1. crip si bere zpět, co jí*mu patří. přejímá za svůj pejorativní výraz crip pocházející z anglického hanlivého označení pro zdravotně postižené, v českém prostředí zdomácnělý jako „kr*pl“. počíná si tak podobně jako queer. crip odmítá nahlížet na postižení jako na něco urážlivého.

2. crip do svého aktivismu zahrnuje všechny zdravotně postižené bez ohledu na druh diagnózy. crip odmítá hierarchizaci postižení na základě diagnózy.

3. crip vnímá společenský ableismus v silné intersekci s dalšími společenskými podobami útlaku, jako jsou rasismus a etnocentrismus, sexismus a genderové nerovnosti, heteronormativita, kapitalismus nebo kolonialita. všechny tyto osy znevýhodnění se s crip osou různě ovliňují, posilují nebo oslabují.

4. crip neguje individualismus. odmítá svalování odpovědnosti na tzv. rizikové skupiny, jako jsou další crip komunity, starší osoby nebo děti, protože ví, že ohrožení na věk nebo zdravotní stav nehledí. crip kromě ochrany vlastního zdraví vybízí i k ochraně ostatních. crip nosí respirátor bez ohledu na to, zda podle hegemonního diskursu existuje riziko nákazy, nebo ne.

5. crip je tak trochu killjoy. upozorňuje na nedbalost systému ve všech jeho projevech. crip kritizuje bariérové prostory a vybízí k odstranění bariér všeho druhu. když chce, nabízí k tomu pomoc – vlastní expertízu na základě žité zkušenosti. od toho tu ale crip není. crip má co dělat, aby přežil*a.

6. crip naslouchá vědě. ale občas taky neposlouchá. jelikož ženy a trans*/genderqueer crips nemusí při diagnostikách vykazovat některé z „typických“ rysů, které jsou častěji vidět u cis mužů a na nichž byly diagnostiky vystavěny, je crip žena nebo genderqueer crip diagnostikován*a třeba až později v životě – pokud vůbec.

7. crip stávkuje (i) z postele. crip cítí potřebu protestovat, protože veřejný prostor není přístupný všem, ačkoli se v něm vyjednávají otázky, které všechny ovlivňují. crip se zasazuje o společenskou změnu i z ložnice, a je to stejně legitimní, jako kdyby vyšla*el protestovat do ulic. i z postele může kritizovat intersekcionální útlak, který ji*jej upoutává na lůžko, a volat po spravedlivějších podobách světa, který naslouchá nemocným a postiženým. crip zakládá blogy a píše na ně příspěvky nebo nahrává videa a sdílí je na streamovacích platformách. crip mluví, píše či jinak přibližuje svou zkušenost intersekcionálního útlaku a vyzývá druhé k rozšíření empatie. crip se ale o změnu může zasazovat i mnohem méně aktivně: třeba když odpočívá nebo bojuje s depresí, bolestí a únavou.

8. crip ví, že napravit potřebuje systém, nikoli lidé. crip se přiklání spíše k sociálnímu než medicínskému modelu postižení, ani ten sociální však nespatřuje jako zcela dostačující. crip si přeje celkovou proměnu společnosti v takovou, která bude založená na solidaritě, vzájemné propojenosti a péči a na odporu vůči systémovému útisku a vykořisťování.

9. crip je antikapitalist*k*ou. crip nechce, aby její*jeho životní úroveň určoval kapitál. crip je ale často nucen*a žít z minimálních státních příspěvků a být v konstantní finanční krizi, protože její*jeho příjmy jsou výrazně menší, ale výdaje výrazně vyšší. crip ví, že koncept zdraví, jak ho známe dnes, se formoval v počátcích kapitalismu, aby určil, kdo je práceschopný a kdo ne. crip dekonstruuje mýtus nezávislosti – že se obejdeme bez sebe navzájem. crip je rád*a závislá*ý na vzájemné pomoci, zatímco kapitalismus tyto procesy zneviditelňuje a znesnadňuje.

10. crip nikomu nedluží vysvětlení, z jakého důvodu jí*mu je nebo není dobře.

11. crip má někdy dynamický život i dynamické postižení. na základě různých vlivů – denní doba, únava, léky, počasí, menstruační cyklus, kofein, jídlo, stres, adrenalin, ale třeba také pachy, tlak nebo hluk a řada neznámých – jsou někdy projevy postižení intenzivnější a viditelnější než jindy. crip s dynamickým zdravotním postižením vzdoruje gaslightingu, protože její*jeho nepředvídatelné projevy neodpovídají očekávání okolí: „však ti teď nic není…“, „vždyť jsi to včera zvládl*a!“, „tak vidíš, když to dokážeš dnes, zítra to půjde taky…“. vývoj zdravotního stavu nemusí být lineární od nemoci k uzdravení. není stabilní a neměnný. často je nepředvídatelný a kolísavý.

