Rozsáhlá próza Jako po drátku představuje jeden z mála pozoruhodných literárních debutů letošního roku u nás. Ondřej Šanc stojí mimo dobové trendy a nepracuje se zaujatým (někdy až dotěrným) vypravěčem, jak jej známe z mnoha současných próz. Zůstává u konzervativnějšího pojetí vypravěče jako průvodce, jenž vede čtenáře fikčním světem složeným ze známých momentů velkých dějin a vyčerpávající každodennosti lidského přežívání. Čtyřgenerační román, odehrávající se mezi lety 1850 a 2014, odráží skrze životy hlavních postav zejména události druhé poloviny „evropského století“ a první poloviny „krvavého století“: dopady průmyslové revoluce, úpadek venkova, hospodářský růst, vzestup rasismu a hrůzy masového vyvražďování.

Cikánské děcko

Kniha začíná sondou do tradičního života horalů a pastýřů ovcí z vesnice Makov v Horních Uhrách, kteří si přivydělávali jako dráteníci. Tato řemeslná činnost v kombinaci s doslovným chápáním fráze „jde to jako po drátku“ (někdy také „jako na drátkách“) odkazuje k obratně rozvrženému tempu vyprávění, které jako by se zrychlovalo s každou další stránkou. Od ospalého vesnického života na Slovensku se pozornost přesouvá k mnohonárodnostnímu průmyslovému městu Aussig, tedy k dnešnímu Ústí nad Labem. Rodinné osudy pokračují putováním po Spojených státech amerických mezi Indiány a tuláckými tábory, načež se vracíme zpátky do Československa, kde se po několika dalších desetiletích vyprávění uzavírá.

Ústřední postavou Jako po drátku, jíž se po bondovsku daří překonávat všechny překážky a přitom zůstat skromným a nezapšklým člověkem, je Zoltán, syn slovenského dráteníka Jána Ďurča a jeho ženy Marie. Je to „orvané cikánské děcko“, které se po otcově smrti vydá s matkou hledat štěstí do světa. Stává se tak svědkem proměny severu Čech. Díky řemeslu, jež odkoukal od otce, si Zoltán něco uspoří a dostane se na zaoceánský parník, který míří do země Kožené punčochy a lesních Indiánů. Později křižuje vlakem po Americe, odsuzuje násilí vůči původním obyvatelům a černochům, na čas v Novém světě zakotví, později se ale vrátí do Československa. V rodné zemi pak zažije počátky skautingu i tragédii druhé světové války.

V úvodní části vyprávění zároveň autor oživuje tradici dobrodružné literatury s důrazem na ideje bratrství, rovnosti ras, pacifismu. Nechybí ani trochu okaté připomenutí severočeských počátků literární dráhy Karla Maye. V této části příběhu tehdy ještě neznámý saský učitel sepisuje první dobrodružství protagonisty, kterému – jak jinak – až do smrti zůstane věrný. Stejně jako reálný spisovatel i Šancův May skončí ve vězení a po propuštění se proslaví příběhy z doby bezohledného drancování Ameriky bílými kolonialisty.

Tíha rasismu

Široce časově i teritoriálně rozkročený pseudohistorický román se opírá o osudy skutečných postav, jako byli již zmíněný Karel May, pedagog a spisovatel Eduard Štorch, spisovatel a zakladatel woodcrafterského hnutí Ernest Thompson Seton nebo výtvarník Zdeněk Burian. Román Jako po drátku do sebe vstřebal dobrodružnou romantiku mayovek, verneovek či foglarovek – klíčovou roli v něm hrají odvaha a přátelství (na život a na smrt), ale také zpočátku neakcentované Zoltánovo romství. Posměšky a ústrky, kterým musí čelit, vyústí až v každodenní šikanu a projevy nenávisti za druhé světové války.

Ondřej Šanc svůj pohádkově dobrodružný příběh prokládá střízlivými vstupy ze současnosti: ústřední roli zde hraje paměť. Hlavní postavou vyprávění o 21. století se stává Adam, jenž líčí dětem „dlouhý příběh, který začal v době, kdy se Indiáni a stáda bizonů proháněli po pláních severní Ameriky. Ještě nebyla železnice ani elektřina…“ A právě tehdy se na Slovensku narodil slavný dědeček Zoltán.

V tomto – klíčovém – bodu vyprávění ovšem začne konstrukce románu lehce pokulhávat. Jako by na několikasetstránkové knize měla spočinout celá tíha místního rasismu. Mladý Rom obrací Zoltánovo dobrodružství v báchorku pro děti přátelského gadža. V závěrečné zpovědi – když se v několika odstavcích připomene téměř úplné vyvraždění českých a moravských Romů za druhé světové války – vypravěč přiznává: „Moje rodina určitě přišla ze Slovenska, ale až po válce. To je vlastně jistý už proto, že v Čechách žádný cikáni nezůstali, jak jsi říkal.“ A uzavírá: „Víc toho nevím.“

Černobílé poselství

Přátelství a hrdinství z dobrodružných románů by v Šancově románu Jako po drátku teoreticky mohlo posloužit jako zrcadlo stále tolerovaného povýšeneckého chování místní společnosti k Romům, jejichž prokazatelná přítomnost na území dnešní České republiky sahá až k roku 1417. Avšak hrůzy minulosti, zvláště pak romského holocaustu, ani reflexe dospívání v systému, který naoko garantuje rovnost, ale ve skutečnosti nabízí přežívání mezi horami odpadků ve vybydlených domech, se do několika odstavců nemohou vejít. Naopak dobrodružné romány a představa života v rezervaci se Adamovi staly zdrojem falešných vzpomínek, které mu umožnily dlouhé putování z 19. do 21. století na posledních několika stránkách uzavřít poněkud černobílým, výchovným závěrem.

Dobře rozehranému vyprávění ovšem snaha o explicitní morální poselství, jaké známe z příběhů Karla Maye, uškodilo a silný příběh proměnilo v otřelé moudro, že po pádu musí vždy následovat vzestup.

Autorka je komparatistka a literární kritička.

Ondřej Šanc: Jako po drátku. Argo, Praha 2024, 408 stran.