Ve svých nových básních Radek Fridrich vypisuje magické rady ze smolných knih a zároveň oživuje dávné osudy obyvatel Sudet, s okamžiky radostnými i děsivými: „Bohužel dcera při porodu vykrvácela / a aby toho nebylo málo, / ta moje se za rok žalem oběsila v lese.“

Štěpán Jirák: Černý myslivec, 2023
I
Když ruka drží křivuli
proti větru,
zajdeš na mor.
II
Když potkáš v lese
šedého mužíčka,
rychle se otoč
a škrtni sirkou.
III
Když ucítíš
studené prsty mlhy,
ulom si nehet na palci
a kýchni.
IV
Když zaskřehotá
vodník plující na sumci,
odpověz:
Brekeke kekeke!
V
Když divoká honba
vrhá větrné kameny,
uskoč pod vývrat
a zacpi si ústa.
VI
Když potkáš
dívku s malinovými rty,
třikrát si prdni
a lehni naznak do písku.
VII
Když vstoupíš
do labyrintu skal,
dívej se k nebi
a počítej mraky.
VIII
Když překročíš
bludný kořen,
jsi ztracen
a hledej hrob.
Vesnickej dědek
Anděl, jo? Fujtajfl.
Byl celej černej vod mouru
a chlupatej jak starej kozel,
z vočí mu pryštily temný plameny zlosti.
Dobře věděla, s kym to má,
ale bylo pro ni výhodnější
předstírat, že je trochu mešuge.
Její matinka si vymyslela historku
s andělem,
který začaly věřit svíčkový báby.
Anděl, jo? Fujtajfl.
Co ten mladej pak natropil,
to by bylo na hodně černej román.
Poutník ve skalách
Vítr zaťal drápky
do mého klobouku se zelenou krempou
Kam dopadne?
Do Labe, jež teče do Saska
Kam doletí?
Na stolovou horu Winterberg
Kde se skryje?
Ve sluji pracujících trpaslíků
Kde se o něm dozvím?
V knihách psaných švabachem
Johann Hübel, truhlář
Vůně dřeva mě doprovázela
už vod mejch mladejch let.
Jako kluk jsem byl furt s tátou v lese,
byl dřevař a kácel stromy po vokolí.
Vyučil jsem se pak truhlářem
a vyráběl hlavně stoly, židle, skříně.
Často jsem měl vod pryskyřice černý dlaně,
jak jsem ty stromy před kácením vobjímal.
Líbilo se mi dívat se do korun k nebi
a myslet si,
že bůh má na hlavě svatozář z letokruhů.
V roce 1908 jsem truhlařiny nechal
a začal jsem vobchodovat se dřevem.
Hodně jsem jezdil do Pfalce.
Dřevo bylo muj osud.
Když starej Werner,
nejlepší lamač kamene v Elbtálu zemřel,
sepsali jsme seznam jeho nářadí:
krendle
špičáky
dvojšpic
prýskač
lemovací dláta
zubáky
zrnováky
vrtáky
švihovka
sedlík
perlík
Amen
Hóchcajt
6. června 1887 byl
nejkrásnější den mýho života.
Už od rána svítilo slunce,
ptáci vesele štěbetali.
Nechal jsem si ušít oblek v Bodenbachu.
Na svatbu jsme pozvali půlku vesnice.
Ještě dnes se mi točí hlava,
když si vzpomenu na naši svatební noc.
Z láskyplných mdlob jsme se s Annou
probudili až další den někdy před polednem.
A do roka se nám narodila dceruška,
která dostala jméno Frida, po zesnulé babičce.
Vožralej Walter vzpomíná
Dcera se tenkrát pobláznila do toho chlapíka,
kerej rozvážel pivo po vokolí.
Měl peníze, párkrát ji vyvezl do Aussigu,
a ona byla v sedmém nebi.
Nám se to s ženou nelíbilo,
byl už starej, říkalo se, že má děti
rozseté jak dřevo v lese, ale ona si říct nedala.
Na bubínek pak ťukala už jen ona.
Ne, nevyhnali jsme ji, jen zavřeli vzadu
v chalupě.
Tam začala blouznit,
na bolavé srdce není žádný lék,
von se už neukázal.
Pak přišel ten den, kdy se všechno zhatilo.
Děvčátko, chtělo na svět dříve,
nebylo mu možno pomoci.
Bohužel dcera při porodu vykrvácela,
a aby toho nebylo málo,
ta moje se za rok žalem oběsila v lese.
Začal jsem pít, chalupa je na spadnutí,
a nevím, co bych ještě k tomu svýmu
zkurvenýmu životu řek’.
Radek Fridrich (nar. 1968) je básník, publicista, překladatel a pedagog. Jeho básně jsou inspirované okolím rodného Děčína a kombinují dojmy z krajiny, mýty a pohnutou historii Sudet. V roce 2012 získal cenu Magnesia Litera za sbírku Krooa krooa.