12. crip zápasí s internalizovaným ableismem. pocitem, že nepatří do crip/postižené komunity. pocitem, že si nezaslouží pomoc, a zároveň strachem říct si o ni, protože chce být „normální“. crip bojuje se sebevědomím, s pocitem, že je břemeno, s viděním sebe samé*ho jako méněcenné*ho. crip tak občas své postižení maskuje. crip ale také internalizovanému ableismu vzdoruje: třeba tím, že nepoužívá slovo „normální“ pro popis lidí bez zdravotního postižení.

13. crip je identitou. ztotožňování se se svým zdravotním postižením může být důležitou součástí procesu přijetí sebe samotné*ho. vlastní identita je výsledkem vědomého jednání, které zpochybňuje identitu připsanou společností. vytváří se tak identita odkloněná od biomedicínského pohledu, který prezentuje postižení jako tragédii. nejde o zvýrazňování vlastní odlišnosti nebo o vytváření identity skrze nálepky, ale o definici vlastní identity skrze vlastní pojmy. to, jak samu*a sebe vnímá konkrétní crip, ale nakonec záleží vždy jen na ní*něm. je možné, že se s vlastním postižením třeba vůbec neztotožňuje, nebo je naopak vnímá jako naprosto definující prvek. crip identita navíc nemusí být statická, ale může se u každé osoby různě měnit v čase.

14. crip ví, že málokdo je vlastně úplně zdravý. liší se jen míra toho, jak moc je zdravotně znevýhodněný*á a jak moc mu*jí sociální, fyzické nebo jiné bariéry překáží v „normálním“ životě. crip vybízí společnost k tomu, aby na zdravotní postižení pohlížela zkrátka jako na jednu, ale zdaleka ne jedinou součást lidského života, spíše než jako na nutně odlišující charakteristiku.

15. crip truchlí nad svým vlastním tělem. crip často vzpomíná na dobu „předtím“. často s lítostí. myslí na své zdravé tělo jako na něco, co bylo a už možná nikdy nebude. sleduje, že některé věci, které zvládal*a, teď už nezvládne – zatímco aktuální společenské nastavení hlásá, že jediný způsob, jak je znovu zvládat, je být zdravá*ý, jinak to nejde. ve skutečnosti ale zdravotní postižení často není objektivní překážkou. crip spíše vnímá, že tomu, aby něco zvládl*a, není okolní prostředí nakloněné. někdy crip truchlí nad tělem, které nikdy neměl*a. pro některé totiž žádná doba předtím není.

16. crip trvá na tom, že cesta k lepšímu začlenění postižených lidí se schopnostmi sníženými následkem nemoci vede skrze přizpůsobování prostředí jejich možnostem, namísto toho, aby museli překonávat své vlastní zdravotní limity.

17. crip ztrácí přátele. její*jeho vztahy vý­­znamně ovlivňuje všeobecná obava mluvit otevřeně o zdravotním stavu a překážkách, s nimiž se crip osoby denně setkávají (ano, i mezi nejbližšími).

18. crip neztotožňuje zlo s nemocí. současná psychologie i medicína od řady hovorově užívaných pojmů upustila, a crip jakbysmet. stejně tak crip nepoužívá existující diagnózy jako nadávky a urážky.

19. crip destigmatizuje používání zdravotních pomůcek a léků. crip vzdoruje stigmatu zpochybňování, zda je její*jeho zdravotní stav skutečně tak vážný, aby je potřeboval*a. crip nevěří v kult „statečného boje s nemocí“ jako v morální vítězství nad chorobou. crip používá pomůcky a bere léky, pokud je z jakýchkoli důvodů potřebuje, a tuto potřebu definuje především crip sám*sama.

20. crip chce rozhodovat o své léčbě spolu se svým lékařstvem. crip vnímá formální i neformální autoritu lékařstva a sesterstva, k níž se váže aura neomylnosti, vzdělání a nadřazenosti, kterou je nevhodné zpochybňovat. crip nechce být vydaná*ý na milost správnosti jejich úsudku. crip, obzvlášť ta*ten s dlouhodobým nebo celoživotním postižením, často disponuje rozsáhlými znalostmi, nejen teoretickými, ale především praktickými. koneckonců, kdo může znát své tělo s jeho omezeními a možnostmi lépe než ten*ta, kdo v něm žije?