Chtěl jsem tenhle příběh, dokumentaci úžasné mystiky, vydat už v roce 1926, když jsem pobýval v Salcburku kvůli festivalu, protože se domnívám, že jsem to lidstvu dlužen. Třetí zjevení Buddhy – neboť přesně o to tady jde – v posledních tisíci letech zažil, podle toho, co vím, jediný člověk, a to známý a oslavovaný esejista Oskar A. H. Schmitz, který tehdy obýval útulný staromládenecký byt na Švestkovém náměstí č. 6 (proč bych vám nakonec adresu neprozradil, že?).

To první, co člověk uslyšel, když u něho zazvonil, byl chraplavý štěkot trpasličího francouzského buldočka, jenž pak – po otevření dveří – po návštěvníkovi nadšeně skákal nahoru dolů. Po buldočkovi se zjevila služka s tlustými lýtky a zlatavým čepečkem s vyčuhujícími cípy šátku na hlavě, jak to předepisuje tamní kroj, a předstírala, že si není jistá, že by příslušný pán v tomhle bytě vůbec bydlel. Pak nastal ceremoniál pronikání k oslavovanému velikánovi ducha (o němž si někteří šeptali, že je to vtělený novoplatonik Danonax, 101–172 p. K.), přičemž měl návštěvník stále v patách rozzářeného buldočka, jenž si počínal jako zkušený ceremoniář ověšený rolničkami. Až po drahné době jsem dospěl k cíli.

Schmitz byl poněkud neklidný a nervózníma rukama si stále přejížděl po klopách saka. Zeptal jsem se ho, jestli ho nepotkalo něco nepříjemného v Lublani, kam nedávno odcestoval, protože ho zaujalo tamní národní vzepětí, které z národečka zhruba o velikosti a významu provinčního spolku zahrádkářů hodlalo stvořit opravdový, bílý evropský národ.

„To ne,“ odpověděl, „byť to byl zážitek dosti zvláštní. V návalu slovanského nadšení tam všechny nápisy přepsali cyrilicí – to jsou ty muří nohy z matičky Rusi –, takže se tam teď nikdo nevyzná, ani místní ne.“

A pak mi vyprávěl následující příběh, který mě omráčil, a to jsem na ledacos zvyklý, zvláště ze Salcburku. Mohl bych třeba vyprávět o místní rodině, která vlastní pravý papuč Bombasta Paracelsa a chová ho jako vzácnou relikvii. Dva američtí železniční baroni vyhodili miliony, aby ho dostali. Nebo bych mohl vyprávět, jak jsem byl jednou místní vysokou aristokracií pozván na ples a stydlivě se zeptal hostitele, kde tu mají záchod. Načež hostitel strašně zrozpačitěl, přešlapoval nervózně z jedné nohy na druhou a mínil: „Je to starý dům, víte, a ta místnost se už nějakou dobu opravuje.“ Jestli prý ale opravdu potřebuju – přitom zpod křídel fraku vytáhl obrovský klíč jako ke dveřím od kostela –, tak musím do Haffnerovy ulice, je to jen šest bloků odtud, a tam zazvonit. Musím ale zvonit pořádně, protože už je noc a služka je navíc hluchá jako pařez.

Anebo bych mohl vyprávět, jak jsem u místní vetešnice Káti Tanbauerové, co má krámek na náměstí v podloubí, našel balíček dopisů a pohlednic z Paříže, mezi nimi ale dopis Josefa Egyptského apoštolu Pavlovi, dva dopisy Kryštofa Kolumba Galileovi, korespondenční lístek madame Maintenonové Ludvíku XIV., kterého tam oslovovala „můj zlatý petrklíčku“, a nakonec lístek archanděla Gabriela Belzebubovi, jehož obsah se nedá reprodukovat, protože byl plný sprostot a urážek. Celý balík jsem koupil za babku a až později zjistil, že je to kradené zboží, totiž majetek francouzského nejvyššího soudu, součást soudního spisu slavného matematika Chapela, který sbíral autografy, celá léta se ovšem nechal tahat za nos jistým podvodníkem, takže přišel na mizinu a svou sbírku musel s těžkým srdcem odprodat francouzské akademii věd. Na sbírku se vrhly všechny tehdejší vědecké autority jako supi (jen zaryté nacionalisty to nezajímalo) a vypukl proces, který tehdy v padesátých letech s očima navrch hlavy sledovala celá Evropa.

