Loni na podzim vyšly vzpomínky Jana Hauera Moji lidi. Čeští čtenáři tak mají první příležitost nahlédnout do světa zdejších Sintů. Proč až teď? Sintové se totiž tradičně zdráhají zveřejnit cokoliv o svém soukromí i zvycích, a vlastně o komkoliv ze svých soukmenovců. Boj o přežití je naučil žít vskrytu. Podobnou strategii ostatně měli například i čeští bratři a spousta dalších náboženských, politických nebo etnických menšin na celém světě. Z tohoto důvodu písemná literatura v jazyce Sintů téměř neexistuje – zpravidla se vydává v úředním jazyce dané země, kde žijí. Což neznamená, že by sintská literatura neexistovala, předává se ovšem pouze v podobě ústní tradice. Často vysokou úroveň takového vyprávění pak mohou posoudit jen ti, kdo ovládají sintskou romštinu a navíc mají důvěru komunity. Jan Hauer byl jedním z nich.

Pootevřít dveře

Ve světě začaly autobiografie Sintů vycházet v osmdesátých letech 20. století. Hlavním spouštěčem bylo uznání genocidy Romů za druhé světové války vládou Spolkové republiky Německo. Do té doby tamní vlády i soudy tvrdily, že Sintové byli nacisty pronásledováni nikoliv plošně, ale na základě konkrétního protiprávního jednání. Každý, kdo z pozice Roma nebo Sinta požádal o nápravu, spadl automaticky znovu do této kategorie. Nyní ovšem žádosti o odškodnění za rasovou perzekuci postupně uznávají i soudy, což prolamuje ne­­ochotu přeživších vystupovat veřejně.

Velkou roli sehrává Dokumentační středisko německých Sintů a Romů v Heidelbergu, které vydává sborníky věnované nacistické genocidě páchané na obou etnikách, má na starosti expozici k tématu v Památníku Osvětim a buduje památník zavražděných Sintů a Romů v Berlíně. Zejména katalog osvětimské expozice ilustruje řadou fotografií z předválečné doby bohatou kulturu i tehdejší postavení Sintů v německé společnosti. Bohužel většina sintských autorů a autorek popisuje utrpení své komunity za nacismu i v poválečné době, aniž by čtenářstvo seznamovali se sintskými zvyky a kulturou. V českém překladu vyšly dvě takové autobiografie: Žít bez hořkosti (1985, česky 2021) od Philomeny Franz a Bůh se mnou měl nějaký plán (2020, česky 2023) od Zilli Schmidt.

Pokud jde o biografie českých Romů relevantní pro problematiku holokaustu, první zaznamenané vzpomínky pocházejí od bývalého vězně koncentračního tábora a partyzána Josefa Serinka. Historik Jan Tesař jeho vyprávění zachytil, kriticky okomentoval a spolu se studií o partyzánství za druhé světové války vydal pod názvem Česká cikánská rapsodie (2016). A právě se Serinkem se z hlediska vypravěčského umění Jan Hauer určitě může poměřovat.

Autor se účastnil každoročních pietních aktů v Osvětimi­-Březince, kde zahynula první žena i děti jeho otce z prvního manželství. Při podobných příležitostech se setkávají přeživší holokaustu i jejich potomci a právě zde Hauer potkal Sinty z českého pohraničí, kteří po válce emigrovali do západního Německa. Ve své knize ovšem pouze „pootevírá dveře“ – o své kultuře vypráví spíše v náznacích, o příbuzných jen v dobrém, o „cizích“ Sintech ne­­uvádí téměř nic, a když, tak jedině o zesnulých. Zato ale prostřednictvím dobových fotografií skládá svět, který nacisté ve spolupráci se zdejšími kolaboranty téměř úplně zničili.

