Estonská básnířka Triin Paja ve své poezii, o níž mluví v rozhovoru na předchozí dvojstraně, zachází s jemnými nuancemi melancholického vnímání světa, ať už se jedná o přírodní děje, stav krajiny nebo o lásku: „i já jsem jedla z misky / té hrozné samoty: lesní jahody // mezi zaplevelenými hroby“.
Na vinici
postel úzká jak rakev
vrže podobná ochočené labuti
když se probudím
hlady uprostřed noci.
na vinici trhám bobule
i se včelami opilými
přezrálým ovocem.
nehybnému hmyzu pod listy
zdají se sny
o dobách, kdy byl ještě tekutý
v jadeitové kukle, vzpomínka
tak nemožná jako můj vlastní příchod:
blátivý bochníček v matčiných
magnoliových dlaních.
ptám se jako včely
zda je paměť vždycky napadená snětí.
jestli pod šafronem
zralosti
dobrých způsobů
nejsem jen marnotratným děckem
zakletým zvířetem
co číhá na vinici.
jsem zaskočená svou radostí: touhou žít.
Křídla v horečce jsou jasná
pohřbívám srnčí parůžek
a kolouchovi přeju, aby z vlhké půdy vyrostl
tak, jako by vyrostl strom.
takové dětinské počínání je mou vzpourou.
vždyť i kapraď zná čas vadnutí a čas rozvíjení.
celou zimu loupu mandarinky
a ve slupkách zkroucených jak loďky
nacházím žal.
ty loďky tě sem zanesou. vždyť já vím –
přestaň klábosit s těmi slupkami, Triin.
ty jsi přece někde úplně jinde.
tvoje vlasy, temný pták v mlze.
v mlze a mracích.
sýkory babky splývají s větvemi
schovávají se v nich.
větve zpívají a štěbetají.
zrovna teď
uletěly.
jak jasná jsou ta křídla v horečce.
někde úplně jinde jsme hltali celé kotle polévky
jako bychom týden nejedli,
rozsvěceli jsme olejovou lampu
v našich útrobách.
jdu na pole a rozlévám polévku
mezi hroudy hlíny
teď tě líbají tmavá ústa.
rozlévám polévku mezi hroudy,
abych nakrmila koloucha.
a pak světlo, ten křehký nepřítel paměti
začne se po mně shánět.
Pod bičem větru šeptalo pole
ve snu nesu si tvou lebku
ukrytou pod temným křídlem.
tenhle sen znamená, že jsi zemřel.
tenhle sen už dobře znám
ty květy za hranou nicoty.
ojíněným rákosem se zatoulám k moři.
v dálce na zamrzlé hladině jsou sotvaže
ale přece jen lidé, ty malé temnůstky.
sukně se mi vzdouvá mořskou brízou
do tvaru smíchu.
zas další vítr v mém životě.
zas další vítr: objímals mě
a pod bičem větru pole šeptalo
poslouchej vítr, poslouchej vítr.
bylo léto. a my uprostřed pole, básně.
do kapsy jsem ti schovala mandarinky.
milovals je a já milovala tebe
Říční světlo
nebe, to jsi celý ty: žebra
vyhladovělého chlapce.
nebe je pohřbem všech vodstev
a když jsme hledali utonulý dobytek
dívali jsme se vzhůru. dívali
a sotva viděli, jako jednoocí psi.
ale dobytek našeho dětství se nikdy netopil:
to řeka se utopila v něm.
a přece: nebe, to jsi celý ty, nebe
jsou tvá ústa, která mým ústům
nedopřejí pokoje.
poslouchej, jak se to staré zvíře ohýbá
aby se na řece napáslo zetlelých leknínů –
i já jsem jedla z misky
té hrozné samoty: lesní jahody
mezi zaplevelenými hroby. neodpovídáš
neboť už jsi v domě z kapradin
a řeka plyne tišeji.
korýši pokrývají lebky
kamenů, z nichž jsou teď krystaly.
nebe se znovu otevírá
a přesně to jsi ty:
roztržená fotografie tvé lopatkové kosti.
a dobytek vespod i nahoře
a říční světlo, které proudí
dovnitř a ven z jejich těl.
Z anglických originálů vybrala a přeložila Klára Krásenská.