Ale co je to všechno proti tomu, co mi vyprávěl Oskar A. H.!

Když dovyprávěl, začaly zrovna mnohohlasně znít zvony ze Svatého Blažeje. Zcela zmatený jsem přistoupil k oknu. Dole po chodníku zrovna šel Reinhardt převlečený za abbého a šňupal tabák, pak si tam graciézně jako kocour vykračoval Tilly v nějakém brokátovém oblečku, takže vypadal jako ministrant, a do Satanské uličky jsem viděl zatáčet zamračeného pána, v němž jsem ale i v tom šeru poznal hraběte Keyserlinga.

Ano, ano, Salcburk, město Afroditino, město divadla.

„Oskare,“ obrátil jsem se konečně na přítele, jenž byl hluboce zadumán, „smím to zveřejnit? Pro dobro lidstva?“

„Ne!“ vykřikl přítel, „alespoň teď ještě ne. Je to ještě moc čerstvé. Možná za pár let.“

Nyní ten okamžik ale nastal. A zde je onen příběh:

Jednoho dne plného slunečného jásotu vstoupila ke Schmitzovi do pracovny služka ve zlatavém čepečku a rozpačitě si mnula velké červené prsty. Schmitz na ni zablýskal cvikrem: „Co to má červeného? Řepu? Proč mi čistí zeleninu v pracovně?“ Služka ho ale přerušila slovy, že venku je nějaký pán s dlouhými fousy.

„Aha, to bude Hermann Bahr. Ať jde dál.“

„Ne, ten to není, toho znám.“

„Je slušně oblečený?“

„Srandovně.“

„Tak se ho zeptá, kdo je a co mi chce. Šup!“

Po nějaké chvíli byla služka zpátky.

„Tak co? Kdo to je?“

„Tady mi to napsal, milostivý pane,“ podala mu cár papíru.

Schmitz přelétl papír blýskavým cvikrem a vyskočil ze židle jako elektrizovaný: „Páni! Nějaký Mahátma!“ Popadl vycházkovou hůl a chtěl se vrhnout ke dveřím. Ty se ale otevřely samy a za ceremoniálně poskakujícím buldočkem vešel do pracovny důstojný muž se zřetelnou jemnou aurou. Na Schmitzův pokyn služka zmizela i s radostně tančícím buldočkem a inexistentní řepou v prstech.

Oskar A. H. byl u vytržení. Nutil cizince, jenž zůstal vznešeně stát u dveří, aby si sedl do pohodlného křesla a celý rozradostněný blábolil: „Chápu, že nechcete říct své pravé jméno, výsosti… to by byl taky nesmysl… vaše aura je dostatečná legitimace… možná jste domnělý car, Antal Aladar hrabě Racucky, co? Zemřel 1672. Hrabě Racucky de Rakisfalva et Kalamancsa at eadem isze, jenž věnoval Maďarům sporný „krátký prosinec“. Co? Anebo že byste byl Ind? Valentin Zeileis? Tomu už by taky muselo být nejméně sedm set let.“

„Nikoli, synu,“ zarazil ho neznámý. „Mohl bych jmenovat tisíce jmen – tolikrát už jsem byl někým jiným.“ Přitom se cizinec vznesl z pohovky a seděl teď velmi pohodlně v luftě, takříkajíc ve virtuálním fotelu.

Schmitz byl zcela konsternovaný, pořád jen dělal „hm, hm“ a brblal: „Pak má člověk věřit nábytku.“

„Oskare,“ vyzval ho stařec mírným, rozjasněným hlasem, „přej si něco.“

V esejistovi to vůčihledě vířilo: co by si tak mohl přát? Celá galerie obrazů mu skotačila před očima: pulovry, které neškrábou, boty, co se obouvají samy, stenotypistky, které do diktátu nevnášejí nevhodné erotické fantazie, tramvaje, co jezdí na čas, krémové dorty, co je nekrájejí nožem od cibule…

„Já… já…“ vykoktal ze sebe esejista konečně, „bych chtěl vidět třetí vtělení Buddhy, vaše flus… flues… fluorescentní jasnosti.“

