrhuje její genderový rozměr: dozvíme se, že jde o „rozhovory s aktérkami společenství vzdoru“. Publikace přitom nemá – až na doslov Zuzany Maďarové – odborný sociologický charakter. Gyárfášová mluví v první řadě z pozice pamětnice a všechny zpovídané ženy zná osobně. Jedná se tak o přiznaně subjektivně laděné vzpomínání a kladení otázek se nese v duchu přátelských, pozorných a erudovaných rozhovorů. Autorka navíc knihu Ako sme žili v rokoch normalizácie věnuje památce mužských přátel z bratislavského undergroundu a svému bratrovi.

Pestrá škála

Příběhy deseti žen, s nimiž autorka vede rozhovory, tvoří pestrou škálu. Sociální vědkyně Marta Botta vzpomíná především na spletitou emigraci přes Švédsko do Austrálie a v závěru reflektuje i svůj porevoluční návrat do Bratislavy a snahu uplatnit zde vlastní vizi sociálního experimentu, jenž by spojoval to nejlepší z komunismu i kapitalismu. Tento přístup se tehdy pochopitelně setkal s velmi chladným přijetím. Překladatelka Júlia Sherwood líčí nemožnost dostat se na vysokou školu kvůli svému původu. Spojení disentu a spirituality zastupuje Dorota Šimeková, která netypicky působila v novém náboženském hnutí, neregistrované korejské Církvi sjednocení. Objevují se ale také méně vyhrocené příběhy z šedé zóny, jako v případě kunsthistoričky Tamary Archlebové, redaktorky Výtvarného života. Propojení zpovídaných žen s alternativním společenstvím je místy dost volné, novinářku a spisovatelku Ľubu Lesnou s ním spojovalo vlastně jen přátelství se Sherwood a Archlebovou.

Gyárfášová a posléze i Maďarová mapují bádání o normalizaci a genderu ve slovenském prostoru. Vyzdvihují zejména analogické předchozí publikační projekty o polské a české opozici: Solidarity’s Secret. The Women Who Defeated Communism in Poland (Tajemství Solidarity. Ženy, které porazily komunismus v Polsku, 2005) Shany Penn a Bytovou revoltu (2017) editorek Marcely Linkové a Nadi Strakové. Obzvlášť česká publikace Sociologického ústavu AV ČR slouží v mnoha bodech jako referenční bod té slovenské – od termínů („svědectví neokázalé emancipace“ v předmluvě Petra Blažka) po vnitřní grafický layout s citací u každé osobnosti pamětnice. Obě knihy také obsahují glosář základních pojmů. V případě publikace Aspektu to jsou disent, emigrace, normalizace, ale také Komunistická strana Slovenska. Vyvstává tak otázka, komu je kniha určena. Magdalena Bystrzak v recenzi pro slovenskou platformu Plav identifikuje coby cílovou skupinu širší publikum a zejména jeho mladou část. Tomu by kromě glosáře odpovídala jistá odlehčenost jazyka, dojem minimální editace v rozhovorech i vzpomínání na období „našej mladosti“. Zároveň se však publikace zaměřuje na celé období normalizace a vzpomínky pamětnic sahají od dětství až do zralé dospělosti.

Vzdorné aktérky

Leitmotivem dosud publikovaných recenzí knihy je nasycení určité společenské potřeby, vyplnění deficitu na trhu i ve společnosti s odkazem na Marcelu Linkovou, která v Bytové revoltě píše o splacení dluhu ženám disentu v duchu feministického hesla „herstory, not history“. I žena však může vyprávět spíše příběh svého partnera nebo významných mužů namísto toho svého. Některé ženy, které Oľga Gyárfášová zpovídá, samy sebe také zčásti upozaďují, zejména v souladu s převládajícími narativy o hlavních a vedlejších činnostech snižují hodnotu své práce či se odvolávají na muže. „Ani neviem, či je to dôležité. Brala som to ako nejaký záväzok voči Olegovi,“ tvrdí Ľudmila Pastierová. „Neviem prečo, ale tiež som mala pocit, že pomáham. (…) Niekto iný robil podstatné rozhodnutia,“ odpovídá zase Marta Šimečková. Její výrok odráží nálepku „pomoci“, kterou Ústav pamäti národa označil jako ženskou práci, když slavnostně předal památné medaile devatenácti ženám, aniž by je jmenoval, jak připomíná Maďarová. Za pomáhání se považuje přidružená, nikoli zásadní práce. Přitom rozhovory ukazují, že ženy významně a někdy výlučně obstarávaly úkony (od péče o domácnost včetně jejího finančního zabezpečení až po opisování samizdatů), jež byly potřeba k tomu, aby ke zmíněným podstatným rozhodnutím mužů vůbec mohlo dojít.

Kniha rekonstrukcí individuálních příběhů žen mapuje a tím také znovuvytváří síť slovenského „společenství vzdoru“. Kromě aktérů, aktérek, jejich rodičů a dětí hrají důležitou roli i místa: hospody, byty, „veřejné“ domácnosti či chaty – kysúcká osada Brízgalky i Havlův Hrádeček –, ale také obávaná „Február­ka“, bratislavské sídlo StB, kde probíhaly výslechy. Jednolitost slovenského disentu ale rozporuje sama Gyárfášová: „išlo skôr o voľné zoskupenie nezávislých umelcov, umelkýň a intelektuálov, intelektuálok, o vytváranie slobodného tvorivého priestoru (…) než o formovanie politickej alternatívy“. Gabriela Langošová provádí srovnání s českou situací: „na Slovensku nebol disent ako v Prahe, tu väčšina ľudí existovala medzi hard disidentstvom a bežným životom“.

Kolegiální pocta

Gyárfášová upozorňuje, že Chartu 77 na Slovensku podepsalo jenom pár desítek lidí a mezi nimi bylo jen několik žen. I proto ani jedna z respondentek není signatářkou Charty, na rozdíl od české publikace Bytová revolta, kterou tvoří rozhovory s chartistkami a v úvodu je otištěn její text v plném znění. Charta tak nemůže tvořit rámec rozhovorů, ukazuje nicméně spojení mezi českým a slovenským disentem, jehož aktéři a aktérky se pravidelně navštěvovali i přátelili. Mnohem podstatnější pro slovenský kontext se jeví ekologická inicia­tiva Bratislava/nahlas (a stejnojmenná publikace), která vznikla v „šedé zóně“, v knize je však zmiňována jen okrajově. Přitom představuje zajímavé pozadí, třeba pro sledování kontinuity ekologických a klimatických iniciativ do dneška. Ako sme žili v rokoch normalizácie je tak nakonec hlavně náčrtkem skupinového portrétu, jak píše Gyárfášová v úvodu, kolegiál­ní poctou volnému sesterskému uskupení ze stejně rozvolněného společenství vzdoru.

Autorka je komparatistka.

Oľga Gyárfášová: Ako sme žili v rokoch normalizácie. Rozhovory s aktérkami spoločenstva vzdoru. Aspekt, Bratislava 2023, 280 stran.