Ze smolných knih

I

Když ruka drží křivuli

proti větru,

zajdeš na mor.

II

Když potkáš v lese

šedého mužíčka,

rychle se otoč

a škrtni sirkou.

III

Když ucítíš

studené prsty mlhy,

ulom si nehet na palci

a kýchni.

IV

Když zaskřehotá

vodník plující na sumci,

odpověz:

Brekeke kekeke!

V

Když divoká honba

vrhá větrné kameny,

uskoč pod vývrat

a zacpi si ústa.

VI

Když potkáš

dívku s malinovými rty,

třikrát si prdni

a lehni naznak do písku.

VII

Když vstoupíš

do labyrintu skal,

dívej se k nebi

a počítej mraky.

VIII

Když překročíš

bludný kořen,

jsi ztracen

a hledej hrob.

Altdorf

Vesnickej dědek

Anděl, jo? Fujtajfl.

Byl celej černej vod mouru

a chlupatej jak starej kozel,

z vočí mu pryštily temný plameny zlosti.

Dobře věděla, s kym to má,

ale bylo pro ni výhodnější

předstírat, že je trochu mešuge.

Její matinka si vymyslela historku

s andělem,

který začaly věřit svíčkový báby.

Anděl, jo? Fujtajfl.

Co ten mladej pak natropil,

to by bylo na hodně černej román.

Poutník ve skalách

Vítr zaťal drápky

do mého klobouku se zelenou krempou

Kam dopadne?

Do Labe, jež teče do Saska

Kam doletí?

Na stolovou horu Winterberg

Kde se skryje?

Ve sluji pracujících trpaslíků

Kde se o něm dozvím?

V knihách psaných švabachem

Johann Hübel, truhlář

Vůně dřeva mě doprovázela

už vod mejch mladejch let.

Jako kluk jsem byl furt s tátou v lese,

byl dřevař a kácel stromy po vokolí.

Vyučil jsem se pak truhlářem

a vyráběl hlavně stoly, židle, skříně.

Často jsem měl vod pryskyřice černý dlaně,

jak jsem ty stromy před kácením vobjímal.

Líbilo se mi dívat se do korun k nebi

a myslet si,

že bůh má na hlavě svatozář z letokruhů.

V roce 1908 jsem truhlařiny nechal

a začal jsem vobchodovat se dřevem.

Hodně jsem jezdil do Pfalce.

Dřevo bylo muj osud.

Když starej Werner,

nejlepší lamač kamene v Elbtálu zemřel,

sepsali jsme seznam jeho nářadí:

krendle

špičáky

dvojšpic

prýskač

lemovací dláta

zubáky

zrnováky

vrtáky

švihovka

sedlík

perlík

Amen

Hóchcajt

6. června 1887 byl

nejkrásnější den mýho života.

Už od rána svítilo slunce,

ptáci vesele štěbetali.

Nechal jsem si ušít oblek v Bodenbachu.

Na svatbu jsme pozvali půlku vesnice.

Ještě dnes se mi točí hlava,

když si vzpomenu na naši svatební noc.

Z láskyplných mdlob jsme se s Annou

probudili až další den někdy před polednem.

A do roka se nám narodila dceruška,

která dostala jméno Frida, po zesnulé babičce.

Vožralej Walter vzpomíná

Dcera se tenkrát pobláznila do toho chlapíka,

kerej rozvážel pivo po vokolí.

Měl peníze, párkrát ji vyvezl do Aussigu,

a ona byla v sedmém nebi.

Nám se to s ženou nelíbilo,

byl už starej, říkalo se, že má děti

rozseté jak dřevo v lese, ale ona si říct nedala.

Na bubínek pak ťukala už jen ona.

Ne, nevyhnali jsme ji, jen zavřeli vzadu

v chalupě.

Tam začala blouznit,

na bolavé srdce není žádný lék,

von se už neukázal.

Pak přišel ten den, kdy se všechno zhatilo.

Děvčátko, chtělo na svět dříve,

nebylo mu možno pomoci.

Bohužel dcera při porodu vykrvácela,

a aby toho nebylo málo,

ta moje se za rok žalem oběsila v lese.

Začal jsem pít, chalupa je na spadnutí,

a nevím, co bych ještě k tomu svýmu

zkurvenýmu životu řek’.