L. Marek, Praha 2023, 661 s.

Při četbě Brouého dějin bolševické strany, jejichž český překlad z roku 1979 byl nalezen v pozůstalosti Vratislava Effenbergera, se čtenář přenáší do minulosti hned dvakrát. Sleduje autorem popisované zápasy bolševiků od založení sociální demokracie v carském Rusku až do Chruščovovy vlády, a rovněž zápas trockistické intepretace sovětských dějin, k jejíž tradici Pierre Broué patří, s historickou matérií. Originál vyšel v roce 1961, tedy v době, kdy ještě hádky o to, zda je Sovětský stát zdeformovaný, či spíše zdegenerovaný dělnický stát, bylo možné vést s vážnou tváří. Dnes se dá Brouého rozsáhlá publikace číst snad jako komplement k těm nejúčelovějším produktům západní sovětologie, které u nás vycházely v devadesátých letech. Sotva však lze brát vážně příběh o tom, že slavnou ruskou revoluci zkazila téměř výlučně Stalinova odpudivá osobnost. Problémy, před nimiž tato revoluce stála, by bez paranoidního Gruzínce na trůně nebyly o nic menší, a dnes jen málokdo věří tomu, že by k jejich vyřešení stačilo, aby Lenin zůstal naživu o pár let déle. Brouého Bolševici jsou svébytným svědectvím o snaze části západní levice udržet bolševický mýtus v nějaké formě živý navzdory všemu a všem, o čemž nejlépe svědčí autorovo vyjádření o roce 1921: „Mohli by bolševici souhlasit s volnou konfrontací idejí a svobodným soutěžením ve volbách do sovětů, když dobře vědí, že devět desetin obyvatelstva je jim nepřátelských?“