Dítě přeživších

Sám Hauer se narodil až po válce, oba rodiče však byli během nacistické okupace v nelidských podmínkách vězněni: otec Anton – který se považoval za Rakušana – za držení zbraní v káznici, matka Božena byla jako „cikánská řemenářka“ nejdříve internována v Letech u Písku, potom v Malé pevnosti v Terezíně. Seznámili se na konci války v Praze. O utrpení rodičů se syn postupně dozvídal až v dospělosti, rodiče sami o holokaustu nemluvili.

Sintskou romštinu se Hauer naučil u příbuzných v Olomouci, kde částečně vyrůstal. Poté vystřídal nejrůznější manuální práce – rozvážel uhlí, umýval okna, čistil koberce a čalounění. Na začátku sedmdesátých let s otcem legálně vycestoval do Spolkové republiky, kde se následně živil podomním obchodem a broušením nožů. Hauer starší tam se svolením československého státu hledal svou manželku a děti z prvního manželství, kteří byli v roce 1942 deportováni do vyhlazovacího tábora. Jak se ukázalo, v osvětimských záznamech je úředně zaznamenáno jen úmrtí matky a jednoho dítěte. Téma zoufalého a nakonec neúspěšného hledání tří nezvěstných dětí prochází celou knihou a hrůzu nacistické genocidy zrcadlí nejvýrazněji.

Další významný zásah do života Jana Hauera a jeho rodiny představuje období transformace po roce 1989, kdy Romové jako první přicházejí o práci a cesta k funkčnímu právnímu státu je dlouhá. Na začátku devadesátých let se navíc spolu se vznikem České republiky v zemi rozmáhá etnický nacionalismus s rasovými útoky, které míří především na české Romy a Sinty – v očích řady lidí jako by najednou nebyli součástí místní společnosti. V tomto kontextu si Hauer intenzivně uvědomuje význam kultury a hodnotového systému Sintů a začíná shromažďovat rodinné fotografie, příběhy i kopie dokumentů ze státních archivů. Posluchači jeho vyprávění jsou ovšem desítky let téměř výlučně Sintové. Jinou formu zveřejnění autor kategoricky odmítá. Názor změní až na sklonku života – zřejmě i díky editorkám knihy Moji lidi.

Výstavy fotografií

V roce 2005 Jan Hauer po určitém váhání půjčil Výboru pro odškodnění romského holokaustu v čele s Čeňkem Růžičkou první fotografie pro výstavu Lety – příběh zamlčené genocidy, prezentovanou následně i v prostorách Evropského parlamentu. Na jaře 2006 se v Národní galerii konala výstava Romský holokaust – genocida Romů a Sintů a rasismus v dnešní Evropě a následně se Hauer významně podílel na přípravě expozice zaměřené na předválečné období. Objížděl republiku a u vzdálených příbuzných získával další rodinné snímky, které se staly základem výstavy Zaniklý svět, jež se veřejnosti otevřela v září 2007.

I přes svou nespornou důležitost má publikace Moji lidi několik menších nedostatků. Například neřeší autorská práva použitých rodinných fotografií. Mají se snad nyní volně šířit? Zapomíná také vyzdvihnout práci grafiků Tomáše Coufala a Pavly Kopecké, kteří pro posledně jmenovanou výstavu pečlivě zpracovali značnou část Hauerovy fotografické sbírky. V jinak kvalitních příspěvcích také editorky místy navozují dojem, že kniha je především jejich zásluhou. Celkový přínos publikace ovšem nad těmito nepatrnými slabinami suverénně převážuje.

Jan Hauer se sice narodil až po druhé světové válce, ale nacistická genocida jeho život přesto tragicky poznamenala a významně ho formovala – ostatně proto se stal kronikářem a někdy i veřejným mluvčím Sintů a Romů. Svou knihu sepsal s přispěním editorek, ale především díky těm, které v titulu nazývá „moji lidi“.

Autor je novinář.

Jan Hauer: Moji lidi. Kher, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2024, 316 stran.