Bohatství společnosti, v níž vládne ­česká hospoda, se jeví jako ohromný soubor výsměchu. Ten se ukázal být účinnou překážkou inovativním tendencím lidské praxe, jakousi antikritickou kritikou, jejímž jediným cílem je křičet na mraky a jejíž jedinou metodologií je spřádání nahodilých asociací. Uměleckou experimentaci, které tato překážka brání, přitom považujeme za nepostradatelnou producentku nových životaschopných tendencí, způsobilých potlačovat utrpení na všech frontách lidského života.

Pakliže některé filosofické směry a umělecké slohy v Čechách nenacházejí živnou půdu, protože jsou soustavně diskvalifikovány výsměchem, musí se výsměch stát východiskem našeho zkoumání.

Filosof Petr Rezek ukázal, proč u nás tento fenomén zabránil recepci pop­-artu. Ten u nás nebyl možný, protože u nás není možný údiv. „Češi si ze sebe nejprve sami vystřelí, aby to nemohl udělat někdo jiný. Úsměšek, hluboce zakořeněný, jako by byl u nás překážkou oné fascinaci, otevření se.“ Právě pop­-art dokázal ozvláštnit všední život tím, že nás od něj odcizil. Tematizoval věci zdánlivě banální, vytrhával je z jejich kontextů a propůjčoval jim vážnost své formy. Rozklíčoval tak za každým běžným objektem síť poukazů dosud zakrytou každodenností.

Obzvláště užitečným prvkem této disciplíny, který je nenáviděn téměř se stejnou vášní jako ti, kdo se jím zabývají, je kýč. Jelikož jde o jev neadekvátní a nevěcný, vyrušuje nás svým nedokonalým poukazováním, a nutí nás tak přemýšlet o síti poukazů jako takové. Proto je jím také s úsměškem pohrdáno coby něčím nízkým a hanebným. Rezek zavádí pojem hospoda pro způsob kulturní produkce, jehož základní jevovou formou je právě tento úsměšek. Jak totiž tematizovat reklamu, která se má za natolik rafinovanou, že se sama zesměšní? Jak kritizovat něco, co se nebere vážně? Je­-li na počátku vší filosofie údiv, musela ho česká hospoda nejdříve odesmát, aby tak odstranila filosofa. Jak bude záhy zřejmé, k tomuto údivu se míníme navrátit.

To, co platí pro pop­-art, platí i všeobecně. Úsměšek diskvalifikuje každý žánr lidské praxe, dle nějž je poznání uměleckých i politických skutečností nesamozřejmé, prostředkované a je ho třeba dosáhnout jakousi (dialektickou) oklikou. Hospoda tak pro všechen svůj domnělý nadhled nedokáže než posluhovat konvenci. Coby završené pseudokonrétno musí jev ztotožnit s podstatou, zdání každodennosti s „věčnými“ pravdami. Musí zapřít protiklady, které jsou skutečnosti vlastní.

Ve své textové tvorbě k tomuto účelu hospoda uvádí do pohybu inventář parafašistických novotvarů a činí tak se schematičností a frazeologií normalizačního seriálu. Výsledkem její soustavné snahy je prostá skutečnost, že intelektuál v české společnosti za­­ujímá výsadní postavení – v závěsu snad jen za památkářem a papežem – té nejopovrhovanější bytosti vůbec.

Hospodské texty jsou natolik zaneprázdněny jeho vysmíváním, až zcela zapomínají, že nestačí pouze vyjmout úryvek nějaké jeho stati a ten považovat za natolik zjevně opovrženíhodný, že už ho stačí jen ponížit na sto způsobů. Výsměch zde vládne do té míry, že texty rezignují na jakoukoliv myšlenkovou operaci. Proč se také namáhat, když pro ně věci jednoduše jsou takové, jaké se zdají. Každá nepřímost je jim jen podezřelou složitostí, myšlení je nadbytečné.