Starcův sněhobílý vous se v horní třetině shovívavě rozevřel: „Tvému přání bude vyhověno, synu, spatříš třetí vtělení Buddhy. Leč slyš! Předtím musíš nějaký čas žít jako poustevník, budeš bojovat s červy, budeš lézt po zdi a zažiješ železniční neštěstí. Jsi k tomu hotov? Budeš jako druhý Tannhäuser, ba hůře, kolem Venušina pahorku jen profičíš.“

Básník zaváhal. Tolik zkoušek? Není to trochu moc? Poustevník, železniční neštěstí. A má lézt po zdi – proč? A co tomu řeknou jeho přátelé? Wolfskehl, hrabě Keyserling, Paumgartner, dvorní rada Pachinger, nebo dokonce zemský hejtman Rehrl? Schmitze polilo horko, rychle se ale vzmužil a připomněl si svůj vysoký cíl: „Tak dobře, když to tedy musí být. Ale jak se naučím lézt po zdi? Je tu snad nějaká lezecká škola?“

Stařec se na něj dobromyslně usmál a vzal ho za ruku: „Pojď se mnou, synu.“ Dveře se před nimi samy otevíraly, jak kráčeli chodbou.

Schmitz si vedl svou: „Já myslel, že lezecké školy, kde člověka naučí lézt po fasádách, existují jen v Anglii nebo ve Spojených státech…“

Buldoček, který poskakoval před nimi, mu najednou začal připadat jako malý, elegantní, klanějící se mužíček. Stařec se zasmál: „Taky dostane novou roli, třeba vrchního prodavače ve velkém obchodním domě, oddělení delikatesních uzenin a masných výrobků…“

Ke svému údivu zjistil Schmitz, že se také proměňuje, zmenšuje se na úroveň buldoka­-prodavače; když procházeli kolem lóže domovníka, měl na sobě najednou krátké kalhoty, a když vyšli na ulici, s hrůzou zpozoroval, že mu z nich vzadu leze košile.

„Takhle přece nemůžu na ulici!“ zaprotestoval slavný básník – a to byla také poslední slova, která vyslovil jako člověk, neboť pak se stalo něco nevysvětlitelného. Oskar A. H. nebyl ani schopen vylíčit, jakému molekulárnímu sesuvu to byl vystaven. S hrůzou sledoval, jak se dál rapidně zmenšuje a paralelně s tím ztrácí kusy oděvu. I ty nestydatě krátké kalhoty z něj spadly… Byl to děs! Co když teď – ó hrůzo – potkají Dagny Servaesovou? Nebo Lehmannovou, která se dnes chtěla zastavit, nebo zemského hejtmana Rehrla, který tudy touto dobou chodíval na snídani za Richardem Straussem?

„Excelence,“ zapípal tragicky, „vždyť mě zavřou!“ a vysílen se opřel o vajgl ležící na chodníku.

„Nikoli, synu,“ uklidnil ho vznešený stařec, „pošetilosti úřadů už tě nemusejí strašit.“ Posadil si esejistu na hřbet ruky – a ten pohledem do ametystu na starcově prstenu zjistil, že se stal broukem.

„Ke všem čertům, co to je! Kde mám oblek? Ještě se nachladím…“ Mahátma ale do brouka fouknul a ten se vznesl vysoko nad střechy Mozartova města a letěl dál a dál do zlatavě zelené krajiny směrem k horám na horizontu, modrým jako řecké moře.

Nedaleko Gniglu náš básník přistál na hromadě smetí, hnoje a odpadků, která se jmenovala Smetiště Acerbus. Acerbus se na brouka nevrle podíval a zabručel: „Zas nějaký hovnivál.“

O tom, že existují hovniválové, se Acerbus dozvěděl z Národních listů, které tu někde tlely: v úvodníku tak titulovali nějakého ministra.

O Acerbovi by se toho dalo napsat mnoho. Jak málo toho naši vzdělanci vůbec vědí o smetištích, o jejich radostech i starostech! Obvykle mají pro tyto hrdiny jen pohrdání. A přitom to jsou excerpta, seznamy kapitol ve foliantu přírody. Prý odpadky. Ale co jsou vlastně odpadky? Je to návrat k přírodě! Osvobozená práce se stává zápachem vlajícím v éteru, forma, kterou věcem vtiskl člověk, se rozpadá a z emeritovaných kulturních statků se stává smetí.

