Tvorba amerického režiséra a umělce Davida Lynche vždy bořila divácké představy o tom, co znamená sledovat film. A čím kinematografie vůbec může být. Když se počátkem milénia experimentovalo s digitálními kamerami a většina filmařů byla proti nim, Lynch se jako jeden z mála stal jejich obdivovatelem a ihned začal prozkoumávat možnosti digitálního světa. Nikdy nebyl celuloidovým fetišistou jako například Quentin Tarantino. Nová estetika ho lákala svou surovostí a špinavostí. Opět hledal krásu v ošklivosti, což bylo pro jeho styl vždy typické.

Denní dávka Lynche

Už v roce 2001 spustil Lynch vlastní webovou stránku. Fungovala na bázi předplatného. Publikoval zde krátkometrážní série experimentů (svou tvorbu na internetu nikdy neoznačoval za filmy), přispíval na diskusní fórum s fanoušky a prodával různorodý merch. Bylo to v době, kdy se spousta ambiciózních i nákladných projektů internetového světa snažila o totéž, ale záhy zanikly.

Kolem roku 2005 začal Lynch v jednom losangeleském rádiu telefonicky oznamovat počasí. V této sérii pokračoval ve videoformátu na svém webu až do roku 2010. Radostný pořad se pak vrátil po dlouhé pauze, a to v době, kdy jsme jej potřebovali nejvíce – během covidové pandemie, kdy se chvílemi zdálo, že se Lynchovy přízračné světy zhmotňují v žité realitě. Od roku 2020 se tak Lynch pravidelně každý den (nyní už na svém youtubovém kanále) hlásil z domácí pracovny svou lehce táhlou dikcí. S dokonale vyčesanými vlasy a slunečními brýlemi na očích rozjímal nad zlatými slunečními paprsky, oznamoval teplotu či varoval před bouří. K tomu přidal ještě paralelní sérii, v níž z velké zavařovací sklenice na každý den losoval číslo napsané na pingpongovém míčku. Tato produkce zapadá do jeho pověstných každodenních rituálů, k nimž se mohl kdokoli připojit, a začínat tak den s dávkou lynchovské melancholie, která měla uklidňující účinky.

Ke svým předpovědím počasí Lynch občas přihodil i doporučení oblíbených skladeb či hudebních skupin, případně úryvky písní rovnou pouštěl. Komentoval aktuální dění, podporoval hnutí Black Lives Matter, kritizoval Putinovu ruskou agresi… I do tohoto takřka vlogového a velmi osobního formátu dokázal vnést kouzelný nádech bizarnosti, třeba když ukázal jablko se slovy, že nad tímto bychom dnes měli přemýšlet. Série se stovkami dílů skončila náhle na sklonku roku 2022.

Laskavý influencer

Lynch o internetu už v roce 2006 přemýšlel jako o „verbálně těžko zprostředkovatelném éteru s velkým potenciálem“. Ačkoli ho původně vnímal jako další prostředek uměleckého vyjádření a pro svou stránku vytvořil desítky experimentů, časem se stal určitým druhem influencera. Přispěl k tomu i snadný přístup k jeho starším rozhovorům, textům či bonusům dosud dostupným pouze na fyzických nosičích. To umožnilo divákům detailně poznat tvůrcův vnitřní svět – a mnohdy ho i nekriticky obdivovat.

Poslouchat Lynche, jak vypráví o meditaci, limonádě, kávě, cigaretách nebo nadává na sledování filmů na mobilu či product placement, má nezaměnitelné kouzlo. Jeho dobrosrdečnost i věrnost vlastnímu pohledu na svět jsou inspirativní. Algoritmy zotročený „feed“ sociálních sítí tak po Lynchově smrti obohatilo právě množství krátkých klipů tohoto ražení. Roztříštění režisérovy osobnosti na soubor tezí, odpovědí a světonázorů v jistém ohledu tvoří paralelu k jeho mozaikovým fikčním světům. Lynchova internetová laskavost přitom úsměvně kontrastuje se záběry z natáčení jeho filmových projektů. Fanouškovské kompilace různorodých zákulisních záběrů zachycují Lynche jako trochu manického, do vlastního světa ponořeného tvůrce, jenž s ostatními mluví bez jakéhokoliv filtru. V jednu chvíli umanutě přemlouvá dětského herce k breku, v druhé se rozčiluje, když asistentka upozorní, že záběr je moc dlouhý, jindy zase strnule obdivuje texturu červených závěsů.

Tato videa jsou často propojena s obrázkovými memy, případně prezentují některé z Lynchových průpovídek. Tyto mnohdy takřka existenciálně laděné úryvky, kdy Lynch například hledí s mrtvolným výrazem z auta a mluví o depresi a bezcílnosti svých činů, získaly během pandemie nové konotace. Lynchovo přemýšlení o světě je přese všechno vzdálené digitálnímu věku, trpícímu stále větším odcizením, anonymitou i otupělostí, přesto se však úspěšně stalo jeho součástí.

Lynch se na internetu, ať už vlastním přičiněním, či v rukách fanoušků, proměnil z enigmatického tvůrce v pozorovatele světa, který srší pozitivní energií. Tento internetový obraz může být užitečným klíčem k jeho filmografii. Až díky internetu si spousta lidí uvědomila, že režisérovy surreálné, temnými elementy opředené filmy v jádru hledají krásu a empatii. Lynch o internetu uvažoval jako o dalším prostředku komunikace. Dlouhodobé směřování sítí k polarizaci a radikalizaci společnosti tento idealistický pohled razantně zproblematizovalo.

Záliba v drobnostech

Youtubový kanál David Lynch Theatre je dnes kronikou více než 1800 různorodých osobních videí, jež nám toho říkají o tvůrci minimálně stejně jako jeho filmová tvorba a do velké míry zaplňují bílá místa na jeho pomysl­né životopisné mapě. Jakkoli nikdy nebudeme vědět (a ani to není důležité), jak se Lynch choval v soukromí, jeho internetový odkaz je v porovnání s ostatními umělci unikátní. Lynch dal divákům možnost poznat ho blíže, aniž by ztratil cokoli ze své umělecké nezařaditelnosti. Jeho internetová prezentace nespočívala v odhalení tvůrčího procesu či objasnění motivů jeho filmů – k tomu se vždy odmítal vyjadřovat. Ukazoval se jako člověk se zálibou v pomíjivých každodenních drobnostech a se schopností bez fatálnosti reflektovat skličující dění ve světě.

Osobnost Davida Lynche jako by se stala součástí jeho robustního tvůrčího portfolia, které se často neprávem redukuje jen na filmová díla. Byl to režisér, výtvarník, hudebník a spisovatel, teprve v závěrečné etapě svého života se však publiku přiblížil jako člověk.

Autor je filmový publicista.