Kolik děl a hnutí k nám nikdy neproniklo kvůli nevstřícnosti českých zjednodušitelů? Staré tendence bychom jmenovali dlouho. Patří mezi ně i hororový žánr ve filmu nebo situacionismus ve filosofii. Ze soudobých směrů pak můžeme zmínit žánr new weird v literatuře nebo vaporwave v digitálním umění. Tatáž uzavřenost u nás také brání zrodu videoesejisty coby nové podoby veřejného intelektuála. Ztráty jsou nezměrné. Společnost výsměchu však neodsuzujeme jen pro škodu, kterou způsobila. Její dosavadní působení se nám hlavně nezdá zajímavé. Hospodskou oplzlost považujeme za únavnou: opisuje totiž stále to samé schéma ironického odstupu, který musí tu zbořit, tu zase vystavět. To vše, aby nám fejetonista z kotelny mohl sdělit, jak moc je rafinovaný; to vše, aby jízlivý šikanér mohl ukázat, jaký má náskok před všemi těmi, co se berou moc vážně.

Pro své nevěcné odmítnutí kýče se vysměvači sami stávají kýčaři. To také představovalo kámen úrazu tendence, která byla nejblíže onomu potřebnému návratu k fascinaci. Jde o projekt československé Recesse. Ačkoliv recessisté bojovali „vtipem proti konvenčnosti jazyka“, nikdy svá díla nebrali vážně a nikdy nevěřili, že svou hravostí skutečně pronikají k novému poznání. Celý jejich projekt byl postaven na vyjevování toho, že si je šprýmař vědom svého vtipu. Ať už byli fascinováni čímkoli, vždy museli nakonec prolomit veškerou čtenářovu pochybnost a vysvětlit, že jsou rafinovaní a neberou se vážně. Provolávali: „Vítejte v recessi!“, a stávali se tak nepřáteli prostředkování. Pohrdali sice konvencemi, ale spolu s nimi i všemi teoriemi, které tyto konvence systematicky kritizovaly. A to je v systému pohrdlivé společnosti snad vůbec to nejkonvenčnější, co mohli dělat. „S manifesty nám vlezte na záda,“ prohlásili v úvodu svého almanachu s odůvodněním, že každý manifest je jen modlitba za déšť. Domníváme se, že tím zabili údiv. Jako mnohé další i tato tendence pohořela na autocenzurní úzkosti a potřebě být vychytralým: Jen ať si nikdo nemyslí, že se bereme moc vážně.

Jak tedy odčinit ztráty, ke kterým došlo napříč obory lidské praxe tím, že z nich byla vysmáta experimentace s banálnem? Zdá se nám, že řešením může být jakýsi nový pop­-art, uzpůsobený podmínkám pozdního (spektakulárního) kapitalismu; takový, který bude s to rozžhavit českou hospodu vzteky až do běla. A tak ve všech oblastech tvorby, od eseje po fotografii, od hudby po videohru, chceme zasáhnout úzké rozhraní mezi seriózní analýzou a shitpostingem. Uvědomujeme si totiž, že kvalitní kritika, tak jako kvalitní satira, se nesmí bát toho, že bude vysmívána. Píšeme proto – prosti obav z možné diskvalifikace výsměchem – eseje o dialektice Rusalky, o monomýtu Hannah Montany, o punku a polovodičích…

Věříme, že těžištěm naší tvorby musí být témata, která se zdají být těmi nejbanálnějšími a nejnevhodnějšími pro jakékoliv zkoumání. Věříme, že kýč je konstitutivním prvkem, vůči němuž můžeme teprve vymezit adekvátní umělecké výrazy, a že každá satira dokáže vypovídat hodnotné informace o světě kolem nás. Věříme, že pohrdlivý výsměch je jen záminkou, proč se nenamáhat o věcech přemýšlet, a tak se nevysmíváme myšlení, ale přemýšlíme o výsměchu.

Frankfurtská škola světu ukázala, jak fašizující tendence souvisí s výsměchem společenské teorii a umělecké praxi. My texty jejích myslitelů čteme v době, v níž se politika i umění odehrávají na sociálních sítích pomocí memů a absurdního humoru. Otevřela se nová bojiště. Jestliže se někteří vysmívají kýči, my ukazujeme, že pohrdání kýčem se v posledku stalo jeho vlastním prvkem, a tak se kýčem raději necháváme fascinovat. Jestliže někteří zesměšňují teorii, my teoretizujeme smích.

Je třeba předpokládat, že to, o čem něco vypovídáme a co tematizujeme, je vždy daleko rafinovanější, než se může na první pohled zdát. A tak bereme vážně satiru, zkoumáme recesi a povyšujeme kýč. Kolaudujeme perníkové chaloupky, a to podle té nejpřísnější možné projektové dokumentace.

Jsme odhodláni vzít si údiv zpátky.