Paternitu nad Acerbem měly – byť to zní nelogicky – houfy posluhovaček a děveček z okolí, ale též farmářka Růža Gribčičová a její ohnivý chorvatský manžel, ale taky Novák, Skočdopole a Pumprla a svých pár střepů tam pravidelně přidávala i ta kráva Tereza Hučáková.

Acerbovy údy sestávaly z nejrůznorodějších věcí: Byl tu třeba penzionovaný papiňák Umbach, narozený v Augšpurku, nevrlý, natržený starý mládenec, který kdysi zažil skvostné časy mezi labužníky. Šeptalo se, že dokonce sloužíval margarínovému králi. Vedle papiňáku Umbacha se válel záchodový kartáč Kropáček, v půlce zlomený, ale stále ještě opatřený nádhernou čupřinou, takže rulička not se Slovanskými tanci, která tu nedávno přistála, nadšeně vyjekla: „Jéje, mistr Paderewski.“ Kropáček si ovšem z téhle sladké lichotky nic nedělal, jako si vůbec nedělal nic z ženských, protože o sobě tvrdil, že je duchovního stavu, žádný hajzlkartáč, nýbrž kropič svěcené vody. Acerbus se takovému vychloubání jen usmíval.

A támhle zase kysl Pivoňka – zvětralý zbytek ležáku ve špinavé flašce s patentním uzávěrem, kterou tam nechal ležet ajznboňák Sekera, když se vracel ze schůze nějakého tajného pánského spolku.

Stále nové věci přibývaly na hřbetě udatného Acerba, krášlily ho a zvětšovaly.

Ale nechodili sem jen špinaví popeláři a děvečky s velkýma rukama, často si sem chodila hrát spanilá dívenka Doubravka, útlá a něžná, se zlatými lokýnkami. Vždycky, když se po ní guvernantka sháněla a držela jí kázání o „špinavém smetišti“, Acerbus se nevrle ošil. Kolemjdoucí spořádání občané to považovali za projevy nebezpečné vnitřní aktivity smetiště a rozčilovali se nad nedbalostí městského úřadu a technických služeb, protože spořádaní občané nemívají o vnitřním životě věcí obvykle ani páru.

Když Doubravka, celým jménem Doubravka Miranda Pusinková, odběhla, Acerbus se za ní ještě dlouho zamilovaně díval, neboť byla opravdu neobyčejně půvabná. Směla si k Acerbovi dovolit všechno, dokonce – když daleko široko nebylo živáčka – si směla vykasat sukénku, podřepnout Acerbovi na hlavě a postříkat ho odshora dolů zlatavým praménkem. Nějaká sprška sem tam zasáhla i Umbacha, což ho neobyčejně zlobilo, neboť byl zvyklý jen na nejvybranější bujóny; hartusil na Acerba, že si něco takového nechá líbit: „Měl bys otevřít útroby a zhltnout tu hříšnici.“

Acerbus se ale jen osvíceně usmíval: „Jen ji nech, starochu, podívej, jak je mladá a líbezná. Možná tam, kam načůrala, vyroste růžička nebo lilie a ozdobí nám příbytek.“ Umbach místo odpovědi jen kovově zaduněl.

V noci ale, když na obloze zářil měsíc, chodily k Acerbovi a k jezírku u jeho úpatí malé rusalky: Urinela a Pipigonda, Chcavulka a Čurymura a jak se všechny ty líbezné múzy věčného koloběhu tekutin mezi oceánem a nočníkem jmenovaly. Neboť, věz! V každé zapomenuté sklenici H2O žijí mytické bytosti, jimž se klanějí baktérie. Už jsi někdy nahlédl do bakteriál­ních modlitebních knížek? Víš něco o jejich církevní organizaci. Prdlajs víš, blbe!

Rusalky měl Acerbus rád, zato dvě rozcuchaná pouliční psiska Bronzino a Šmuk mu šla na nervy: hrabala se v jeho pokladech, očuchávala tohle i tamto a jednoho dne na kousíčky roztrhala nádherný kabát, co tu ležel a jmenoval se Humhal.

Oskar A. H. byl strašlivě nešťastný, když tu přistál. Nešikovně se batolil po svinstvu, které mu ujíždělo pod nohama, a měl hlad. Touto dobou sedával u skvostně prostřeného stolu v Rakouském dvoře a proháněl tucty číšníků. Kolem velkých oken táhly davy návštěvníků a nejedna zámořská turistka tajně z batůžku vytáhla jeho fotografii, kterou si včera koupila společně s dalšími suvenýry, a porovnávala ji s originálem.

Konečně ho napadlo zkusit se zasytit okvětními lístky planých růží. Ochutnal – nebylo to špatné. Posilněn se vrátil na smetiště a našel tu malou chaloupku z kůry. Původně byla součástí nějakého kýčovitého suvenýru pro turisty, pro Oskara jako nový domicil byla ovšem jako stvořená. Číška od žaludu posloužila jako lavór k mytí, několik chuchvalců vlny jako postel a pořád ještě bylo v chaloupce dost místa na psací stůl.

Zařídil se útulně a nově nabytý domov, byť maličko stísněný, ho ponoukal k obvyklé činnosti: sesbíral několik uschlých růžových plátků a začal psát. Témat je tolik – kde jen začít? Pokračovat v psaní memoárů? Vylíčit své bytí brouka? „Ergo Summ!“ – to by byl přece pěkný titul. Anebo trocha politiky? Oskar se zlobně zamračil, když pomyslel na sedm bratrů Dankelmannových, kteří už dlouho pijí Prusku krev. Anebo trochu překládat? Už dlouho si myslel na „Příručku pro manikúru Odalisek“ uzbeckého básníka Dauletšáha Ibn Ala­-Abduláha Baktišáha ze Samarkandu. Anebo že by přeložil Dalimilovu kroniku do jazyka brouků? Též si nedávno předsevzal komentovat zásadní spis remešského arcibiskupa Hinkmara „O alopecii a dalších nemocech ochlupení čertů“ (malá úlitba katolicismu), kterýžto komentář by mohl být odrazovým můstkem pro studii „Je antikrist Innsbručák?“. Chtěl ale také v komentované kritické edici vydat neobyčejně poučný spisek „Jak naučit kohouta Filidora zpívat?“, jenž se jako apokryfní juvenilie připisuje mladému Pestalozzimu, jehož sté výročí úmrtí se blíží, čili by si zasloužil…

Práce a zase práce, a náš pilný velikán se do ní hned vrhl; popsané růžové okvětní plátky se kolem něj jen hromadily. Pouze v neděli si dopřával trochu oddechu a létal zpátky do Salcburku do kavárny Pasch, kde dřív rád sedával, a nyní tam nepozorován trávil příjemné chvíle ve vousech Hermanna Bahra. Byl to neobyčejný požitek: Bahrovy vousy voněly nikotinem a kadidlem a kromě toho si náš šestinohý literát mohl ze své skrýše přečíst několik stránek nového Bahrova manuskriptu. Občas zaletěl i do jiné kavárny, aby si přečetl noviny, z čtenářského pobíhání po titulních stránkách býval ale pravidelně nešetrně vyrušován číšníky, kteří se ho snažili smést dolů. Nevzdělaná cháska! A přitom nám to přiblblé státní vzdělávání tahá z kapsy pořádnou sumičku daní.

V Oskarově příbytku se náhle setmělo: vítr připlácl na vchod a též jediný zdroj denního světla obscénní fotografii! Zrovna když pracuji na tak zbožných spisech, musí mi tu přistát něco tak ohavného, otřásl se Oskar a s námahou odsunul fotografii pryč. Kolem chaloupky si pak postavil plot, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Nebyl ale s výsledkem příliš spokojen. „Proč si vždycky musím vybrat tak špatnou adresu?“ lamentoval. „Jednou jsem bydlel naproti hodinovému hotelu, pak zas naproti sýrařství a vedle veřejných záchodků a teď zas tahle fotka…“

Jednou večer – Oskar samozřejmě psal – se mu pod rukama začal třást psací stůl. Co to je? Zemětřesení? Na to to trvalo moc dlouho. Začala se třást i podlaha, jedna ze židlí se překotila, lavór s vodou spadl s třeskem na zem. „Krucisakrahimlhergot fix Laudon!“ zaklel Oskar (miloval starorakouské kletby), když tu se z podlahy vysunula podlouhlá červená hlava a za ní celý tlustý pařížský párek. Hrůza!

Oskar A. H. v děsu uskočil ke dveřím, ale nemohl je v panice otevřít. Jen němě rozevřel ústa, když příšerný vetřelec promluvil: „Jmenuji se Slamečka a hledám svého bratra Julia. Neviděl jste ho? Bojím se, že ho sezobl kos.“

Proboha! Buřtovité tělo žížaly – protože Slamečka nebyl nic jiného než žížala – naplňovalo chaloupku čím dál víc.

„Vaše vniknutí, vážený pane,“ vzmohl se Oskar A. H. konečně na slovo, „je neslýchaná nestoudnost!“

Slamečka se ale dál valil pokojem, kýval hlavou nad rozepsaným manuskriptem na stole, při náhlém obratu smetl k zemi věšák. „Tady taky není,“ řekl pak smutně, dál se vinul prostorem a naplňoval ho mrtvolným zápachem.

Oskar A. H., otřásající se hnusem, vylezl na stůl. Konečně se nezvaný host protlačil dveřmi ven. Ještě dlouho znělo nocí jeho naříkání: „Julie, kde jsi, brácho? Dáme si spolu koňak…“

„Hnusné smetiště!“ ulevil s Oskar A. H., „takhle to dál nejde. To je sansára ve své nejvrcholnější formě… Zákon polarity? Asi ano. Ach, kdybych tak měl svůj cvikr: hrát si s ním mě vždycky uklidňovalo… Bože, jaká strašná příšera! Měla snad jeho návštěva nějaký vyšší smysl? Možná. Měl bych se snad zamyslet nad falickými symboly? Dát za pravdu církvi? Musím si o tom promluvit s Bahrem… Ha! Červ jako půdní generátor. Protofalus. Obyvatel suterénních prostor mikrokosmu. To kdyby věděl Dante! Mohl bych o tom napsat drama ‚Satan v pokojíčku pro panenky‘. Ano, to napíšu a Alfred to bude ilustrovat.“ Seděl tu hluboce zadumán, když tu náhle znovu v děsu se zježenými tykadly vyskočil: „Co když mi sem vleze stonožka!? Nebo tarantule?“

Zmocnila se ho hrůza mikrokosmu. „Jsem snad Siegfried, abych bojoval s draky?“ přel se Oskar A. H. s osudem. „To vymyslel ten pitomec Wagner. Nacionalistický zloduch! Takového Meyerbeera by nikdy nic takového nenapadlo. Ani Gounoda, ani Berlioze. To jsou slušní kluci. Wagner ale je – alespoň z broučího hlediska – neřád. Teď už aspoň vím, proč ho v Itálii, kde je spousta hmyzu, ani v jiných zavšivených zemích nemají rádi. Ach, jaké nečekané souvislosti… No ano, když je člověk na cestě k Buddhovi…“

V tom okamžiku do básníkovy cely vnikl první zlatý ranní sluneční paprsek a věnoval mu další materiál k přemýšlení: „Červ – pionýr noční říše; protofalus; chráněnec černé Venuše; černá madona, Slované, kteří ji uctívají, zemské národy zakořeněné v půdě, nedají se probudit, osvítit, hrabou se v temné hlíně, zemědělci, červí národy; ryjí nosem hlínu… teď konečně rozumím Rusku! Jaké osvícení, jaké osvobození! Je to jasné: hrůza, jež spolu koresponduje nahoře jako dole.“

Před básníkovým vnitřním zrakem se zjevil strom života s korunou a kořeny – říší pěvců a říší červů. Zde lidské hemžení – tam mraveniště, zde tygři – tam vosy, podobně zbarvené a stejně obávané; medvědovi odpovídá čmelák a užitečnému psovi patrně včela, vymřelým drakům a dinosaurům stonožky, svinky, pavouci a larvy, nad nimiž člověka zachvacuje tajuplná hrůza a otřásá jím hnus. V krvi nám ještě sídlí děs našich praotců z doby kamenné, kteří s těmito příšernými protivníky museli bojovat… Člověk je podvojně rozvětven, současně směrem k Bohu a současně směrem k opici. Kočky, obyvatelky říše Grácií, to mají k Cherubínům blíž než člověk zapletený mezi opicí a Bohem.

A Oskar A. H. si zamyšleně ožužlával tykadlo, domnívaje se patrně, že je to šňůrka od cvikru. Pak vyskočil a začal nervózně pocházet po chaloupce: co je to dnes za nešťastný den? A nemá ani žádné astrologické pomůcky, aby si to vysvětlil. Začal v duchu Mahátmovi spílat.

Acerbus stárl, tvořily se na něm příkré svahy a pohyblivé rokle jako tekoucí písek; na jižní straně rostly mechy a tvořily tam celé lesy, na severní straně byl Acerbus holý jako každé správné pohoří.

V různých trhlinách žili brouci; nejmoudřejším ze všech byl ale Oskar A. H., jenž v hnědém mnišském plášti obýval poustevnu z kůry. Dvě zjevení už měl za sebou…

Jednoho dne se náhle setmělo a zároveň se ozval rachot. Nervózní učenec se lekl, vyskočil od psacího stolu – nějaký neforemný předmět dopadl do blízkosti jeho poustevny. Oskar A. H. si ho šel prohlédnout: byla to jen roztříštěná žertovná napodobenina fekálie značky „Čarodějník“, kterou někdo vyhodil. Jemný estét se zhnuseně odvrátil: „Samé náhražky… moderní doba… fuj“ a pokračoval chodníčkem, který ho zavedl k dalšímu učenci na smetišti, Januši Kapustňákovi, s nímž byl Oskar A. H. vzdáleně spřízněn a jenž zde už několik let sepisoval svou disertační práci k obraně polygamie, a přitom miloval lopatu Klotyldu na kydání hnoje.

Když se zase vrátil domů, nalezl zde Oskar barona Vajgla, vyplivnutý dlouhý nedopalek drahého doutníku, který mu přinesl výzvu k souboji. Od Kropáčka. Oskar A. H. Vajgla vyhodil s tím, že on se zásadně nebije. „A vyřiďte Kropáčkovi, že je hajzlštětka, žádná kropenka na svěcenou vodu!“

Takové a podobné drobné roztržky působily na Acerbu špatnou náladu, to je jasné.

Ještě že se tu relativně často objevovala Doubravka Miranda Pusinková! Stavěla si tu domečky a zahrádky pro panenky: z mechových polštářů vyrůstaly čínské pavilony ze šnečích ulit. Její kamarád, kterého brávala s sebou, zase stavěl silnice a železnice, jež v odvážných, pečlivě zpevněných serpentinách spojovaly i ta nejodlehlejší místa na Acerbu, což bylo pro našeho učeného brouka skutečné potěšení, neboť teď mohl ve vší pohodlnosti konat daleké výlety.

Doubravčin kamarád postavil dokonce lanovku, kterou Oskar A. H. rád používal. Vagony byly široké a pohodlné – zahraniční výroba, původně krabičky od švédských sirek. Každý den překvapovaly Oskara A. H. nové a nové fantastické stavby: městečko ze zbytků stavebnice ve stylu biedermeieru s úzkými pitoreskními uličkami, kde mohl Oskar A. H. snít o hrdinkách Alfreda de Musseta a jež ústily na náměstíčko osázené třískami z pily, po němž Oskar A. H. každou neděli odpoledne promenoval s knížkou v ruce.

A pokrok byl stále odvážnější: jednoho dne vybudovaly děti nad železničními kolejemi viadukty a tunely a pustily po koleji opravdový vlak! Pískající lokomotivu s pohonem na pevný líh a několika roztomilými vagónky.

A pak se udála katastrofa, jež divže neochudila lidstvo o kulturní statky nenahraditelné ceny! Ti dva malí rošťáci zahlédli Oskara, a než mohl utéct, chytili ho a nacpali do vagonu první třídy. Nedobrovolný pasažér se zmateně rozhlížel kolem: zvenku byl vagon docela pěkný, ale uvnitř bez jakéhokoli komfortu – žádné sedačky, jen holé stěny a okna bez skel. Vlak se řítil krajinou, teď projel tunelem, na střechu s rachotem dopadaly hroudy hlíny, vagony narážely do kořenů skrytých pod zemí. Když vyjeli z tunelu, zahlédl Oskar A. H. svou poustevnu, vedle ní umělou fekálii, rozbitý hrnec – a pak se celý vlak překotil a sletěl dolů po příkrém náspu.

Co se stalo pak, Oskar A. H. nikdy nezapomene: utržený vagon jím nejprve smýkal ze strany na stranu, pak se uvolnila střecha a náš milý básník vyletěl obloukem ven. Kutálel se dolů po stráni, až se o něco zastavil. Kousek nad ním hořela lokomotiva vysokými plameny. Děti se k ní vrhly a snažily se plameny umlátit námořnickou čepicí. Když to nešlo, stalo se něco děsného: chlapeček si rozepnul poklopec… Doubravce se úlekem rozšířily zorničky a básník sňal z očí virtuální cvikr, aby se na to nemusel dívat.

Oheň byl záhy uhašen a děti si teď něco tiše šeptaly.

Proboha! Jaké strašlivé zuby! Jako bílé lakované skříně v čekárně u zubaře… A ty rudé rty! Jako purpurové spáry pekelného skaliska. Jaká perverzní architektura! Konečně se Oskarovi s šíleným vypětím všech sil podařilo vymanit se ze sevření prstů téhle dýchající sfingy, aby – ó hrůzo! – se jí skutálel přímo do dekoltu obrovského jako obchodní dům. Děsivá ruka po něm šmátrá, někde nahoře ječí dívčí ústa jako parník na moři. Oskar sprintuje po teplém růžovém koberci její kůže. Děsivá ruka už je tu – jen s námahou se Oskar tiskne za pouhý náznak příštího ňadra. Ale – díky aspoň za to.

Leč i sem se děsivá ruka blíží! Oskar, nedobrovolný turista po juvenilní říši rozkoše, se zachraňuje skokem do hlubin. Dítě se předklání, piští a jako parním kladivem si buší rukou do klína. Oskar se nemůže nikde zachytit… Proboha, kdyby ho teď tak někdo viděl! To by byl skandál, dobré jméno v tahu… A klouže stále níž.

Oskar A. H. mi přísahal, že si celou dobu, co klouzal po mramorově hladkých, ale teplých a voňavých partiích Doubravky Mirandy, před očima držel krovky. Obě! Konečně se mu nějakým zázrakem podařilo nalézt okraj Doubravčiných kalhotek a po punčochách jako po skluzavce sjet dolů na zem. Tam upadl do mdlob, což ho šlechtí. V mdlobách způsobených studem zůstal ležet dlouho. Že se něco takového muselo přihodit zrovna jemu, a ne třeba autorovi knihy o Josefíně Mutzenbacherové! Felix Saltem by z toho jistě uměl udělat další skandální román, třeba s titulem „Sentimentální cesta z Kozojed do Radostova!“ nebo něco podobně čuňáckého.

Oskarův příběh byl u konce.

Seděli jsme a mlčeli.

Pak básník vstal a začal pocházet po zcela již ztemnělém pokoji. Zastavil se přede mnou a stísněným hlasem pravil: „Fritzi, musíš mi věřit, že jsem si v tom nejkritičtějším okamžiku svého života doopravdy držel obě krovky na očích. Čestné slovo! Velmi mi záleží na tom, abys mi to věřil, protože vím, že umíš být přísný soudce.“

Pak zas nastalo úplné ticho. Tmou jen občas probleskl cvikr.

Z německého originálu Der Haufen Acerbus (Sämtliche Werke, svazek 9, Residenz Verlag, Vídeň 1992) přeložila Ingeborg Fialová­-Fürstová.

Fritz von Herzmanovsky­-Orlando (1877–1954) byl rakouský prozaik, dramatik a kreslíř. Byl čelným představitelem vídeňské grotesky a celoživotním přítelem Alfreda Kubina (jejich vztah zachycuje objemný svazek korespondence). Za svého života publikoval jen zřídka; u nás vyšla pouze hra Císař Josef a dcera železničáře (1957, česky 1981). Jeho hlavním dílem je takzvaná Rakouská trilogie, jež roku 2025 vyjde v českém překladu v nakladatelství Rubato.